Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvacátá pátá – Úchylové ze Zmijozelu

28. 9. 2010

Byla polovina dubna, když se profesor Brumbál oznámil, že se letos po ročníkových zkouškách bude konat školní akademie. Námětem mohlo být cokoli, co se nějak týkalo Bradavic, plus měl místní ředitel ještě jedno překvapení....


„Cože?! On se zbláznil!“ vykřikl Ron a vytřeštil na Lory oči.
„Jen klid, to zvládnem, máme na to měsíc..“ konejšila ho Hermiona, ale v očích měla stejné obavy a překvapení jako její zrzavý kamarád.
„Hermiona má pravdu, když budeme poctivě trénovat, dokážeme to.“ prohlásila Lory a snažila se, aby její hlas zněl pevně a jistě.
„Ale udělat Kafudo představení ani ne po roce tréninku? To je trochu velké sousto nemyslíš? Ještě k tomu máme NKÚ, jak to chceš stihnout?“ začal panikařit Neville.
„Jen klid, mám už určitou představu, jak to budeme dělat. Do konce roku budeme místo tréninků nacvičovat na střídačku tu sestavu a akademii. Takže budeme mít na učení dost času, nebo přinejmenším stejně jako teď.“
„Ale jak to chceš udělat, aby nás nikdo neviděl?“ podotkl věcně Dean.
„Máme přece naši tělocvičnu.“ podotkla Lory a většina pátého ročníku váhavě přikývla.
„Dobrá, ale ještě jsme stále nevymysleli, co budeme dělat.“ konstatovala Parvati a zamyšleně si usrkla čaje.
Všichni se najednou zamysleli a ve společenské místnosti zavládlo na několik sekund absolutní ticho.
„Už to mám!“ vyhrkla Lory a ušklíbla se. Všichni se na ni překvapeně podívali.
„Na naší staré škole jsme mívali něco podobného a jeden ročník si tam udělal jednu skvělou věc.
Jmenovalo se to Perný den a vykreslovalo to jeden den toho nejodpornějšího učitele, co jsme měli na škole. Co takhle udělat něco podobného o Snapeovi?“ navrhla a těkala očima po ostatních. Všichni se pro ten nápad okamžitě nadchli.
„Tak fajn, ostatní si rozdělíme až po bylinkářství…“ rozhodla Hermiona a rychle si sesbírala věci.

Po bylinkářství….

Dvacetičlenná skupina v čele s Lory zamířila do jejich tělocvičny. Hermiona jim otevřela dveře a pustila je dovnitř. Všichni se nasoukali do prostorné učebny a dali si věci do kouta. Vzali si židle a daly je do kruhu.
„Tak fajn, začneme s akademií, protože ještě nemám hotové plány na to vystoupení. Vy jste se Snapem od prvního ročníku, takže co vám nejvíce utkvělo v paměti?“ zeptala se Lory a přelétla po ostatních.
„Ten jeho proslov z první hodiny a celkově první hodina, na tu nikdy nezapomenu.“ ušklíbl se Neville.
„Jaký proslov?“ zeptala se zvědavě Lory.
„V mých hodinách nebude žádné pošetilé mávání hůlkou a proto nepředpokládám, že by někdo z vás ocenil přesné umění a náročnou vědu přípravy lektvarů..“ zarecitoval Ron.
„Páni, to by se dalo použít.“ zamyslela se Lory a něco načmárala na papír.
„Ještě něco?“
„Jo, to jak jsi vtrhla dovnitř a málem jsi mu přerazila nos. Na to se taky nezapomíná…“ ušklíbl se Dean.
„Tak fajn. Tyhle dvě hodiny tam dáme. A co takhle tam dát i jeho ložnici, třeba jak stává a tak?“ navrhla Parvati.“ V tu ránu zahltili Lory všichni nápady, ze kterých nakonec sestavili scénář.“

„Uff.“ vydechla Lory a prohlédla si velice neobvyklým způsobem napsané poznámky.
„Tak jo, na koleji to přepíšu, teď si rozdělíme role.“ uzavřela to Hermiona a vzala si od Lory poznámky.
