Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvacátá sedmá - Vstříc budoucnosti

9. 1. 2011

Druhý den se někteří radostně, jiní se smutkem vypravili do Velké síně k poslední snídani. Po hostině, kterou nazývali snídaní se odebrali do Vstupní síně a odtamtud ven ke kočárům.

Harry, Lory, Ron a Hermiona vyšli z Bradavické brány a vesele si povídali.
„Slečno Devonová počkejte!“ ozvalo se jim za zády. Všichni čtyři se zastavili a otočili se k přísné ředitelce její koleje.
„Ano madam?“ zeptala se poněkud překvapeně Lory.
„Pojďte se mnou.“ přikázala tvrdým hlasem a podíval se jí do očí. Lory ostatním pokynula a následovala svoji profesorku do pro ni neznámé části hradu.
„Promiňte paní profesorko, ale kam to jdeme?“ zeptala se Lory.
„V našich záznamech jsme našli jednu nesrovnalost týkající se vás.“ odvětila suše ředitelka Nebelvírské koleje. Lory jen nasucho polkla. Doufala, že si toho nevšimnou. Odevzdaně kráčela za svou profesorkou a snažila se vypadat klidně a vyrovnaně.
Během necelých pěti minut dorazily ke kabinetu přeměňování. Profesorka McGonagallová otevřela dveře a pustila Lory dál. Mladá čarodějka se prosmekla kolem své ředitelky a naskytl se jí děsuplný pohled. Za bohatě zdobeným stolem seděl její tolik milovaný profesor lektvarů a společně se samotným ředitelem Bradavic. V rukou držel nějakou složku s hodně staře vypadajícím obalem.
„Dobrý den.“ vypravila ze sebe a upřela své pomněnkové oči na Brumbála.
„Dobrý.“ přikývnul a jako obvykle se usmál.
„Posaď se prosím.“ vybídl ji a pokynul ke křeslu naproti němu. Lora si poslušně sedla, i když měla sto chutí se rozběhnout za svými přáteli.
„Slečno Devonová, při prohlídce vašeho spisu narazil profesor Snape…“ Lory střelila po místním mistru lektvarů nejzabijáčtějším pohledem, jakým dokázala.
„…na jistou nesrovnalost.“ dokončil Brumbál a Lory se na něj opět podívala.
„A jakou pane?“ zeptala se naprosto klidně, ale byla si jistá, že tlukot jejího srdce musí slyšet.
„V naší evidenci jste totiž napsána na svého bratra Jamese Devona, ale není zde žádná zmínka, kdo bude vašim opatrovníkem po jeho… úmrtí.“
Lory se stáhly veškeré vnitřní orgány. Sklopila hlavu a chvíli se uklidňovala. Nechtěla si to při pustit, ale nemohla jim lhát.
S hlavou stále skloněnou téměř neslyšně zašeptala.
„Vrátím se do sirotčince.“ Ucítila na sobě tři zkoumavé pohledy a s kamenným výrazem vzhlédla.
„Určitě existují nějací příbuzní u kterých..“ namítla McGonagallová.
„Tohle by fungovalo jen kdybych byla dcerou Veroniky a Alana Devonových... a to nejsem.“
„Ale podle našich záznamů jste Lorean Devonová.“ namítla McGonagallová.
„To je sice možné, ale není to mé jméno. Jsem totiž adoptovaná. Původně se jmenuji Lorean Tunelová.“ řekla trochu přiškrceně a i když jí to nesmírně bolelo, nedala na sobě nic znát.
„Kdy zemřeli vaši rodiče?“ zeptal se ledově Snape. Lory měla sto chutí po něm hodit něco hodně těžkého a ostrého zároveň. Měla po ruce ale jen McGonagallovou, která nesplňovala ani jednu z požadovaných vlastností a tak si nechala zajít chuť.
„Když mi byli čtyři.“ vyklopila ze sebe.
„Kdy vás adoptoval pan Devon?“
„Když mi bylo třináct.“
„Proč vás neadoptovali manželé Devonovi?“
„Ale adoptovali, to mi bylo deset,“ odpověděla Lory a s každou další otázkou se její hlas zvyšoval.
„Proč jste tedy napsána na pana Devona?“
„Protože Devonovi byli zavražděni,“ téměř zakřičela Lory a najednou nastalo absolutní ticho. Snape poznal, že to přehnal a radši zmlknul. Lory se musela hodně kontrolovat aby se na něj nevrhla. Srdce jí bilo jako o závod a trhaně dýchala. Ruce se jí mírně třásly a v očích zvláštně lesklo.
„Uklidni se prosím Lorean,“ ozval se najednou Brumbál.
Lory se odtrhla od černých obsidiánů Snapeových očí a podívala se na Brumbála. Plamínky hněvu v jejich očích najednou zmizely a nahradil je chlad a sebejistota.
„Máte pravdu pane, měla bych se uklidnit, ale to nebude možné v této společnosti…“ řekla a podívala se na Snapea a postavila.
„Nashledanou v září.“ řekla a luskla prsty. Dveře se samy otevřely a Lory jimi rychle proklouzla na chodbu.
Žaludek se jí svíral úzkostí a srdce bolestí. I když to bylo více než dva a půl roku, ta bolest stále nezmizela, stále před sebou viděla jejich mrtvá těla. Jak svých pravých rodičů, tak Devonových. Nedokázala se už ovládnout a po tvářích jí začaly stékat slzy. Napůl chtěla všechno kolem sebe změnit v prach, napůl se chtěla někam schoulit do klubíčka a vybrečet se.
Nekontrolovala své tělo a automaticky procházela chodbami k východu. Těsně před bránou se zastavila a párkrát se zhluboka nadechla a vydechla. Utřela si slzy a pokusila se nasadit klidný výraz i když v tu chvíli byla všechno možné jenom ne klidná.
Už chtěla vykročit, když ji někdo uchopil za paži. Lory ztuhla a ohlédla se. Její rameny svíraly dlouhé štíhle prsty místního profesora lektvarů. Rychle od něj odvrátila tvář aby neviděl její uplakané oči a setřásla ze sebe jeho ruku.
„Potřebujete ještě něco pane?“ zeptala se chladně ale kdyby mohla, měly by Bradavice o kantora míň.
„Potřebujeme adresu sirotčince.“ odvětil Snape pro něj velice neobvyklým tónem – skoro až omluvným.
„Pampisoford road 15 Londýn – Croydon.“ odsekla Lory a vyšla na nádvoří. Nechala profesora lektvarů stát jako opařeného a aniž by se ohlédla zapadla do posledního kočáru odjíždějící od Bradavic.
Snape se chvíli díval za mizejícím kočárem, pak se otočil a zamířil přímo do svého kabinetu. Vše tu bylo jako obvykle zatuchlé a tmavé, ale něco tomu chybělo.
Pokaždé když odjeli studenti, jako by Bradavice o něco přišly. Vytratil se z nich ten ruch a život a vše jako by na dva měsíce usnulo. Profesor lektvarů už na to byl zvyklý, ale tento rok mu to připadalo nějáké jiné, významnější, jen nevěděl proč.
Bez náznaku svého vnitřního rozpoložení odemkl své hnízdečko a posadil se za mohutný dřevěný stůl, kde po půl roku trápíval Lory svými tresty. Jen se pousmál při vzpomínce na její tvrdošíjný výraz a vzdorný pohled. V pár věcech mu připomínala sebe – byla velice schopná, co se týkalo výroby lektvarů, byla neústupná a vždy se ze všeho dokázala vykroutit.
„Jsem letos nějaký sentimentální.“ pomyslel si Snape a vytáhl zpod stou láhev vína a nádherně zdobený pohár. Nalil si jen trochu, znalecky zakroužil vínem a přičichl si k němu. Na tváři mu hrál lehký úsměv a pak svlažil rty do krve země. Tohle miloval – sklenici vína, dobrou knihu a oheň plápolající v krbu. Vždy takto relaxoval a třídil si své myšlenky. Teď ale jednu odsunout stranou nedokázal – myšlenku na nejdivočejší žačku školy – Lorean Devonovou. Věděl, že to dnes přehnal a chtěl se jí omluvit, ale jeho hrdost mu v tom zabránila.
Chvíli nad ní uvažoval a pak jako obvykle, když se mu nelíbilo řešit své pocity, začal koumat nad nějakým hyper těžkým procesem. Chvíli nad tím dumal a pak mu hlavou blesknul nápad na vyřešení onoho problému a ihned otevřel zásuvku aby si vzal čistý pergamen.
Nadzvednul nějaké složky a zarazil se. Přímo na pergamenech ležela medaile ovázaná trikolorovanou stuhou. Už podruhé za to dopoledne se pousmál a opatrně ji vytáhnul z šuplíku. Nechal zlatý kov vyklouznout ze svého obalu a pečlivě si jej prohlédnul.
„Zase ta Devonová…“ vydechl a svými dlouhými štíhlými prsty přejel po trikolorované stuze.

Lory se na poslední chvíli dostala do vlaku a začala hledat své přátele. Stále myslela na Snapea a na to, co mu řekla. Opět měla slzy na krajíčku, ale dokázala se ovládnout.
„Nebudeš přece před nimi brečet…“umínila si a potáhla.
Po chvíli hledání našla Harryho, Rona a Hermionu, jak sedí v jednom kupé a šeptem se o něčem baví. Lory se usmála na svůj odraz ve skle a prudce rozrazila dveře.
„Tak jsem tady.“ vykřikla a všichni tři málem dostali infarkt.
„Tak co ti chtěla?“
„Nic extra, jen jim chybělo moje datum narození a pár údajů, pak mě zase pustili.“ zalhala a posadila se vedle Hermiony.
„Co budete dělat o prázdninách?“ nahodila téma Lory a podívala se na Rona. Ten okamžitě spustil a než aby ho Lory poslouchala, radši sledovala Bradavický hrad mizící za kopcem. Nechtěla přijít ani o kousek pohledu na její druhý teď už jediný domov. Jakmile ale Bradavice zmizely za obzorem, zmocnil se jí pocit, který ze všeho nejvíc nenáviděla - strach. Její noční můra se totiž měla znovu stát skutečností. Vracela se tam, kam doufala, že se už nikdy nevrátí....
 

Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 1


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář