Jdi na obsah Jdi na menu
 


4) 4. září v Bradavicích

30. 9. 2008

Probudila jsem se s neuvěřitelnou migrénou – levý spánek tepal v rytmu mého srdce tak silně, až jsem měla pocit, že se mi někdo pokouší vysekat do hlavy díru krumpáčem. Opatrně jsem vstala a snažila jsem  se překonat bolest – potřebovala jsem totiž zajít za Brumbálem a požádat ho o možnost rozhovorů s těmi třemi podezřelými…

Pomalu se ploužím chodbami a zatínám zuby, abych sebou nešvihla na kamennou podlahu – mám pocit, že se mi rozskočí hlava… Než se dostanu k Brumbálovi mám pocit, že uběhlo tak tisíc let. Pořádně se nadechnu a pokouším se tvářit normálně, aby na mě ředitel nic nepoznal – dostala jsem totiž nápad, jak zjistit, který z těch tří to byl… A přiznávám, že mi k tomu trochu pomohlo i to proroctví v zrcadle… Vyškrábu se po schodech nahoru do Brumbálovy pracovny a seznámím ho se svým nápadem. Za chvíli už do jeho pracovny přichází i Minerva McGonnagallová a přivádí s sebou  Paula. Kluk vystrašeně stojí před stolkem, nad který jsem nechala pověsit  starodávnou stříbrnou skotskou minci – podle pověstí by měla fungovat jako detektor lži. Ale my prostě nemůžeme spoléhat jen na povídačky, takže jsme se domluvili, že Minerva se postará o neustálý pohyb mince a já a Brumbál budeme pokládat otázky, a pokud se nám to nějak nebude zdát, dáme Minervě znamení a ta rozkmitá minci trochu jinak – a my budeme sledovat reakci těch malých pseudozločinců….

Takže právě teď Paula ostřelujeme otázkami téměř až neskutečnými – zatím je všechno v pořádku…a tak to zůstane až do konce, takže nám zbývají už jen dva…

Minerva vyrazí na chodbu a přivleče s sebou tentokrát Marca – probíhá to úplně stejně jako s Paulem, až na to, že po pěti minutách a otázce: „Jaký máš názor na Harryho Pottera?“ dáme Minervě znamení a ta rozkmitá minci opačným směrem, protože mi přijde, že ten kluk si myslí a říká úplně něco jiného. Snaží se nám předvést zdánlivý nesoulad – mluví pomalu, nejistě a občas si protiřečí. Marc se vyděšeně zadívá na kývající se minci, ale hned se zase uklidní – což mě docela vyděsí, protože tohle zvládají jen speciálně vycvičení agenti… Že by ho sem někdo nasadil??? Bohužel, nic není stoprocentní - Matt reaguje dost podobně, takže zatím nemůžu říct, kdo z nich to byl…

Hlava mě bolí, kdykoliv se pohnu, takže není divu, že když už bolestí syknu asi po milónté, neujde to už ani Brumbálovi… „Je vám něco, Shinnan???“ opatrně se mě zeptá a pátravě si mě prohlíží.

„No, už od dnešního rána mě trápí strašlivá migréna, pane řediteli.. “vysoukám ze sebe opatrně…

„A proč jste proboha nic neřekla??? Severus umí výborný lektvar – hned mu půjdu říct, aby Vám ho připravil – a vy si zatím běžte lehnout – bylo to pro vás jistě dost náročné…“

„Ale,…“ snažím se mu odporovat, protože chci přijít na skutečného pachatele hned teď, ale Brumbál je nesmlouvavý…:

„Žádné protesty – koukejte mazat do svého pokoje a celý den budete ležet, jasné???“

Zatímco se potácím chodbami do svého pokoje, promítám si každý detail z právě proběhnuvších rozhovorů, ale jde to dost ztěžka, protože moje hlava odmítá registrovat cokoliv jiného než tu hroznou bolest… Jen co za mnou zaklapnou dveře mého pokoje, spadnu na postel a zůstanu jen tak bezvládně ležet… Nevím, jestli jsem tam takhle ležela minutu nebo i půl hodiny, jsem úplně mimo, ale najednou se ozve důrazné zabušení na dveře. Tiše zasténám, protože mě díky tomu přepadne další záchvat bolestí, nicméně se překonám a vyzvu tu osobu za dveřmi ke vstupu. Dveře se tiše a pomalu otevírají a já se se zatnutými zuby převracím na břicho, abych viděla, kdo to je.  Není mi však dopřáno tu osobu spatřit hned, protože najednou mým levým spánkem projede ostrý šíp bolesti, takže  v křeči přivřu oči a modlím se, aby to přestalo. Když oči po pár vteřinách otevřu, uvidím, že se nade mnou sklání Snape se starostlivým výrazem ve tváři. Nebejt mi tak blbě, začala bych se smát. Snape jako starostlivá pečovatelka – pěkný sci-fi.

Ovšem když promluví, už je zase tím samým mrzoutem jako dřív: “Slečno Vixenová, je mi to líto, ale výroba lektvaru proti migréně trvá déle, než byste vy mohla v tomto stavu vydržet, takže vás teď přivedu do přemýšlecího spánku. A navíc, podle mého názoru už vaše podvědomí zná pachatele, jen se to musí dostat na povrch k vašemu vědomí. Přemýšlecí spánek vám trochu uleví od bolesti a pomůže vás postrčit k řešení. Až se probudíte, bude na vašem stole stát lektvar proti migréně – vypijete ho na ex až do dna, jasné??? Měl by začít účinkovat asi po pěti minutách.“

Schoulím se do klubíčka před další bolestí a jen lehce přikývnu, že souhlasím…

„Takže, dobrou noc, slečno Vixenová… Somniation Cogitate…“ zašeptá tiše a já se hned propadám do spánku…

Před očima mi začnou vířit události dnešního dne a zastaví se až u nalezení ležícího Harryho na té chodbě. Ostře vnímám každý detail – najednou se mi vybavuje celý půdorys chodby, místa, kde by se domnělý pachatel mohl schovat, výrazy ve tvářích všech lidí, kteří u toho byli přítomni. Pak se vše zase rozkmitá a před očima se mi zaostří až výslechy těch tří…respektive jen dvou… Vnímám každý pohyb v jejich tváři, každý záblesk v jejich očích, každé slovo, tón hlasu, prostě cokoliv… A pak se najednou probudím – a mám jasno. Nejradši bych se hned rozběhla za Brumbálem, ale v hlavě se mi znovu ohlásí bolest, takže se jen podívám na hodinky a strnu, protože je půlnoc – prospala jsem skoro celý den!!!! Opatrně se otáčím a rozhlížím se po pokoji a na stole spatřím pohár se Snapeovým lektvarem. Konečně!!! Přemýšlím, jestli ještě přežiju pět minut, než ten lektvar zabere, a mířím ke stolu, abych ho vypila. Jelikož nepodceňuju Snapeovy instrukce, vypiji ho přesně tak, jak mi řekl – na ex a do dna… Vezmu pohár do ruky, přičichnu k obsahu – má takou zvláštní nasládlou vůni a žlutavou barvu – docela nechuťárna, ale jestli to pomůže… Střelím pohledem k nebi a vyšlu k němu rychlou modlitbičku, ať už mě ta hlava nebolí… Přiložím pohár ke rtům a začínám pít – není to až zas takovej hnus, jak jsem se bála… Najednou se mi zatmí před očima, začne mi hučet v uších, pohár mi vypadne z ruky a já se složím na studenou podlahu….

Když otevřu oči, nedokážu rozpoznat, kde vůbec jsem. Pokusím se pohnout, ale pár silných rukou mě chytí za ramena a vtlačí zpátky do lůžka. Zkouším zaostřit pohled, a když se mi to skutečně povede, uvidím Snapea, jak se nade mnou sklání se strachem ve tváři. Pak ovšem zvedne ruku, pohladí mě po tváři, oddechne si a řekne: „Už jsem měl strach, že jsem ten protijed namíchal pozdě, a tvoje oči zůstanou zavřené navždy…A to by byla škoda…“

„Co se stalo???“ vyplašeně se ho zeptám, protože jsem jeho slovy vyvedená z míry.