„Máme tady Snapea samozřejmě, Brumbála, Trelawu, McGonagallovou, Hoochovou, Bobbyho Lukase, Malfoye, Crabbea, Goylea no a nakonec dva prvňáky.“ přečetla výčet nebelvírská einsteinka a podívala se po ostatních.
„Máme smůlu, protože nikdo z nás nemá černé oči i vlasy, ale to se dá zařídit.“ prohlásila klidně.
„Budeme potřebovat minimálně dva Snapey. Po první scéně nebudeme mít čas se převlíkat.“ prohlásila klidně.
„Já bych navrhovala jako Snapea č.1 Harryho. Má černé vlasy a nemusíme ho tak přebarvovat.“ ozvala se Parvati.
„Jo, takže v první scéně bude Harry.“ přikývla Hermiona a napsala si ho.
„Pak, kdo chce být Snape č.2?“ Nastalo ticho.
„Tak si to vezmu já.“ ušklíbla se Lory. „Stejnak už mě nesnáší.“
„Ale co ta tvoje scéna?“ namítl Dean.
„Tak dobře, vezmu si jen začátek a ty mě pak vystřídáš. Budeš mít sborovnu, naši hodinu a ten trest,“ rozhodla Lory a napsala si Deana.
„Stejnak nás o jednoho nadbývalo, takhle se to vyrovná.“
„Dobře, kdo bude Brumbál?…“
Za necelou hodinu to rozdělili a Lory si schovala další dva popsané pergameny.
„OK, tak to by bylo pro dnešek všechno. Dneska to přepíšu a zítra se sejdeme tady ve stejnou dobu.“ rozhodla a postavila se.

Druhý den…

„Tak si posedejte a začneme.“ vybídla své spolužáky Lory.
„Mám pro vás hotové scénáře a dala jsem do kupy i to naše představení. Vem te si jednu a pošlete to dál.“ pokračovala Hermiona a podala jim dvě kupky pergamenů.
„Já jsem udělala seznam věcí, které budeme potřebovat. Většina bude lehké sehnat, ale přece jen pár věcí musím přivézt z Londýna a to pódium budeme muset postavit. Co se týče kostýmů, máme to v celku jednoduché, takže by neměl být problém.“ ozvala se Lory. Všichni sborově přikývli a začali uvažovat o svých rolích.
„To pódium uděláme s Hagridem, už jsem se na to ptala a rád nám pomůže. Zbytek nám půjčí ve škole.“ prohlásila Parvati.
„Skvělý, takže tohle nám tím pádem odpadá a v neděli přivezu z Londýna zbytek.“ usmála se Lory.
„Takže přejděme k našemu vystoupení. Udělala jsem téměř identickou kopii té exhibice, co jsem vám pouštěla, jen s úpravami akrobacie a celkově obtížnosti. Má to ale jeden háček, při tom závěru potřebuju jednoho z vás aby mě zezadu napadnul, to jak jsem to udělala s Viky a protože jste všichni dobří, rozhodla jsem se, že budeme losovat. V tomhle pytlíku je 19 bílých a 1 červená kulička. Každý si jednu vem te a schovejte za zády.“ zavelela Lory a obešla kolo.
„Tak na tři dejte ruku přece sebe a ukažte balónek. Raz dva tři…“ Všichni udělali, jak Lory řekla a měli vítěze.
„Takže to budeš ty Neville. Pak ti dám plán toho závěru.“
„Teď dál. Rozdělila jsem to na čtyři části, v každé bude vystupovat pět z vás. Podle toho, v čem jste dobří a co vám zase dělá problémy jsem vás rozdělila. U jednotlivých částí máte napsána svá jména a podrobný plán vám dám na koleji. Společné sestavy jsou vždycky nejefektnější a proto na nich budeme makat nejvíc.
Nemáme dost času na to, aby jste se učili všechno, a proto budete muset dokonale zvládat svou roli a nesoustředit se a nic jiného.“ Opět všichni přikývli.
