Jdi na obsah Jdi na menu
 


1) 1. září v Bradavicích

25. 8. 2008

Tak je to tu! Tohle je můj úplně první den v Bradavicích! Jsem napnutá až k prasknutí – ke komu mě asi přidělí??? Mám tu totiž pracovat jako asistentka jednoho z učitelů.  Ubytovali mě v úplně nádherném pokoji, který mám CELÝ pro sebe. Je fakt, že bych radši bydlela v některé vysoké věži, ale což, tady je výhled taky dobrý. Sednu si na okenní rám, zavřu oči a začnu si broukat nějakou melodii – jen tak pro náladu.

Všude kolem je nádherné ticho, až mi najednou dolehne k uším mrazivá řeč : „Nechtěla byste laskavě slézt z toho okna a vysvětlit mi, co děláte v tomto pokoji?“

Úplně ztuhnu leknutím a fakticky div nespadnu. Když jakž takž najdu rovnováhu, otočím se a uvidím chlápka v černém hábitu, který se tváří stejně přívětivě jako rozzuřený medvěd – blesky mu šlehají z očí - a mně je jasné, že kdyby bylo možné zabít jedním pohledem, jsem už minutu mrtvá! Civím na něj dost nechápavě – vždyť mi tenhle pokoj přidělil sám Brumbál!

Cítím se dotčeně, že mě někdo péruje neprávem, a tak se taky ozvu: „A co takhle mi říct, co VY děláte v MÉM  pokoji???“

Chlápek trochu sklapne krovky, ale pořád je arogantní : „Tak ve VAŠEM pokoji, ano??? Tohle si vyřídíme!“

Chytí mě za loket a chce mě někam odtáhnout – nejspíš k řediteli. To ale ještě ten chlapeček neví, že já nikam nepůjdu (a obzvlášť ne s ním). Rychle se mu vyškubnu, stoupnu si dál od něj a zvýším hlas, aby mu došlo, že se nenechám buzerovat: „Měl byste se mi omluvit! Tento pokoj mi přidělil ředitel této školy pan Albus Brumbál! Pokud máte ještě stále nějaké problémy s jeho obsazením, vyřiďte si je laskavě s ním a neobtěžujte s nimi mě!“

No hurá, asi mu došlo, že přestřelil….zalapá totiž po dechu a tváří se jako čerstvě vyoraná myš. Ovšem omluvy se nedočkám – prudce se otočí a co nejrychleji opustí můj pokoj. Nějakej blázen, říkám si a pouštím tuhle událost z hlavy.

Odpoledne si mě Brumbál zavolá do pracovny. Vejdu tam a zkamením – vedle Brumbála stojí ten chlap, co byl ráno v mém pokoji! No, třeba se mi chce oficiálně omluvit – počkám, co se z toho vyvine. Nasadím vážný výraz a postoupím blíž k Brumbálovi: „Pane řediteli, chtěl jste se mnou mluvit?“

Brumbál se krátce usměje a povídá: „Slečno Vixenová, chtěl bych Vám představit našeho učitele lektvarů - svého kolegu a Vašeho spolupracovníka - pana profesora Severuse Snapea.“

Jen pár vteřin mi trvá, než pochopím, že budu pomáhat tomuhle individuu – Bože, to snad NEEE!!! V hlavě mi blikne nápad, že bych mohla Brumbála umluvit, aby mě šoupnul k někomu jinému, ale když se kouknu na Snapea, dojde mi, že bych mu mohla trochu znepříjemnit život za to ráno – to je jedinečná šance! Těš se panáčku! V duchu se směju, ale ve skutečnosti se tvářím, jako že je mi to šumafuk.

Je vidět, že se Snape přemáhá, když ke mně přistoupí a chladným hlasem pronese: „Těší mě slečno Vixenová, doufám, že se nám bude příjemně spolupracovat.“

Pak mě už Brumbál propustí a já – navzdory své nechuti – musím následovat Snapea do nějakých hnusných sklepení. Dovede mě až do své pracovny, jak pochopím, když uvidím všude kolem sebe plno nádob s podivným obsahem.

