Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola 1 část S2

20. 7. 2010

Julie seděla u okna a pozorovala nečas za sklem.

‘Neprožila jsem tohle už někdy?’ musela se zeptat sama sebe. Jistě, že už párkrát v životě seděla u okna - to neměla na mysli. Myslela na ten pocit, který právě zažívala, a na tu klidnou, ale v skrytu dramatickou atmosféru. Tohle přece už někdy cítila! Ano, bylo to loni, když jí přišlo pozvání ke stipendijnímu studiu v Bradavicích. Dobře si na to pamatovala. Tehdy celý den čekala u okna a vyhlížela, kdy pro ni přijdou. Nemohla se dočkat, až opustí Kruval. A potom ta toužebně očekávaná chvíle nadešla. Severus Snape vstoupil do dveří, aby ji odtamtud odvedl sem, do Bradavic.
Spokojeně se rozhlédla kolem sebe. Pokoj byl opravdu útulný - tlustý koberec, mahagonový nábytek, důstojný psací stůl, postel s nebesy, veliký krb a obrovské arkýřové okno.

‘Bradavičtí učitelé si tedy nežijí špatně,’ konstatovala. Ani jí nevadilo, že venku zuří liják. Ona se cítila příjemně a v bezpečí ve svém novém domově. Nebo by to snad měla nazvat úkrytem? Každopádně, ať bylo Brumbálovo rozhodnutí přijmout ji jako učitelku do Bradavic motivováno úmyslem ji ochránit, nebo jen prostě shledal zajímavým doporučení profesora Snapea, že by Julie jakožto poloviční víla byla dobrou učitelkou v kouzlení bez hůlky, ona byla ráda, že se tak rozhodl. Ještě dnes ráno se totiž trápila. Nevěděla, kam jít. OVCE měla za sebou a čekal ji návrat do Kruvalu, kde by měla absolvovat ještě poslední rok takzvané praktické výuky. Jenže ona se tam vrátit nemohla. Tamní ředitel Karkarov by ji totiž bezpochyby okamžitě předal jejímu otci a svému příteli Gurusovi Readovi. A ten by ji zabil tak, jako zabil nedávno i její matku.

Gurus Read byl Smrtijed a nenáviděl jiné bytosti. Nečisté - tak jim říkal. Julie vlastně nikdy nepochopila, proč si její matku kdysi vzal, když byla víla. Zřejmě se nechal okouzlit její nadpřirozenou krásou, a navíc tehdy ještě nebyl pod vlivem Voldemorta. Ale potom mu zřejmě začalo překážet všudypřítomné vílí kouzlo, které kolem sebe šířila jeho krásná žena. Nechtěl se nechat ovládat nikým, kromě Pána zla. A tak se své ženy zbavil v tichu a tajnosti - doma v obýváku. Umučil ji k smrti kletbou Cruciatus přímo před očima jejich jediné dcery.

A potom tu byl ještě někdo, kdo toužil Julii vidět mrtvou - Lucius Malfoy. Až donedávna si Julie ani neuvědomovala, že získala dalšího nepřítele, dozvěděla se to teprve před chvílí.

Vrátila se ve vzpomínkách k dnešnímu odpoledni, a nebyla jediná. Ještě někdo ve stejnou chvíli činil naprosto stejnou věc.

Profesor Snape seděl ve svém pohodlném koženém křesle u krbu a loučil se s čerstvou vzpomínkou:

Zaklepala na dveře jeho kabinetu. Pozval ji dovnitř a poblahopřál jí k novému místu. Potom jí osvětlil, jak vlastně k zaměstnání přišla. Byla zřejmě dojatá a zároveň šokovaná. Nechápala, proč to pro ni udělal a jak to, že jí o tom říká až teď... Prvotní reakce byla vztek, ale nakonec se mu vrhla kolem krku a plakala. Zdálo se, že jí selhaly nervy a ona se sotva držela na nohou.
„Tak už se konečně zklidněte. Nemusí si všichni myslet, že v mém kabinetu někoho berou na nože,“ zažertoval, aby ji trochu rozptýlil.
„Přestaň mi vykat, ty protivo,“ odvětila stále s hlavou na jeho rameni.
Musel se tomu usmát. Už dlouho ho nikdo nenazval tak...lidsky.
Odtáhla hlavu a spatřila ten úsměv. Na chvíli sklouzla svým pohledem na jeho rty. Ale on nemohl a  nechtěl.
Poodstoupil a pozoroval, jak ji to zraňuje - asi moc potřebovala něčí náruč. Jeho náruč. Vždyť do něho byla zamilovaná. Musela se v tu chvíli cítit jako nejopuštěnější tvor na zemi. 
„Takže já radši půjdu,“ pochopila a smířeně pokrčila rameny.
„Jdu s tebou,“ odvětil, „ukážu ti tvůj pokoj.“ A s velkým svazkem klíčů v ruce první vyšel z místnosti. Zavedl ji na konec chodby a předvedl jí, jak otevřít skrytý vstup na úzké točité schody vedoucí vzhůru.
„Tohle je jedno z tajných schodišť pro profesory,“ vysvětlil a vkročil na schody, když si předtím levou rukou přidržel dlouhý plášť, aby mu při chůzi vzhůru nepřekážel. Julie šla mlčky za ním.
„V celém hradě jsou taková schodiště čtyři, ale ty ostatní ti ukážu až někdy jindy, jsou každé poblíž jedné z kolejních věží,“ dodal. „Schody mají východ v každém poschodí. Tvůj kabinet je v sedmém patře.“
Když odbočili ze schodů, ocitli se v chodbě, jejíž okna hleděla do nádvoří. Po druhé straně byly prosklené skříně plné učebních pomůcek, knih a také starého oblečení. Zastavil u dveří na konci chodby a podal Julii svazek klíčů.
„Který to je?“ zeptala se.
„To nevím,“ pousmál se trochu. „Nikdy jsem to nepotřeboval vědět.“
„To nemyslíš vážně! To mám vyzkoušet všech asi... padesát klíčů?“ nevěřícně na něho vytřeštila oči.
Muž se na ni jen pobaveně podíval a vzal od ní svazek.
„Je to tenhle,“ sdělil potom, když vybral jeden klíč.
„Takže přece to víš!“
„Teď už ano. Každý klíč je k jedněm dveřím. Když potřebuješ zjistit, který je od těchto, stačí přistoupit ke dveřím. Vidíš?“ zvedl ruku s Juliinými klíči. Všechny visely klidně ve svazku, pouze jeden se rozhoupal.
„Je to jednoduché,“ podal jí zpět svazek.
Julie tedy odemkla a vešla do komnaty. Pozoroval ji, jak jde proti oknu a rozhrnuje závěsy. Na koberci u krbu již ležela její zavazadla, která patrně přinesli přes den skřítci.
„Zařiď se tu podle libosti,“ řekl a opřel se ramenem o futro.
„Můžu se na něco zeptat?“ otočila se Julie. „Jsou od celých Bradavic?“ zvedla ruku s cinkajícími klíči.
„To samozřejmě ne.“
„Takže jak se dostanu tam, odkud nebudu mít klíč?“
„Nedostaneš,“ pokrčil rameny. „Máš všechny klíče, co potřebuješ. Pokud narazíš na dveře, ke kterým nebudeš mít klíč, bude to znamenat, že ti po tom, co je za dveřmi, nic není.“
„Kolik máš ty klíčů?“ zvedla zvědavě pravé obočí a přistoupila k němu.
„O trochu víc,“ pousmál se ironicky.
„Opravdu?“ zvedla ruku a poodhrnula lem černého pláště. Muž jen strnule sledoval její smělé gesto. Julie však pouze rychlým pohledem sjela k jeho pasu, kde zasvítil skutečně o dost větší svazek klíčů, a hned svou paži zase spustila k tělu. Potom upřela zelené oči do jeho černých.
„Tolik klíčů - jak  působivé,“ podotkla obdivně.
Severus pochopil, že jej provokuje.
„Ještě nějaké dotazy?“ zeptal se klidně.
„Ano. Proč jsi to pro mě udělal?“ změnila náhle tón hlasu na vážný a probodla jej pohledem.
„Co chceš slyšet?“ pevně její pohled opětoval.
„Pravdu, pokud možno. Rozhodli jste se mne s Brumbálem chránit, nebo máš i jiné důvody, proč mě tu necháváš?“
„Dobře víš, že jedině tady jsi relativně v bezpečí,“ promluvil tiše, „…nejen před svým otcem, ale také před Malfoyem. Ten rozhodně preferuje více vidět tě mrtvou, než v jakémkoli jiném stavu.“
„Ano?“
„Řekl jsem mu sice, že jsem ti vymazal po tom incidentu v lese paměť, zdá se však, že tě i přes to považuje za nebezpečného očitého svědka. Dobře ví, že kouzlo Obliviate se dá prolomit,“ neochotně vysvětlil.
„Takže jde jen o to, chránit mě? Jiný důvod jsi neměl?“ dál na něho pátravě hleděla.
Pochopil, co se od něho očekává a okamžitě zaujal obranný postoj.
„Na tohle ti neodpovím.“
Znělo to rozhodně.
„Jsi záměrně krutý,“ zamračila se.
„Přesně tak,“ kývl s kamenným výrazem. „Jsem Severus Snape. Nedokážu být hodný.“ 
„Lžeš, a já to vím.“
„Tak si to laskavě nech pro sebe.“
„Proč?“
„Protože pokud by se rozkřiklo, že Severus Snape není, kým se zdá být, mohl bych svou kariéru zvěda rovnou zabalit a ohrozil bych tak zbytečně mnoho nevinných lidí, tebe nevyjímaje,“ zakončil a poněkud chmurně ji sjel pohledem.
„A sebe?“
Jen zavrtěl hlavou: „Já nejsem nevinný.“
„Pro mě ano, nikdy jsi mi nic zlého neudělal.“
Severus se zamyslel, co na to říct, ale nic jej nenapadlo. Pohlédl na ni. Stála tu opřená ve dveřích své ložnice, dívala se jinam a za ní v krbu tiše praskal oheň.  V nadcházejícím večeru se trochu zešeřilo. Najednou si jakoby sama pro sebe tiše povzdychla. 
Severus Snape přešlápl. Zdálo se, že situace nabírá nějaký podivný směr, a to se mu nelíbilo. „Musím jít,“ zavrčel a odstoupil od dveří. „Za hodinu je večeře - poslední společná. Brumbál chce s námi něco probrat.“ 
„A to se mě týká?“ zapochybovala.
„Ovšem,“ odvětil. „A ještě něco. Před ostatními si vykáme, nezapomeň na to,“ zdůraznil a odkráčel chodbou.

Nyní, deset minut před večeří, seděl ve svém křesle a znovu si promítal celé odpoledne. Před sebou viděl její pobledlou a vážnou tvář a její postavu opřenou ve dveřích... Unaveně zvedl hůlku a přiložil si ji k černým vlasům.

Julie se podívala do oválného zrcadla. Šaty jí moc slušely, potom ale zklamaně pohlédla na svůj obličej.

‘To není dobré,’ zhodnotila deprimovaně a štípla se do obou tváří. Moc to nepomohlo, vypadala pořád, jako by prodělala nějakou hroznou nemoc.
‘Asi bych si měla obstarat zahřívací lektvar,’ napadlo ji. Potom si alespoň prsty projela neposlušné vlnité vlasy a vyšla z pokoje.

Žaludek se jí trochu chvěl nervozitou, když vstupovala do Velké síně. Nevcházela sem totiž už jako studentka, aby se setkala s kamarádkami u večeře. Studenti byli od dnešního rána pryč (Julie se s některými jen těžko loučila) a zůstali jen profesoři. A ona nevěděla, jak se má chovat ke svým bývalým vyučujícím, když byla najednou jejich kolegyní. Jak je oslovovat?

V síni už byli téměř všichni členové profesorského sboru..Tabule byla prostřena, podobně jako o Vánocích, uprostřed sálu. V čele seděl ředitel a po obou stranách profesoři. Julie se posadila na jednu z volných židlí skoro na konci stolu a čekala, co bude. Zdálo se, že se ostatní učitelé nediví její přítomnosti. Asi o tom již věděli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

lucrecia

(lucrecia, 24. 7. 2010 14:51)

to jsem ráda, že tato povídka dál pokračuju, protože je to jedna z nejlepších jaké jsem kdy četla. ale i tak jsem se trochu bála toho pokračování, protože mám už zkušenosti s tím, že pokračování v povídkách se většinou už tak dobře nevydaří jako první série. ale zatím mě tato první kapitola nezklamala