„Dobře má někdo nějaké otázky?“ zeptala se Lory. Levandule zvedla ruku.
„Ano?“
„Co máme mít na sobě?“
„Byla bych nejradši, kdyby jste měli dlouhé bílé kalhoty a bílé triko.“
„Jestli už nemáte žádné jiné otázky, půjdeme na kolej a tam vám dám plány.“ ukončila to Lory. Všichni se postavili a zamířili ke dveřím.

V příštích dnech všichni sháněli věci pro svůj kostým, učili se nazpaměť texty nebo si zkoušeli postoje ze sestavy. Každý večer pak šli do jejich zkušební místnosti, cvičili sestavu nebo si zkoušeli scénky.
Docela jim to šlo, ale bez kostýmů a pódia to přece jen nebylo ono. Jeviště jim Hagrid přislíbil na pondělí a Lory se v neděli vracela z turnaje, takže jim to všechno pěkně vycházelo. Lory se už těšila, až bude v Londýně a všechno měla připravené už dva dny předem. v sobotu se pak se všemi rozloučila a vyrazila na turnaj.
Tentokrát ji nikdo nedoprovázel, takže byla nadmíru spokojená a měla tak i dost času vše nakoupit a přivézt.
Netušila však, že ten víkend bude pro ni jeden z nejtěžších v jejím životě…

Po náročné technice, kterou opět vyhrála vyrazila Lory na nákupy. Zanesla všechno na pokoj a protože se strašně nudila, vyrazila na procházku po Londýně. Asi po dvou hodinách jí to přestalo bavit a zamířila na halu.
„Takže už jen zítra souboje a pak do Bradavic.“ pomyslela si a zahnula do jedné ne příliš dobře osvětlené uličky, kterou používala jako zkratku k hale. Opět se zamyslela a nevnímala příliš okolí, to byla ale chyba. V přítmí jednoho kontejneru se ukrývaly dvě mohutné postavy v černých pláštích a pozorovaly každý její pohyb. Lory nic netušíc kolem nich prošla a bez stínu podezření pokračovala dál. Najednou na svých pažích ucítila čísi ruce a než mohla jakkoli reagovat, ozvalo se hlasité PRÁSK a všichni tři se přenesli pryč…

„Dnes je na řadě tvá poslední zkouška.“ ozval se hlas Luciuse Malfoye. Mladík, který stál v kruhu Smrtijedů přikývl a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
„Dokázal jsi nejlépe projít celým přijímačem, a proto pro tebe máme jistou specialitu….“ Ušklíbl se plavovlasý Smrtijed a z kruhu se ozval tichý smích. Malfoy pokynul ostatním a všichni se stali neviditelnými. Ani ne za půl minuty se ozvalo hlasité prasknutí a ve středu kruhu se objevil Crabbe a Goyle, kteří svírali Loryiny ruce.
Prudce ji hodili na zem do jejich středu a téměř okamžitě se zneviditelnili. Lory se vyškrábala na nohy a podívala se na asi dvacetiletého mladíka před sebou.
„Kdo jsi?“ vyklopila ze sebe a sjela si ho výtahovým pohledem.
„Mé jméno tě není hodno mudlo.“ Zasyčel a namířil na ní hůlkou.
„Proč si všichni myslí, že když na sobě nemám hábit, že jsem mudla?“ „Kdo jsi?“ zopakovala svou otázku Lory a podívala se mu do očí.
„Ten, kterého budeš prosit o smrt.“ ušklíbl se onen budoucí Smrtijed a v očích se mu zablýsklo.
„Máš pěkně blbý jméno.“konstatovala Lory a podívala se na jeho plášť. Jednou už ho viděla, byl to ten samý plášť, kteří nosívali Smrtijedi. Chvilku uvažovala nad možnostmi a pak se rozhodla si zahrát mudlu.
„Crucio!“ proletělo zimním vzduchem a Lory se jen tak tak vyhnula kouzelnému paprsku.
„Co to bylo?“ vyhrkla a snažila se předstírat nechápavost.
„Expelliarmus!“ zavelel budoucí Smrtijed a ožehl Lory vlasy. Mladá čarodějka se na něj rozběhla a jako kočka se vyhýbala jednotlivým kouzlům. Nakonec se dostala až k němu a vykopla mu hůlku z ruky. Pravým hákem mu přerazila čelist a dobře mířeným úderem na spánek ho složila na zem. Lory si ho pohlédla a pak se podívala kolem. Viděla jen osamělou louku a obklopenou hustým lesem. Hruď se jí prudce zvedala a svaly měla ještě stále zatnuté.
Najednou se Smrtijed na zemi zavrtěl, Lory sebou trhla a začala couvat. Udělala sotva několik kroků, když vrazila do zdi tvořené Crabbem. Poplašeně se ohlédla, ale nic neuviděla. Natáhla před sebe ruku a dotkla se Smrtijedovy hrudi.
„Co je sakra tohle?“ vydechla a šťouchla mu prstem do žeber.
Najednou se jak Crabbe, tak všichni Smrtijedi opět zviditelnili. Lory ustoupila několik kroků vzad a poplašeně se rozhlížela.
„Doprdele tak tohle je větší průšvih, než jsem si myslela… „Kdo jste?“ vyklopila ze sebe a prohlížela si zamaskované Smrtijedy.
Malfoy se uchechtl. „Nejsi hodna...“ „abych znala vaše jméno, tohle už tady bylo, ale já se neptala na to, jak se jmenujete, ale co jste zač.“ přerušila ho a bez bázně se mu podívala do očí.
„Jsme kouzelníci…“ ušklíbl se Goyle.
„Kouzelníci?! To jako že létáte na koštěti, v kotli mícháte lektvary a mávnutím kouzleného proutku přeměníte dýni na kočár? Myslím, že by jste si měl zajít k psychiatrovi.“ Pokývala hlavou Lory a pobaveně se podívala do ledových očí Luciuse Malfoye.
„Vy mudlové jste tak přízemní…“
„Hele, nevím, co nebo kdo jsou ti mudlové, ale to označení se mi nelíbí. Když jste opravdu kouzelníci, tak mi ukažte nějáké kouzlo, třeba ho tou svou tyčkou zvedněte do vzduchu.“
„Vingardium leviousa!“ zavelel Crabbe a bezvládné tělo mladého kouzelníka se vzneslo několik metrů nad zem.
„Páni.“ vydechla Lory a snažila se tvářit ohromeně.
„Takže jste fakt nekecal. Proč jsem vlastně tady?“
„Abys zemřela.“ ozval se čísi hlas.
„Fajn. Jednou musí zemřít každý a aspoň to nebude nuda.“ pousmála se Lory a očima přelétla po všech přítomných.
„Jsi odvážná..“ konstatoval Malfoy.
„Odvážní lidé neexistují, jen ti, kteří jsou příliš hloupí na to aby viděli nebezpečí nebo dost chytří, aby znali své šance. Pokud jste si toho totiž nevšimnul, tak stojím obklopena dvanácti kouzelníky, kteří podle mého mínění neumí tou hůlkou jen zvedat věci do vzduchu. Sice jsem mistryně v Kafudo, ale na dvanáct dospělých nemám.“
„Co je to Kafudo?“ ozval se Crabbe.
„Bojový sport.“ pokrčila rameny Lory.
Všichni si ji sjeli výtahovým pohledem.
„Tak nám něco ukaž..“ uchechtl se kdosi.
„Ne, nechce se mi.“ odsekla Lory a založila si ruce.
„Imperio!“ zavelel Malfoy a kouzelný paprsek zasáhnul Lory do hrudi. „Předveď, co umíš, no tak, udělej to..“
Mladá čarodějka zapojila veškerou svou psychickou sílu a ovládla se. Rozhodla se ale předstírat, že ji Malfoy ovládá, měla tak alespoň malou šanci, že vyvázne živá. Trochu se přikrčila a začala předvádět akrobacii a různé další efektní kousky.
„Stačí.“ ozvalo se jí v hlavě.