Snape pokračuje v naštvaném pochodu k zadní stěně místnosti, najednou se ale prudce otočí a ledovým hlasem na mě promluví: „Slečno Vixenová, proč jste mi dnes ráno neřekla, že máte pracovat v Bradavicích?“

Cedí slova skrz zuby a celá věta zní tak urážlivě a arogantně, jak je jen možné, takže se naježím a zahájím protiútok: „Neptal jste se! Chtěl jste jen vědět, co dělám v tom pokoji!“ Se Snapem to bohužel ani nehne, je vidět, že je pořádně naštvaný a hodlá si to vybít na mě. Ale ani já se nehodlám vzdát bez boje.

Snape ukončí první kolo našeho zápasu tím, že mi do ruky prudce vrazí nějaké papíry a zařve: „Tady máte rozvrhy mých hodin, na kterých budete přítomna, a doufám, že SAMA najdete cestu do učebny. Prozatím  můžete odejít, teď vás nebudu potřebovat. Zatím nashledanou a TĚŠÍM se na naší první společnou hodinu.“

Je mi jasné, že si mě před studentama pořádně vychutná, ale nezaleknu se a nebojácně odseknu: „Nápodobně pane profesore!“ Naštvaně se otočím a vyrazím ze dveří tak pomalu, jak jen to jde, aby si nemyslel, že mě nějak vykolejil. Zmetek jeden, co si sakra myslí, že mu budu dělat otloukánka??? Na to ať pěkně rychle zapomene ! Jen tak lehce mrknu na papíry a zjistím, že první hodinu máme zítra od  devíti – fajn, budu mít dost času se na něj pořádně připravit.

Večer se koná ve Velké síni slavnost na zahájení školního roku se zařazováním prváčků, takže se na to musím pořádně připravit. Docela by mě zajímalo vedle koho mě posadí – doufám, že ne vedle Snapea – otravovat se s ním celý večer by byla hrůza.

 Pouštím si veselou irskou muziku a fénuju si vlasy, aby mi jen tak zplihle nevisely kolem obličeje a dostaly nějaký pořádný tvar. Pak si taky trochu přimaluju oči – tak mi to totiž dost nebezpečně sluší. Na sebe si hodím tmavě zelený hábit s černým  pruhem u dolního lemu – pod kterým mám ovšem džíny a tričko. Když mám hotovo s přikrášlováním své osoby, dovybalím si svoje věci. Pak už mám najednou čas jen na to, abych trochu poupravila vlasy a seběhla do Velké síně, protože slavnost už má pomalu začít. Spěchám po chodbách a málem bych do Síně ani netrefila – někde jsem špatně zahnula a ocitla jsem se v části hradu, kterou jsem ještě neviděla.

Nevím jestli naštěstí nebo naneštěstí jsem vrazila (a to doslova) do Severuse Snapea, právě když vyšel zpoza rohu. „Promiňte pane profesore, já jsem Vás neviděla,“ omlouvám se zatímco se marně pokouším vymotat ze Snapeova hábitu (musím uznat, že ta černá mu docela sluší).

„Slečno Vixenová, jsem snad neviditelný, nebo co?“ Prohlásí Snape s neuvěřitelným despektem, takže se patřičně naštvu a odskočím od něj celá rudá, jako by mi nafackoval.

„Ne, to dozajista nejste pane profesore, ale já za roh opravdu nevidím!“ Pak trochu zkrotnu a raději se ho zeptám, kde je Velká síň.

Snape se ironicky usměje a řekne mi: „Jelikož je jasné, že mířím do Velké síně stejně jako Vy, pak jsem Vám nucen nabídnout, že Vás do Velké síně dovedu.“

Tváří se jako by se napil octa, takže jsem v pokušení mu říci, aby šel sám, že já se z toho nějak vymotám, ale pak si to radši rozmyslím – kdo ví, kde se vůbec nacházím. Takže spolu kráčíme chodbami – taková zvláštní dvojka – já a Snape. Samozřejmě, že oba mlčíme – o čem bysme si tak my dva mohli povídat. Ani to netrvá zas až tak moc dlouho a dorazíme do Síně – určitě zná nějaké zkratky. Snape neomylně zamíří k profesorskému stolu a já se pomalu šinu za ním, protože nevím, kam jinam bych asi tak mohla jít.

A to už na mě Brumbál vesele volá : „Slečno Vixenová, pojďte sem k nám“ a, panebože NE, ukazuje na židli vedle Snapea. Můj „milý“ kolega se tváří stejně nasupeně jako já, takže si dřepnu na židli a radši ani nedutám.

Bohužel, to se nedá uskutečňovat moc dlouho, protože hned, jak skončí zařazování prváčků do kolejí, stoupne si Brumbál a začne se svým (prý každoročním) proslovem. Gratuluje prváčkům a všem studentům vůbec, že se zase dočkali nového školního roku. Tak trochu nevnímám, ale probudím se dokonale, když zaslechnu pár útržků, které se týkají MĚ!

„A nyní bych Vám chtěl, milí studenti, představit novou členku našeho profesorského sboru, asistentku pana profesora Snapea – slečnu Vixenovou“, řekl Brumbál, došel až ke mně, jemně mě vzal za loket a donutil mě tak, abych si stoupla. Bylo vidět, jak jsou všichni vykolejení – nikde mě zatím neviděli. Tak teď mě asi budou pěkně drbat, pomyslela jsem si, zatímco jsem se usmívala do davu. Snape se vedle mě tvářil jako bych mu zničila oblíbenou hračku. Jen se neboj – já taky nejsem extra nadšená, že musím pracovat zrovna  s tebou. Konečně mě Brumbál nechal znovu usednout a mohla jsem si oddechnout, že první setkání se studenty zatím proběhlo docela klidně. Všichni se pustili do jídla a vesele spolu konverzovali, jen já a Snape jsme mlčeli jak zařezaní.

Občas se na mě s nějakým dotazem obrátil některý z učitelů (třeba profesorka McGonnagallová – je mi moc sympatická, nebo madame Hoochová, a další), ale Snape se na mě ani nepodíval! Ke konci večera se na mě přece jen obrátil s arogantní prosbou, jestli bych mu mohla podat sůl. Samozřejmě, že jsem ho sladce ujistila, že ano, a podala mu cukr. Snape si pocukroval brambory s pečení, pak ochutnal a vyprskl, protože to prostě nebylo k jídlu. Naštěstí jsem dokázala udržet kamennou tvář, protože Snape po mě okamžitě střelil smrtícím pohledem – bylo mu jasné, kdo za to asi může. Čekala jsem, že odvětí něco hodně jedovatého, ale neřekl ani popel.

Slavnost se pomalu, ale jistě chýlila ke konci, a já se zrovna chystala vstát a odejít k sobě nahoru, když se najednou Snape zvednul, stoupl si za moji židli, položil mi ruku na rameno a donutil mě (ne právě moc jemně – zaťal mi do ramene ty svoje pařáty) vstát. Pak mě rádoby zdvořile uchopil za loket (zejtra tam budu mít efektní modřiny) a vyvlekl mě ze síně. Dotáhl mě až skoro k mému pokoji, pak se ujistil, že nás nikdo nevidí, uchopil do prstů moji bradu a přiblížil se svým obličejem k mému. Koukala jsem na něj docela vyděšeně, protože jsem nevěděla, jestli mi v příštím okamžiku dá pěstí nebo se mě chystá políbit. Nakonec se nekonalo ani jedno. Snape se znovu ujistil, že nás nikdo nevidí a pak na mě tiše promluvil: „To bylo VELICE vtipné, slečno Vixenová, opravdu, velice vtipné. Ještě jeden takový líbezný kousek a namíchám Vám nějaký speciální lektvar – v tom jsem skutečný mistr.“ Z jeho tónu hlasu i z jeho výrazu obličeje mi lezl mráz po zádech. Začínám mít pocit, že si na něj budu muset dávat bacha.

 

Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář