Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola 2 část S2

31. 7. 2010

Bylo již pomalu k večeru, když vešla do svého pokoje a unaveně klesla do křesla u krbu. Měla celkem hlad, a tak se zaradovala, když se rozhlédla po pokoji a na stolku u okna uviděla ležet podnos s ovocem a obloženými chleby. V konvi voněl čaj. Skřítkové se o ni opravdu pěkně starali. Zakousla se do jablka a vrátila se do lenošky. Jak tak žvýkala, padl její zrak na něco, co leželo na předložce u krbu. Sehnula se a zvedla svitek pergamenu.

Stav se u mne.
            S.S.

Stálo uvnitř. Julie se zvedla a vyšla na chodbu.

Severus stál nad svým pracovním stolem a vážil nějaké přísady. Čas od času mrknul na Pobertův plánek, aby zkontroloval Juliin pohyb. Nyní se blížila chodbou k jeho sklepení. Počkal, dokud nestála za dveřmi a potom luskl prsty. Dveře se rozletěly.

„Pojď dál,“ vyzval ji, aniž by zvedl hlavu od misek vah.
„Neruším?“ zeptala se, když zjistila, že pracuje. Z kotlíku v rohu místnosti se kouřilo a nad ohněm v krbu bublalo cosi v průsvitné baňce.
„Posaď se,“ ukázal na křeslo a dál soustředěně přisypával ingredienci na váhu.
Julie klesla do kožené lenošky a podepřela si hlavu. Byla unavená z té turistiky s Hagridem a tady bylo tak příjemně teplo. Sledování mužovy práce ji pomalu ukolébávalo...                           

Konečně dosáhl dokonalého poměru všech vážených přísad a vhodil je do kotlíku. Ozval se syčivý zvuk a v místnosti to zavonělo.

„Hmm, dáta masála,“ konstatovala s přivřenými víčky dívka. „Ty děláš zahřívací lektvar?“
„Zdála ses mi včera bledá,“ podal jí pohár s kouřící tekutinou.
„Děkuji,“ usmála se a sevřela sklenici ze zeleného tlustého skla v dlaních.
Muž se posadil do křesla proti ní, hodil si nohu přes nohu a bledé ruce složil klidně do klína.
„Stalo se něco?“ opatrně se zeptala po chvíli Julie. Cosi v jeho chování ji varovalo.
„Hm,“ zavrčel tiše. „Něco se stalo... Dnes ráno.“
„A co?“
„To mi teď řekneš ty.“
„Cože?“
„Copak jsi dělala dnes ráno?“
„Nó...“
„U ředitele?“
„Aha, tam...“
„Tři čtvrtě hodiny?“
„Nelíbí se mi, že mě špehuješ!“
„O tom se teď nebavíme. Co jsi tam dělala?“
„Já se o tom ale chci bavit! Není správné, že máš ten plánek!“
„Jen uhýbej. Nepustím tě odtud, dokud mi to neřekneš,“ pokrčil rameny.
„To není fér!“
„Zdržuješ sama sebe.“
„No dobrá, dobrá! Povídali jsme si.“
„Jak - nečekané. A o čem, smím-li se ptát?“
„Prostě tak! O životě...“
„Aha.“
„O lidech...“
„Hm.“
„O Fénixově řádu...“
„Aha!“
„No a co má být?“
„Předpokládám, že chceš vstoupit do Řádu. Je to tak?“
„A kdyby?“
„To jsem si myslel,“ prudce vstal a přistoupil ke krbu.
„Co sis jako myslel?“ podrážděně potřásla hlavou.
„Že s tím začneš.“
„Že s tím začnu? Začnu s čím!“
„Začneš se plést do věcí, po nichž ti nic není.“
„Tohle nebudu poslouchat,“ vstala Julie z křesla, odložila sklenici a zamířila ke dveřím.
Snape se otočil a chystal se udělat nějaké gesto.
„A nezkoušej na mě to s těmi dveřmi!“ vztekle zavrčela a mávla prudce rukou. Dveře, dosud pootevřené, se s třesknutím rozletěly a přirazily se ke zdi. Julie jimi prošla, načež se za ní opět hlasitě zabouchly.
„Tak, to by bylo,“ sedl si s povzdechem muž opět do křesla a napil se chladnoucího lektvaru.

To jsem si myslel, já jsem si to myslel... Co to, k čertu, jako má být?!“ mumlala si Julie po schodech do své ložnice. „Měla jsem mu ten plánek zabavit a byl by pokoj! Kdo si, kruci, myslí, že je?! Nebude mě hlídat! To prostě nedovolím!“ práskla dveřmi ložnice a vrhla se na postel.
‘To je k vzteku,’ pomyslela si a vleže na zádech zírala na nebesa postele. Rozčilovala ji představa, že by jí někdo měl mluvit do života. A to i pokud se jednalo o muže, jež měl veškerý její respekt, všechnu její vděčnost a byl jí velkým vzorem. 
‘Brumbál mi to také nerozmlouval!’ argumentovala v duchu. Když jí to ředitel v podstatě povolil, nechápala, co se na tom nezdá Snapeovi.
‘Možná mě tam nechce, protože sám je členem! Vadila bych mu!’
Byla rozhořčená a cítila se poníženě. Na druhou stranu ale byla také velmi unavená, a tak po chvíli nad zlobou zvítězil spánek, jako se to stává u malých dětí. Ani si nestačí všimnout, že už se nevztekají, a náhle tvrdě spí.

Uběhlo pár dní. Julie ležela pod stromem a něco si opisovala z knihy. Vzala si doporučení Albuse Brumbála k srdci a pilně se připravovala na svou novou roli učitelky. Využila toho, že nyní směla chodit do oddělení s omezeným přístupem bradavické knihovny, a vypůjčila si tam snad třicet knih, které by jí v její přípravě mohly nějak pomoci. Dnes to byl již pátý den, kdy ležela v těch starých bichlích, a proto se dnes rozhodla změnit alespoň prostředí a vyjít se učit ven. Bylo něco kolem páté odpoledne a bylo příjemně teplo. Julie si podtrhla nějakou poučku, kterou si právě opsala z knihy na kus pergamenu, a překulila se na záda. Nad ní se rozkládala obrovská listnatá koruna stromu a za ní modrá obloha s bílými mraky. Julie spokojeně vydechla.

Severus Snape právě přicházel k hradu směrem od Zapovězeného lesa. Náhle si všiml postavy ležící pod velikým dubem.

„Vidím, že nezahálíš,“ pronesl kousavě, když stanul nad dívkou.
„Ahoj, Severusi,“ usmála se ospale.
„Předpokládám, že je ti jedno, že bude asi za dvě minuty pršet…“
„Nebude.“
„No, jak myslíš,“ pokrčil rameny a chystal se odkráčet.
„Nechceš se... připojit?“ navrhla.
„Připojit k čemu?“ podezíravě se rozhlédl.
„No, já se tady učím, jak vidíš...“
„To tedy nevidím.“
„A možná přitom taky trochu relaxuju,“ připustila provinile.
„Díky. Nepotřebuji relaxovat. Vzhledem k tomu, že za chvíli začne lít...“
„Nezačne. Tak už se posaď!“ zamračila se.
Muž se s povzdechem posadil do tureckého sedu a opřel se o kmen.
„Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenala a zamžourala na něho ze své pozice vleže.
„Pět dní,“ kývl.
„Ale já už jsem ti odpustila,“ mrkla na něho.
„Nerozumím,“ svraštil obočí.
„Nezlobím se na tebe za tamto.“
Černé oči ji sjely ledovým pohledem.
„Smířila jsem se s tím, že mě hlídáš na každém kroku. Jenom tě musím zklamat. Já vstoupím do Řádu,“ řekla medově.
„Tak dost, tohle nemám zapotřebí,“ zavrčel a chtěl se zvednout.
„Tak moment, moment, profesore!“ posadila se hbitě Julie a chytila ho za rukáv. „Ještě jsem neskončila.“
„Máš ve vlasech jitrocel,“ upozornil ji bezbarvě.
„To je fuk. Teď řešíme něco jiného,“ potřásla rusou hlavou plnou stébel trávy a lístků jitrocele. „Zajímalo by mě, co máš proti mému vstupu do Řádu.“
„To je jedno,“ zadrmolil.
„Ne, to tedy není!“
„Já se s tebou o tom nebudu bavit,“ oznámil.
„No to je vážně skvělé!“ Julie rozčileně vyskočila na nohy. „Tak ty se se mnou o tom nehodláš bavit! Nejsem ti asi dost dobrá, co? Nejsem asi dost dobrá ani k tomu být v Řádu, že? Tam totiž smí jen privilegovaní, jako ty, ne?“
„Uklidni se,“ unaveně k ní vzhlédl.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám nebo nemám dělat!“ rozkřikla se Julie, načež se uraženě otočila a vykročila směrem k lesu.
„Průtrž mračen nastane zhruba za minutu,“ upozornil ji klidně.
„To je mi jedno!“ štěkla přes rameno a vztekle odkráčela.
Snape jen zavrtěl hlavou a sebral ze země cenné knihy a Juliiny psací potřeby. Potom se vydal k hradu.

Vešel do svého kabinetu, odložil její věci k sobě na stůl a počal z kapes vyndávat byliny, které si přinesl z lesa. Venku zahřmělo. Otočil svou hlavu k oknu a zamračil se. Bradavice stály na skále, takže i některé vhodně položené sklepní místnosti měly okna. To jeho vedlo rovnou nad jezero a mělo výhled i na Zapovězený les. Severus svraštil obočí, když spatřil, jak se stromy prohýbají ve větru. Bylo bez pochyb, že se chystá pořádná bouře. Přistoupil ke stolu a zadíval se na Pobertův plánek. Stopy jménem Julie Readová právě vstupovaly do lesa, jehož okraj byl ještě na plánku vyznačen.
„Zatraceně.“ Muž rychle vyšel z místnosti.

Julie cítila, že se ochladilo a viděla, jak se zvedá vítr, ale bylo jí to jedno. Vkročila mezi stromy. Jak šla, světla ubývalo a přibývalo hustého porostu, který se jí obmotával kolem nohou. Ona ale pokračovala přímo do nitra lesa. Slunce se sem prodíralo skrz husté stromoví jen v tenkých paprscích, takže zem byla chladná a mokrá, jako v nějakém pralese. Na všem ležela rosa. Po chvíli měla Julie džíny u země úplně promočené od rostlin, kterými se brodila, ale ignorovala to a šla dál. Bylo tu celkem ticho, až na strašidelné vrzání dřeva. To se stromy prohýbaly v sílícím větru. Julii přejel mráz po zádech. Začalo jí být v tenkém bavlněném tričku chladno, ale šla dál. Po chvíli ani neviděla na cestu. Vzpomněla si na svou hůlku ležící v ložnici na nočním stolku a poprvé pocítila záchvěv obav.
‘Ne, nebudu se vracet. Zvládnu to i bez hůlky,’ umanula si a zamnula si dlaně.
Potom je od sebe oddělila a mezi prsty jí prosvitlo zářivé světlo. Udělala pohyb jako při kuželkách a svítící koule se rozeběhla ve výšce dívčiných kolen po zarostlé pěšině. Julie se vydala za ní. Po chvíli ucítila na tváři kapky vody. Pršelo.
„Vždycky musíš mít pravdu?“ zvolala nahlas a nastavila dlaně dešti.
Déšť se v minutě změnil v liják, ani husté koruny stromů jej nemohly zadržet. Julie zastavila a zaklonila hlavu. Voda jí máčela tvář a stékala jí po krku na tričko. Brzy byla promočená naskrz. Myslela na Snapea. Jak to bude vypadat, až vyjde z lesa, mokrá jako hadr na podlahu? A on ji uvidí a řekne si to své: To jsem si myslel.
‘A bude mít pravdu, kruci!’ sklonila hlavu a najednou se rozesmála. Byla šílená! Potulovala se tu lesem v té děsné bouřce, bez hůlky... A proč? Aby si něco dokázala. Ale co vlastně?
‘Jsem blázen,’ konstatovala a obrátila se zpět.
Najednou se kolem ní ale něco prohnalo šílenou rychlostí, až leknutím upadla do mokrého listí.
„Co to...“ rozhlédla se rychle, ale nic neviděla.
Ostatně její slabý zdroj světla osvětloval jen kruh o průměru asi pěti metrů. Julie se tedy opatrně postavila a alespoň se zaposlouchala. Cosi tu nedaleko od ní zrychleně oddychovalo.
„A sakra,“ hlesla. Náhle se jí cosi mihlo kolem pravého ramene a zanechalo to na něm krvavý šrám. Julie uskočila.
‘To není dobré, to není...’ zaťala pěsti. A zase se jí něco mihlo za zády a srazilo ji to na břicho do bláta. Bleskově vyskočila zpět na nohy.
‘Soustřeď se, Julie,’ rozkázala si a celá strnula. Něco tam v temnotě ji pozorovalo - cítila to. Náhle koutkem oka spatřila kradmý pohyb. Otočila se a napřáhla prudce ruku tím směrem. Zablesklo se bílým světlem a ona uviděla na okamžik něco velkého a chlupatého ležet na zemi. Opatrně přistoupila blíž a její světlo dopadlo na ležící omráčené tělo obrovského pavouka.
„U Merlina!“ vydechla. Byl to opravdu mimořádně velký pavouk. Julie se rozhlédla. Napadlo ji, že tu asi nežije sám, v celém velkém lese. Rozeběhla se směrem, kterým tušila okraj lesa. Bylo jí jasné, že by se jen stěží ubránila většímu množství takových tvorů.

Jenže v té šarvátce asi ztratila orientaci, protože nyní nemohla najít cestu zpět. Běhala mezi stromy v dešti a snažila se odhadnout, kudy se dostane odsud pryč, ale po dvaceti minutách běhu jedním směrem se jí zdálo, že je les ještě hustší a temnější. Otočila se tedy v jinou stranu a dala se opět do běhu. A opět marně. Otočila se tedy zase zpět a běžela, přestože už jí v boku bolestivě píchalo a nemohla popadnout dech. Postupně ztratila pojem o čase a i zbytek orientace. Zdálo se jí, že běhá ve věčných kruzích. Nakonec se jí podlomila kolena. Poslední, co spatřila, byl její pohasínající zdroj světla. Potom ztratila vědomí.

Nevypadala nijak světově, když ji vynesl z lesa na světlo. Promočené špinavé a roztrhané tričko se jí lepilo na tělo, rameno jí hyzdil ošklivý šrám a vlasy měla slepené bahnem.
„No konečně,“ pootevřela na chvíli oči. „Už jsem si říkala, kde jsi.“ A položila si hlavu na jeho rameno.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

lucrecia

(lucrecia, 4. 8. 2010 13:42)

skvělá kapitola. Julie je trochu naivka, že