V tu ránu se zarazila a jako omámená se podívala na Malfoye. Jeho hluboké šedé oči zlomyslně jiskřily a sjížděly si jí svlékacím pohledem.
„Svlékni se.“ Lory na chvilku zaváhala, pak si ale rozepla halenku a nechala je spadnout na zem.Vykročila z ní a ucítila na sobě pohledy všech přítomných. Rukama sklouzla k zipu na riflích, ale zarazila se.
„Úchylní zmijozeláci, jestli si teda myslí, že mu tady budu dělat striptýz, tak se pletou.“ pomyslela si a trhla sebou, jako by začala kletbě odolávat.
„NE!“ vykřikla a sekla sebou na zem. Popadla svou halenku a s vyděšeným výrazem si ji přitáhla k tělu.
„Podívejme, takže tahle mudla má něco do sebe…“ uchechtl se Goyle.
„Mlč!“ okřikl ho Malfoy.
„Hele, mohli by jste mi konečně vysvětlit, co to slovo mudla znamená?“ ozvala se Lory a oprášila se.
„Na to, že máš za chvíli zemřít, si docela dovoluješ.“ zasyčel Malfoy.
„Na to, že nic neřekneš, toho nakecáš…“
„Dávej si pozor na jazyk, nevíš, s kým mluvíš…“
„Já to vím až moc dobře, jste jen obyčejný parchant, který nemá ani dost odvahy, postavit se mi čelem.“
„Takže ty se mnou chceš bojovat?“ uchechtl se Malfoy.
„Ano, to chci. Když už mám zemřít, tak v boji.“
„Dobrá, vem si jeho hůlku a uvidíme.“ Lory se sehnula pro hůlku omráčeného Smrtijeda a prohlédla si ji.
„Co s tím mám vlastně dělat?“ zeptala se naoko zmateně.
„Namíříš tím na mě a vyšleš kouzlo.“
„Aha, takže prostě řeknu nějakou formulku a vás to položí na zem.“ Malfoy se uchechtl.
„Ano, i tohle je možné.“
„Tak fajn, jdeme na věc.“ ušklíbla se mladá čarodějka a udělala nakolik kroků zpět. Namířila Malfoyovi na srdce a zadívala se mu do očí.
„Tak na tři..raz, dva, tři!!“ vykřikla Lory a v hlavě jí problesklo snad milion zaklínadel. Rozhodla se pro to nejúčinnější.
„Principe avigardo!“ vykřikla a z konce hůlky vyšlehl oranžový proud světla. Malfoye to evidentně zaskočilo, ale dokázal kouzlo odrazit. Lory se usmívala.
„Vidím, že jablko nepadlo daleko od stromu…“ ušklíbla se a podívala se do šedavých hlubin Malfoyových očí.
„Draco je vám víc než podobný.“ zasyčela a vyslala na něj další prorážecí kouzlo.
„Protego!“ křikl Malfoy a kouzelný paprsek se odrazil na Lory. Mladá čarodějka mu rychle uhnula a znovu zamířila na nejvěrnějšího Smrtijeda.
„Podívejme se, takže ty znáš Draca?“ ušklíbl se Malfoy.
„Tak trochu, už spolu půl roku chodíme.“ odsekla Lory a modlila se, aby to znělo důvěryhodně.
„Že se nepochlubil.“ ušklíbl se Malfoy.
„Možná to bude tím, že by se vám nelíbilo, že si našel holku z Nebelvíru.“
„Lžeš, Draco by si nikdy nic nezačal s Nebelvírankou.“ zavrčel Malfoy a vyslal na ni odzbrojovací kouzlo. Lory ho odrazila.
„Tak jak podle vás vím, že má na pravé půlce znaménko ve tvaru písmene V?“ ušklíbla se Lory.
„Ten Nitrozpyt hodí..“ pomyslela si. Malfoy se zarazil a změřil si ji tvrdým pohledem. Lory ucítila, že se jí chce dostat do hlavy a uzavřela svou paměť, nechala ho však aby poslouchal její myšlenky.
„Taky to dalo Dráčkovi pěknou práci, než mě dostal, ale už jenom pro ten Potterův ksicht to stálo. Málem puknul vzteky, když zjistil, že jsem dala Dracovi přednost před ním. Fracek jeden rozmazlenej..“
Malfoy přerušil jejich spojení a ušklíbl se. „Takže ty jsi dala přednost Dracovi před Potterem?“
„Kdo by taky nedal. Potter je jen hnusnej… Počkat, jak tohle víte?“ zavrčela a naoko nechápavě se na něj podívala.
„Furnunculus!“ zasyčela a Malfoy jen s lehkým úšklebkem kouzlo odrazil.
„To vás v Bradavicích neučí nic lepšího?“ ušklíbl se Malfoy. Lory mu úšklebek oplatila.
„Jak chcete.“ zasyčela a přehodila si hůlku do levé ruku.
„Flamero priori!“ zavelela a z její ruky vyšlehl plamen zamířil přímo na Malfoye. Zploditel Draca uskočil stranou a vytvořil kolem sebe ochranný štít. Lory stáhla oheň a s úšklebkem se podívala Malfoyovi do očí
„Podívejme, takže přece jen nemá Draco tak špatný vkus.“ ušklíbl se Malfoy. „V Nebelvíru nejsou jen samí ubožáci jen těch talentovaných je tam míň.“
„A jaké je vaše ctěné jméno, mohu-li se zeptat.“
„Devonová, Lorean Devonová.“ představila se pobondovsku Lory.
„Expelliarmus!“ zavelela a Malfoyovi vylétla hůlky z ruky. Lory mu zamířila na srdce a s vítězoslavným úsměvem zastrčila hůlku za pas. Došla k Malfoyovi a nabídla mu ruku.
„Nezabíjím neozbrojené.“ řekla klidně a vytáhla ho na nohy.
„Teď, pokud mě omluvíte, musím se vrátit do Bradavic,“ řekla klidně a hodila hůlku vedle jejího majitele.
„To asi nepůjde slečno Devonová.“ zasyčel jí někdo za zády. Lory se otočila.
„Ještě pořád mě chcete zabít?“
„Existují horší věci než smrt…“
„To vím i bez vás…“ konstatovala klidně.
„A stále máte odvahu mi lhát?“
„Nejsem si vědoma toho, že bych vám lhala..“ hrála nechápavou Lory.
„Slečno Devonová, jste velice dobrá lhářka, ale k vaší smůle mi Draco téměř o všem píše a to, že byl podmínečně vyloučen kvůli útoku na jistou Lory Devonovou mi neuniklo.“ Lory se usmála.
„Tak jste mě prokouknul, ale teď mě opravdu omluvte, musím jít.“ ušklíbla se a zvedla ruku ke svému přívěšku.
Najednou jejím tělem projela mučivá bolest. Lory se v strašlivé křeči svalila na zem a dokázala vnímat jen bolest procházející jejím tělem. Po několika nekonečných vteřinách dokázala zkoncentrovat svou mysl a rozklepanou rukou si šáhla na přívěšek.
„PORTA!“ zařvala a celou svou bytost soustředila na svůj pokoj.
Během vteřiny se octla na jeho kamenné podlaze a nekontrolovatelně se třásla. Bolest najednou ustala, ale její tělo bylo stále v šoku. Pocítila obrovskou nevolnost a klekla si. Pani ne po vteřině začala zvracet. Ruce se jí klepaly a v tu chvíli nebyla schopná udržet ani deka. Silou své vůle se přinutila svalit se vedle své večeře vrátivší se na světlo světa a snažila se uklidnit. Její tělo na to ale mělo jiný názor. Trvalo to skoro půl hodiny, než byla schopná doplazit se na postel. Schoulila se do klubíčka a přitáhla si prostěradlo k tělu. Byla slabá a unavená, zavřela oči a snažila se uklidnit svůj dech. Po chvíli se jí to povedlo a usnula.

Druhý den ráno na tom nebyla o nic lépe než večer, rozhodla se, že odstoupí a vezme si u sebe doma lektvar na zmírnění cruciatu. Ani nevěděla jak, sbalila si věci a pomocí svého přívěšku se přenesla k sobě domů.
Praštila s taškou na zem a zamířila ke knihovně. Automatickým pohybem vytáhla tu s nápisem Zlaté lektvary aneb lektvary vařené v zlatém kotlíku. a poslední regál knihovny se odklopil. Mladá čarodějka se protáhla úzkým vchodem a zabouchla za sebou dveře. Ocitla se v malé, asi 2 x 2 metry velké, místnosti a zamířila k malému displeji s číselníkem. Naťukala do něj 28389 a podívala se do malého kukátka. Po sítnici jí přejel modrý paprsek a po chvíli se ozvalo několikeré zapípání a mladá čarodějka otevřela mohutné dveře laboratoře.
Potácivým krokem došla až na konec, zalistovala nějakou bichlí a do číselníku v malé krabičce naťukala 4872. Jedna skříňka se s tichým zasyčením odklopila a Lory z ní vytáhla malou lahvičku s namodralou tekutinou. Na ex ji vypila a pocítila příjemné teplo.
Rychle zabouchla dvířka a posadila se na starou dubovou židli u bohatě zdobeného stolu.
Nechala lektvar působit a když ucítila, že je schopná jít rovně, se postavila a vrátila se do haly. Vše pečlivě zavřela a dala do původního stavu. Odpotácela se nahoru a lehla si do postele. Zavřela oči a opět usnula.
Když se vzbudila, bylo něco kolem půl čtvrté. Za deset minut se měla hlásit v Bradavicích. S námahou se postavila a kopla do sebe další povzbuzovač. Zhluboka se nadechla a vydechla a sešla dolů ke svým věcem.
Trochu se přečesala a pomocí svého přívěšku se vrátila do Prasinek. Tam prošla portálem a vrátila se k Bradavicím. Nasadila šťastný výraz a vešla dovnitř. Tam na ni už čekali Harry, Ron, Hermiona a profesorka McGonagallová.
„Tak jsem tady.“ řekla co jak nejšťastněji a nechala Harryho, aby jí vzal tašku. Nikdo si evidentně nevšimnul, že se cítí, jako by po ní přejelo hned několik vlaků a vesele jí zpovídali. Všechno jim vypověděla a obratně se vymluvila na špatný systém, takže když prohrála, nemohla postoupit dál.
Když se od nich odpojila profesorka McGonagallová, začali se jí ptát na věci, které měla přinést. Když jim oznámila, že má všechno a dokonce našla i pár věcí navíc, všichni tři její kamarádi se rozzářili a zrychlili tempo k Nebelvírské koleji. Když všichni čtyři dorazili dovnitř, Lory zodpověděla všechny otázky a rozdala jim věci. Snažila se tvářit vesele, ale měla chuť na ně hodit šavli.
„Hele, jsem utahaná, půjdu si lehnout.“ oznámila klidně a zvedla se z pohodlného křesla.
„Takhle brzo? To ani nepůjdeš na večeři?“ vyhrkl Ron.
„Ne, nemám hlad a asi bych nad tím usla. Uvidíme se zítra.“ rozloučila se a vylezla do svého pokoje. Ani se nenamáhala s převlékáním a padla do postele. Cítila, jak se jí třesou ruce a na plících jako by měla kámen.
„A takhle to bude ještě minimálně zítra..“ pomyslela si a nechala svá víčka odpočinout…

Druhý den ráno se Lory probudila s pocitem, že dnes se žádný pohyb nekoná. Jen silou své vůle se přinutila umýt a obléct a místo snídaně přesvědčovala své nohy aby se daly do pohybu. Když je přesvědčila, vyrazila s hrdostí na své vyjednavačské schopnosti na lektvary. U učebny ji samozřejmě Harry s Ronem okamžitě začali vyslýchat, co kde kdy a jak. Lory jim řekla svou oblíbenou větu: „V tu samou dobu na tom samém místě.“ a s uspokojením vešla do učebny. Sedla si na své obvyklé místo a vytáhla si věci na praktickou část.
Přesně se zvoněním dovnitř vevlál Snape a okamžitě jim dal pokyny k práci. Všichni začali a neodvažovali se ani hlasitě nadechnout. Vše šlo dobře až do chvíle, než měli začít krájet.
Lory uchopila nožík a snažila se aby se jí ruce příliš netřásly. Bohužel marně. Harry, Ron ani Hermiona to nezaregistrovali, měli příliš mnoho práce se svými veledíly, ale Snape, který ji neustále sledoval si toho okamžitě všimnul. Došel k jejich stolu a zezadu se k ní sklonil.
„Do háje! Do háje! Do háje!“ pomyslela si Lory a okamžitě položila nožík, jako že si pro něco šahá do tašky. Snape se nad ní však stále skláněl a vyčkával. Lory nezbývalo nic jiného, než se vrátit ke krájení.
Ruka se jí evidentně klepala a mladá čarodějka nebyla skoro schopná ukrojit jediný kus. Profesor lektvarů se napřímil a obešel jí. Podíval se jí do očí a na chvíli se zarazil. Měla v nich skelný lesk, který viděl jen u lidí, na které byl použit Cruciatus. Lory rychle uhnula pohledem a sklonila se ke své práci.
„Hlavně ať mlčí, proboha ať je zticha!“ pomyslela si Lory a ukrojila kousek mandragory. Akorát tolik, co potřebovala. Rychle ho přidala do lektvaru a podívala se na další bod. Přidejte najemno a stejnoměrně nakrájený list rulíku zlomocného.
„A jsem v p*****.“ pomyslela si Lory a bezradně se podívala na list před sebou.
Najednou se k ní přifařil Snape a jako by nic hodil do jejího kotlíku nějakou bylinu. Lory se na něj nechápavě podívala a po pár vteřinách zjistila, co měl vlastně za lubem. Z jejího výtvoru se začal kouřit fialový dým a jeho obsah začal nebezpečně bublat.
„Evanesco!“ ozvalo se jí za zády a její dílo zmizelo.
„Vypadá to slečno Devonová, že jste si popletla list rulíku s listem blínu.“ ušklíbl se Snape. Lory neměla slov.
„Tento lektvar ale musíte pro svůj postup do dalšího ročníku připravit, proto se tady budete hlásit dnes přesně v pět.“ dodal a podíval se jí do očí.
„Ano pane.“ špitla Lory a uvažovala jestli udělal, to co si myslela, že udělal. Posadila se a mlčky čekala na konec hodiny.

Lory zaklepala na dveře učebny lektvarů. Ozvalo se ledové dále a mladá čarodějka vstoupila.
„Dobrý večer.“ zavrčela Lory a rázným krokem došla ke katedře.
„Posaďte se.“ vybídl ji klidným hlasem profesor lektvarů.
„Ehm pane? Kde jsou všechny věci? Bez nich ten lektvar neudělám.“ zeptala se bezelstně.
„Myslím že oba víme, že tu nejste kvůli reparátu.“ konstatoval Snape.
„Hmm kdyby to nebyl Snape, tak bych si myslela, že má za lubem něco jiného…“ prolétlo Lory hlavou.
„A proč tu tedy jsem?“ ptala se dál a bezelstně se mu podívala do očí.
„Nehrajte si na hloupou, jak jistě víte, mám určité styky s přívrženci pána Zla.“
„Pěkně zabaleno.“ pomyslela si Lory. „A proto i vím o vaší účasti při náboru.“
„Když to tedy víte, tak proč jste mě sem volal?“
„Protože chci znát odpovědi na pár otázek.“ Snape šáhnul pod stůl a vytáhnul na desku malou lahvičku s čirou tekutinou uvnitř. „Vypijte to.“ přikázal ledově a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Lory opatrně vzala lahvičku do ruky a podezřívavě si ji prohlédla.
„Díky, veritasérum nemám ráda.“ podotkla klidně a posunula lahvičku směrem k němu. Profesor lektvarů vzal flakónek do ruky a ušklíbl se. