Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Příjezd

12. 7. 2008
Vlak ujížděl překrásnou krajinou. Všude okolo lesy a louky. Teď přejeli přes most a vjeli do tunelu.
 
Uslyšela, jak několik malých dětí vyjeklo strachy a usmála se.
Přesně jako já, když jsem tudy jela poprvé.
 
Byl podvečer a pomalu se začínalo stmívat. Dívala se na horizont, jak pomalounku slunce zapadá. Vedle slunce uviděla skálu Zoufalství, tam stála stará zřícenina hradu. Tvrdilo se, že zde přebývají upíři, ale nikdo se zatím nepokoušel zjistit, jestli tomu doopravdy tak je.
 
Slunce se mezitím proměnilo, jeho žlutavá záře mizela za obzorem a mraky se barvily do růžova až červena.
 
Povzdechla si. Už jen chvilinku a budeme na místě.
 
Za pár minut skutečně uslyšela skřípání brzd a cítila, jak vlak přibržďuje. Byla na místě. Na nádrží v Prasinkách.
 
Vyšla ze svého kupé a kolem ní se motalo mnoho malých i větších dětí ve školních hábitech. Sestoupila z vlaku a spatřila poloobra Hagrida a usmála se Bez něj by to nebylo ono. Vypadá stále stejně. Jestli pak mě pozná?
 
Když kolem něho procházela pozdravila ho : „Ahoj Hagride, koukám že se opět staráš o prvňáčky.“
 
Hagrid se po ní otočil, chvíli si jí zamyšleně prohlížel, přitom si prohraboval své rozježené vousy a pak se mu rozjasnila tvář : „Ahoj Jane, málem bych tě nepoznal. Co tu děláš, přijelas na návštěvu?“
 
„Kéž by. Ne, přijela jsem na brumbálovo pozvání. Musí zaplácnout díru v profesorském sboru, vlastně ani nevím co budu dělat. Mám asistovat. Protože je moc žáků a málo profesorů budu vždycky za někoho suplovat pár hodin a on pak může učit další ročníky,“ vysvětlovala Jane.
 
„Aha tak tomhlento je to překvapení, o kterym mluvil Brumbál,“ usmíval se na ní skrz mohutný plnovous.
 
„Tak jo Hagride. Ty tu máš práci a já už také musím jít, budu se muset asi přemístit před bránu a dojít to tam pak pěšky. Všichni testrálové už odletěli. Měj se uvidíme se na zahajování,“ řekla Jane a kousek se svými kufry popošla dál.
 
Pak zavřela oči a soustředila se na bránu Bradavic. Udělala opatrný pohyb dokola a… PRÁSK! V tu ránu byla u ní. Rázným krokem se rozešla na pozemky hradu.
 
Prošla kolem vrby mlátičky a vešla vstupními, mohutnými dveřmi do hradu.
 
Nasála tu tajemnou vůni a najednou si připadala jako doma. Tak dlouho jsem tu nebyla. Jedenáct let.
 
Tyto zdi opouštěla tenkrát jako sedmnáctiletá dívka, neznalá života a s ideály, že změní svět.
 
Studovala na léčitelku a nakonec také učitelku.
 
Odjela do Austrálie učit chudé kouzelnické děti a pak do Afriky pomáhat zachránit deštné pralesy. Nikdy se nevdala a neměla děti. Vlastně ani tady v Bradavicích neměla nikdy chlapce, byla to velice pilná studentka, věčně seděla v knihovně a něco četla. Jedinou lásku, kterou měla, byl její profesor lektvarů, který zrovna nastoupil, když byla v sedmém ročníku. Tajná platonická láska, která se nikdy nenaplnila.
 
Byla sama zvědavá, co to s ní udělá, až se znovu setkají.
 
A co když už zde nepracuje? Napadlo jí najednou a na chvilku jí zachvátila panika. A kam by odcházel? Toto místo měl vždy jisté, tak proč by šel jinam?
 
S těmito úvahami předávala svá zavazadla domácím skřítkům a ty jí je zanesly do jejího pokoje. Měla ho v prvním patře a vedle svůj nový kabinet. Její první kroky, ve vkusně zařízeném pokoji, vedly do koupelny. Dala si dlouhou horkou sprchu a poté se převlékla. Zamkla svůj pokoj a mířila do Velké síně.
 
Prošla dřevěnými dveřmi a Velká síň se před ní rozprostřela. Síň ozařovaly tisíce svící, které se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých zatím nikdo neseděl. Stoly byly plné blyštivých zlatých talířů a číší. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým již seděli učitelé. Jakmile ji Brumbál spatřil vyšel jí vstříc.
 
„Dobrý večer kolegyně, jsem rád že jste dorazila v pořádku. Pojďte se k nám posadit, představím vás,“ řekl srdečným hlasem starý kouzelník a spiklenecky na ní mrkl přes půlměsícové brýle.
 
„Dobrý večer pane řediteli. Jsem ráda, že jsem opět zde,“ řekla s úsměvem a rozhlídla se kolem sebe, „ jako bych se vrátila o několik let zpět, do svých studentských let.“
 
Prošli uličkou mezi stoly, až se ocitli před profesorským stolem. Najednou se cítila nepříjemně. Když se na ní dívalo tolik párů očí. Raději se dívala na své tkaničky u bot.
 