„Někdo ti podstrčil místo mého lektvaru prudký jed. Ovšem ten někdo nepočítal s tím, že tě přijdu o půl jedné ráno zkontrolovat – takže když jsem tě našel úplně studenou ležet na podlaze, došlo mi, co se děje, opatrně jsem tě přenesl sem a namíchal jsem ti protijed…To je v kostce všechno.“ dívá se mi do očí, zatímco vypráví a hladí mě po hřbetu ruky.

Teď už si troufnu rozhlédnout se po místnosti, kde ležím a zjistím, že jsem ve Snapeově pokoji – ležím v jeho posteli a …do háje…vždyť já nemám nic na sobě!!! Úlekem otevřu oči dokořán a přitáhnu si prostěradlo, kterým mě prozíravě přikryl, blíž k tělu – trochu pozdě, ale přece.

Snape pochopí a k mému překvapení mi řekne: „Promiň, ale v těch šatech jsi nemohla dýchat, a já bych nechtěl být odpovědný za tvou smrt jen proto, že jsem tě prostě nechal oblečenou…“

„Děkuju“ vypravím ze sebe přiškrceným hlasem, ale je mi jasný, že mu nikdy nebudu schopná říct, jak moc mu jsem vděčná. Snape se cynicky usměje, pak se mi zadívá do očí a já ustrnu uprostřed pohybu, jako zhypnotizovaná…

Pak se ke mně skloní a něžně mě začne líbat. Nejdřív jsem ztuhlá šokem, ale pak mu začnu polibky vracet a vpletu si ruce do jeho nádherných vlasů. Oba nás stojí obrovské úsilí odtrhnout se od sebe, a když se nám to konečně povede, zíráme na sebe jako v tranzu…

„No, tak snad abychom si začli tykat, ne???“ odkašle si Snape, natáhne ke mně svou ruku a prohlásí: „Severus…“

Po pár vteřinách mi dojde, cože se po mě chce (jsem jak zabržděná), rychle mu ruku stisknu a tiše řeknu: „Shinnan.“

Snape pustí mou ruku, ale pořád se mi dívá do očí. Po chvíli se trochu smutně usměje a drze prohlásí: „A pusa na tykačku nebude???“

To už se směju jako blázen a nakláním se k němu, abych mu dala pusu na tvář. Rychle mu vlípnu pusu, ale Snape mě chytne za ruku, kterou jsem mu položila na rameno, přitáhne si mě ještě blíž k sobě, a pak mi šeptne do ucha: „Tohle že byla pusa??? Asi tě budu muset poučit, Shinny…“

Následujících pět minut se líbáme, a když se od sebe odloučíme, tak jen proto, abychom nabrali dech… Nakonec to Snape ukončí tím, že mě pohladí po rtech a smutně řekne: „Strašně rád bych takhle trávil celej den, ale mám pocit, že ty už asi víš, kdo zaútočil na Harryho. Teď společně zajdeme za Brumbálem, oznámíme mu to, a pak bych ti hrozně rád něco vysvětlil… Můžu ti pučit některý svůj hábit, ale jestli chceš, tak ti skočím pro ten tvůj…“

„Ne, dík, to je dobrý, půjčím si tvůj…“ smutně se usměju, protože je mi jasné, co mi chce vysvětlit – takové ty řeči – Promiň, byl to omyl, Mám ženu a děti,… - jsem už jednou slyšela…

Vyndá mi ze skříně hábit, pak se otočí ke dveřím a řekne mi, že na mě počká na chodbě. Chce se mi brečet, když za ním zaklapnou dveře, ale zadržím slzy a začnu se oblékat. Lačně vdechuji jeho vůni z jeho hábitu a  pomalu mířím ke dveřím. Statečně se nadechnu, vyjdu na chodbu a odhodlaně se na Snapea podívám.

Beze slova společně zamíříme k Brumbálovi.  Zastihneme ho v jeho pracovně, a protože nic netuší o mojí „příhodě“, tak mu Snape nejprve povypráví svoji „story“, a pak už se dostanu ke slovu já. Vysvětluji jim, jak se pachatel schoval za brnění, které stálo jen pár kroků od místa, kde jsme našli Harryho, a pak se tiše připojil k ostatním a dělal překvapeného a zděšeného. Brumbála i Snapea zaskočí, když jim odhalím i pachatelovu totožnost – byl to Harryho spolužák Marc Demerit z Nebelvírské koleje… Proč to udělal, to nedokáže říct nikdo z nás…ale brzy se dozvíme všechno, protože Brumbál chce Marca předvolat…

Zanedlouho už se ve dveřích objeví Marcova klidná tvář. Dojde do středu místnosti přímo naproti křeslům, v nichž sedíme já, Snape a Brumbál, ušklíbne se a přímo nám oznámí : „Určitě chcete vědět, proč jsem Harryho napadnul… Pak vám můžu říci jen dvě slova – Voldemort zvítězí!!!“ S těmito slovy vytáhne ze svého hábitu malou skleněnou lahvičku, odzátkuje ji a  vypije její obsah …

Ačkoliv se k němu Snape rychlostí blesku vrhl, aby mu v tom zabránil, jed už začal účinkovat a Marc byl mrtev dřív než dopadl na podlahu. Snape opatrně sebral lahvičku, přičichl k obsahu a nevesele se usmál: „Göringova slza – nejrychlejší  a nejspolehlivější jed… Tady už se nedá nic udělat…“

Všichni stojíme nad jeho tělem, tváře zbledlé zděšením, nejsme schopni ze sebe vypravit jediné slovo, až se Snape pomalu obrátí tváří k Brumbálovi a tiše mu řekne: „Pane řediteli, byl bych vám vděčen, kdybyste odstranil Marcovu mrtvolu, zašel na ošetřovnu, informoval madame Pomfreyovou a zeptal se na Harryho stav, a také jestli byste o tom všem neřekl studentům… Já odvedu slečnu Vixenovou do jejího pokoje – je vidět, že jí to dost zasáhlo…“ pohodí hlavou směrem  ke mně a má naprostou pravdu – pořád ještě třeštím oči na tělo ležící na zemi a třesu se strachem. Brumbálovi kmitne obličejem úsměv, ale hned zas zmizí, a Brumbál vážně Snapeovi odpoví, že má naprostou pravdu.

Ředitel se ze své vlastní pracovny vytratí třetí kosmickou rychlostí, takže tam zbydeme jen já, Snape a Marcovo tělo. Snape ke mně přistoupí, obejme mě a nechá mě, ať si mu položím hlavu na rameno – a hned jak sklopím hlavu, začnou mi po tvářích stékat slzy, které dopadnou na Snapeův hábit. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli – já mu brečela na rameni a on mě hladil po zádech, ale vím, že to zabralo – nakonec jsem zvedla hlavu a podívala jsem se mu do tváře. On neřekl nic, ale zvedl si mě do náručí, já jsem mu zabořila hlavu do hábitu, abych mu mohla být ještě aspoň chvíli nablízku, a on mě přenesl do svého pokoje, napříč všemi chodbami, které byly naštěstí ještě prázdné… 

Tam mě položil na postel, opřel se o svůj stůl, založil si ruce na hrudi a nadechl se – věděla jsem, co musí přijít, ale nechtěla jsem to slyšet, takže jsem rychle vstala, položila mu prst přes rty a začala jsem sama : „Já vím, co chceš říct, ale, prosím, dovol mi, abych to mohla říci já. Je mi to všechno jasné – nebudu ti dělat žádné problémy, nikdo se o ničem nedozví - já ještě dneska požádám Brumbála o výpověď a nejdéle zítra opustím Bradavice nadobro… Ani Brumbálovi neřeknu, proč odtud odcházím – zůstane to jen mezi námi dvěma….“

Snape propukne v smích a já se pokouším ztratit v některém z tmavých rohů, jak mě bolestně zasáhne jeho výsměch…bohužel mi to zase nevyjde – Snape mě pevně chytne za boky, otočí mě tváří k sobě a donutí zvednout hlavu: „Tak ty sis myslela, že jsem si s tebou jen tak pohrál a teď ti míním říct, že už někoho mám??? To ne – chtěl jsem ti jen vysvětlit, co je mezi mnou a Harrym – nikdo tady o tom neví. Já a jeho otec jsme chodili do stejného ročníku – on do Nebelvíru, já do Zmijozelu. Nikdy jsem ho neměl moc rád a snažil jsem se na něj něco vyšťourat, aby ho vyloučili ze školy. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy mi zachránil život – stali se z nás dobří přátelé, ale nechtěli jsme, aby o tom někdo věděl. Navenek jsme se k sobě chovali tak hnusně, jak to jen šlo, ale jinak jsme si posílali jednu sovu za druhou. Nikdo o tom neměl ani tušení… Takhle nám to vydrželo celé roky, a když už Potterovi tušili, že po nich Voldemort jde, napsal mi James, že kdyby se jim něco stalo, a Harry nastoupil v Bradavicích, že mám na něj dávat zpovzdálí pozor, ale nemám se k němu chovat nijak vřele – nechtěli jsme, aby o našem přátelství kdokoliv věděl… A pak, když James i Lilly zemřeli, byl jsem se párkrát na Harryho podívat u Dursleyových – v různých převlecích, samozřejmě. Ani nevíš, jak rád bych za ním šel a všechno tohle mu řekl, ale nemůžu… Mám ho rád a rve mi srdce, když na něj musím pořád řvát – strašně mi připomíná svého otce – a já nemůžu udělat nic, aby se dozvěděl pravdu. Všichni si myslí, že jsem nenáviděl Jamese a teď nenávidím i Harryho, ale opak je pravdou…“ celou dobu se mi dívá do očí, pak otočí hlavu stranou.

Na chvíli se odmlčí, ale pak tiše pokračuje: „A co se týče tebe – už na tom okenním rámu ses mi líbila… Ani nevíš, jak moc. Ale když jsi pak měla pracovat jako moje asistentka, slíbil jsem si, že tě prostě nechám na pokoji. Měl jsem pocit, že když na tebe budu řvát a urážet tě, že na tebe pak přestanu myslet, ale…nepomohlo to. Několikrát jsem se skoro přestal ovládat, ale vždycky jsem se přemohl – a myslel jsem si, že ty mě prostě nenávidíš. Jenže, když jsem tě pak našel ležet v tvém pokoji skoro mrtvou, šlo všechno stranou… a já si uvědomil, jak hrozně by mi bylo, kdybych tu zůstal sám. Nemůžu ti nabídnout nic jiného než sebe – jsem co jsem a nehodlám to měnit…“ pěsti obou rukou má zaťaté a je vidět, že se  bojí, co na to řeknu. Jsem dokonale překvapená – čekala jsem cokoliv, jen tohle ne… Protože jsem pořád ticho, zvedne hlavu a tázavě se na mě podívá. Když uvidí můj výraz, lehce se usměje, přistoupí ke mně a obejme mě.

Dlouho se jen tak kýváme na místě jako dvě osiky ve větru. Naposledy se nadechnu vůně jeho vlasů, odvrátím tvář a řeknu: „Ty tu musíš zůstat, ale já musím odejít…“

Vymaním se z jeho objetí a se slzami v očích spěchám za Brumbálem, abych podala výpověď. Ředitel se na mě dívá se zřetelným smutkem v očích a mou rezignaci bez protestů přijme, pak mi ale tiše řekne pár vět…a já z jeho pracovny nakonec vypadnu totálně zmatená…

Jen co dorazím do pokoje, seknu sebou na postel a začnu o všem přemýšlet. Trvá mi dlouho, než si to všechno vyjasním, ale pak už můžu  klidně usnout…

 

Náhledy fotografií ze složky Směs dílů 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář