Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. V předvečer všech svatých

16. 3. 2009

Tato povídka se nám pomalu ale jistě dostává do finále.

 

Protože se v kouzelnickém světě slavil svátek, nevyučovalo se a Jane měla volno. Byla za to velice ráda, protože na dnešek připadalo bylinkářství. Alespoň si nemusela povídat s Prýtovou. A tak se jen tak poflakovala a bezcílně bloumala po hradě.

Všude tu pobíhali domácí skřítci a neustále něco uklízeli a zdobily. Jediné místo kde nic nevyselo, netřpytilo se ani nelevitovalo, bylo sklepení. Jane to trochu vadilo, protože tam pobývala skoro celý den a nic hezkého tam neviděla. Ale Snape z duše nesnášel oslavy, jakékoli větší společenské akce a cokoli, co s tím bylo spojené. Proto se v jeho milovaném sklepení, nic takového jako je třeba vydlabaná dýně, nevyskytovalo. Kdyby mu tam nějaký skřítek něco takového přinesl, vlastníma rukama by ho asi zaškrtil.

Jak tak Jane procházela chodbou vedoucí do knihovny narazila na profesorku Trelawneyovou. Ta ji pozdravila, ale najednou se jí zhroutila k nohám. Pevně se jí chytila kolen a z jejích úst bylo slyšet naprosto neznámý, téměř nepozemský hlas.

„Až bude oslava v plném proudu. Do hradu zrádce vpustí obludu. Tvůj milovaný zraněn bude a vaše tajná láska v noci vzplane,“ pak začala kašlat a ten hlas utichl. 

Když se zmátořila a postavila na nohy, divila se, co dělala na zemi. Pak podivně zamžourala přes její popelníkové brýle a zmizela rychleji než pára nad hrncem.

‚To bylo vážně divné! Co to povídala o té obludě? A jaký zrádce? A ten milovaný, to by jako měl být on? Ne to je nesmysl. Nějaké jasnovidectví, takový bláboly…‘

* * *

Byl čas večeře a tak se Jane vydala do Velké síně. Cestou střetla Snapea.

„Kolegyně, můžeme jít spolu. Pokud ovšem chcete,“ zeptal se Severus najednou a dokonce přihodil úsměv. Dnes měl náladu Jane opět něco provést. Jane se po jeho slovech rozbušilo srdce a nedalo se uklidnit.

„No… když jinak nedáte. Jdeme stejně oba na večeři, tak co,“ řekla omámeně.

Dnešek byl pro Jane zvláštní den. Severus jí dokonce nabídl rámě. Podívala se na něj překvapeně a v očích měla otázku – ‚Vážně?‘

„Copak nemohu být zdvořilý?“ zeptal se naoko uraženě.

„No… jednou za čas musí být zdvořilý každý, to je fakt!“ rýpla si Jane a se smíchem se do Snapea zavěsila.

Když takto vkročili do vyzdobené síně upoutali na sebe pozornost. Jak často se stane, že nejneoblíbenější profesor jde ruku v ruce s nejoblíbenější profesorkou. Každý je konsternovaně sledoval, dokonce i profesorský sbor, jak spolku kráčí ke stolu. Dokonce jí odsunul židli profesora Quirrella, který bůhví proč chyběl.

„Co kdyby jste si projednou sedla vedle mne?“

Jane byla snad ještě víc v šoku než když jí nabídl rámě. ‚Něco v tom bude. To není jen tak. Něco na mně chystá! To je jasné.‘

Nakonec ale s úsměvem přijala, protože se jí vlastně od něj nechtělo pryč. A rozhodně nechtěla sedět vedle Prýtové.

Když Brumbál vyslovil kouzlo a na jejich stole se objevila bohatá slavnostní tabule, zatajil se Jane dech. Takové množství různých jídel!

Jane skoro celý den nejedla a měla velký hlad. Proto se vrhla na velkou mísu s bramborovou kaší a na talíř si nandala vrchovatou, velkou lžíci. Pak si vzala z grilovaného kuřátka prsa a stehno. Celé si to polila velkou lžící úžasné, medové omáčky. Právě si vzala příbor a chystala se vzít první sousto tohoto úžasného jídla do úst, když se podívala na Snapea. Ten ji sledoval s pobaveným výrazem.

„Kdybych věděl, že dnes budu stolovat s neandrtálcem obecným, místo slečny Lautrecové, raději bych vás posadil, co nejdál ode mě,“ řekl jedovatě.

Jane ale představa, že je člověk z doby kamenné pobavila a tak se zazubila a odložila příbor. Vzala kuřecí stehno a jím si vrchovatě nabrala kaši. Pak už se jen pořádně zakousla. Obličej Snapea teď hrál všemi možnými barvami a znechucení na jeho tváři bylo víc než znatelné!

„To je opravdu nechutné!“ vypravil ze sebe, když si Jane začala ocucávat každý prst zvlášť.

„Říkal jste, že jsem neandrtálec obecný, tak vám názorně ukazuji, jak se v době kamenné stolovalo. I když je fakt, že oni asi jedli na zemi, ale to by na vás bylo asi trochu moc, co?“ zazubila se

Severus si znechuceně odfrkl: „Kolegyně vy jste nepoučitelná, dráždíte kobru bosou nohou. Moc dobře víte, jak jsou mi takové nechutnosti z duše odporné a přesto, i když vedle mne sedíte, dovolíte si toto provést.“

„Kolego dovolte, abych i já vám řekla, že to vy jste nepoučitelný. Já jsem to udělala právě proto, že vedle vás sedím. Zachtělo se mi, trochu vás vyvést z míry. Mírně řečeno.“

„Ano, velice mírně řečeno,“ odvětil s úsměvem.

„Dobrá, už budu hodná holčička,“ slíbila a pomocí hůlky si očistila upatlané ruce. Poté si vzala příbor a začala jíst kultivovaně. „Lepší?“

„Mnohem. Takto by se měla mladá dáma chovat, ne jako neotesanec!“ rýpl se Severus. Sám si potom nandal přijatelnou porci brambor a plátek vepřové pečeně. Zjistil však jeho jídlo není příliš okořeněno a tak požádal Jane, aby mu podala sůl. Měla ji totiž u své levé ruky.

Jane zablýsklo v očích. ‚Moje šance oplatit mu ten jeho fórek s cukrem.‘ Když mu podávala slánku, tvářila se přitom poťouchle.

„Kolegyně, na to vám neskočím. Dejte mi raději tu druhou lahvičku. Určitě jste to vyměnila za cukr.“

„Když myslíte,“ řekl Jane a v duchu se musela smát.

Když si Severus ochutil své jídlo a začal jíst zjistil, že jí naletěl. Sám si vlastně vyžádal cukr a osladil si tak brambory.

„To bylo vážně chytré, kolegyně!“ zavrčel Severus a nechal zmizet svou oslazenou večeři.

„Vy jste mi nevěřil a to se vám nevyplatilo. Můžete si vzít ode mě?“ nabídla mu se smíchem.

„ To bych raději jedl s krysami, než se dotknout toho vašeho blivajzu, co jste si z toho udělala,“ řekl a ukázal na Janin talíř, kde si z kaše vybudovala malé iglú. A jako stožár na vlajku upevnila kost z kuřete.

„To bych raději jedl s krysami, než se dotknout toho vašeho blivajzu, co jste si z toho udělala,“ řekl a ukázal na Janin talíř, kde si z kaše vybudovala malé iglú. A jako stožár na vlajku upevnila kost z kuřete.

„Hele…“ začala Jane, ale přerušil ji hluk.

Do síně vřítil profesor Quirrell, s turbanem nakřivo a s hrůzou ve tváři. Všichni na něj upřeně zírali, jak dorazil k židli, na které seděl profesor Brumbál, zhroutil se na stůl a ztěžka ze sebe dostal: „Je tam troll – dole ve sklepení – myslím, že byste to měl vědět.“
Pak se v bezvědomí zhroutil na podlahu.

 

Pokračování příště ...

Jelikož nám zbývá už jen jedna kapitola tak se tu do konce měsíce jistě objeví.

 

Náhledy fotografií ze složky Princ dvojí krve 2

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

lucrecia

(lucrecia, 23. 7. 2010 17:04)

ta věštba byla vážně dost dobrá. a to stolování nemělo chybu