Klid co budeš dělat až budeš učit? To se snad sesypeš?
 
Brumbál si všiml jejích rozpaků a tak raději začal mluvit: „Toto je nová posila našeho profesorského sboru, Jane Lautrecová. Bude nám pomáhat suplovat některé hodiny, když bude v hradě letos tolik žáků.“
 
Většina profesorů zpozorněla, její jméno jim bylo známé, nejenom díky jejím dobročinným aktivitám, ale také proto, že tu bylo stále spousta učitelů, kteří jí v minulosti učili.
 
Jane se odvážila zvednout oči a mohla se setkat s přívětivým pohledem profesorky McGonagalové. Ta si ji moc dobře pamatovala. Jak by taky ne, když Jame byla premiantkou ve všech ročnících a navíc chodila do Nebelvíru.
 
Další páry očí už nebyly tolik přívětivé. Profesorka Trelawneyová na ní mžourala přes její strašně tlusté brýle a snažila si vzpomenout, kdeže už jí to viděla. Profesorka Sinistrová jí jen pokývla na pozdrav, vedle ní seděla boubelatá malá čarodějka, ruce od hlíny a vlasy rozčepýřené.
 
„To je profesorka Prýtová, učí Bylinkářství,“ upozornil jí Brumbál.
 
Profesor Kratiknot, který se mezi učiteli téměř ztrácel, jí jen mávl na pozdrav. Pak její pohled padl na muže sedícího vedle něj. Měl na hlavě turban a tvářil se ustrašeně. Kdo je to?
 
Brumbál jakoby jí četl myšlenky jí nového profesora představil : „Toto je profesor Quirrell, učí Obranu proti černé magii.“
 
Jane si povšimla, že hned jak toto Brumbál dořekl, tak se muž sedící vedle Quirrella ušklíbl.

No jistě jako vždy, nikdy nikomu nepřeje nic dobrého.
 
Ten muž si jí teď pozorně prohlížel, propaloval ji tím nejnebezpečnějším pohledem jakým dovedl a který by dohnal leckterého studenta k pláči. Tím mužem byl obávaný profesor lektvarů Severus Snape.
 
Na mě tohle už dávno neplatí profesore. To zkoušejte jinde!
 
Byl o pár let starší a na jeho bledé tváři se už rýsovalo pár vrásek.
 
To má jistě z toho věčného mračení.
 
Kupodivu to jeho vzhledu pomohlo, vypadal stále dobře. Kolik mu tam může být? Kolem 35? Ach bože ne, to ne nesmí se to stát znovu! vyděsila se Jane nad svými úvahami.
 
Snape si jí teď prohlížel s ještě větším zájmem, byl zvědav co by se nemělo opakovat.
 
Na nic nemysli ne nic nemysli! Vím o co se snažíte, ne nedovolím vám to! A vypudila Severuse ze své hlavy.
 
Snape se zamračil ještě víc, ale pak neznatelně pokývl hlavou. Že by to bylo uznání? Těžko říct, možná to byl pozdrav. Uvažovala Jane.
 
Teď byla na řadě ona: „Dobrý večer profesoři a mohu-li to říci i kolegové. Jsem ráda, že jsem opět zde a mohu nějaký ten čas pobývat v bradavických zdech. Je to něco zvláštního vracet se sem po tolika letech. Jsem ale šťastná, že jsem přijala nabídku pana ředitele. Doufám, že spolu budeme vycházet v míru,“
usmívala se i přes to že většina z profesorů si jí úsměv neoplatila, a Snape si jí prohlížel dokonce s pohrdavým úšklebkem.
 
Jane ale pokračovala: „Během let jsem si udělala aprobaci pro Obranu proti černé magii, kývla na profesora Quirrella, „ … Bylinkářství, profesorka Prýtová zahořela nedočkavostí a ukazoval jí volné místo po její pravici, „ … Přeměňování, profesorka McGonagalová se na ni významně usmála, „ … a jako poslední jsem si dodělala Lektvary asi tak před měsícem, po očku mrkla na Snapea a mohla vidět jeho mračící se obličej. Přesně věděla co si asi tak může myslet. Zrovna vy se mi nebudete plést do mých hodin!“
 
Jane si poté sedla si na volné místo vedle profesorky Prýtové, která jí téměř okamžitě začala bombardovat dotazy a poučkami. Až z toho za krátkou dobu měla hlavu jak pátrací balón.
 
„Za chvilku přijedou studenti, a bude zařazování,“ upozornil přítomné Brumbál, „Minervo prosím, šla by jsi vyzvednout Moudrý klobouk?“ požádal jí.
 
„Jistě Albusi, jdu tam hned,“ vyhověla mu profesorka McGonagalová a už zmizela ze síně.
 

Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

lucrecia

(lucrecia, 18. 7. 2010 14:34)

další zajímavá povídka s teď už mím oblíbeným snapem

chtělo by to upravit barvu textu ...

(Fido, 16. 3. 2009 21:39)

:) a obsah je super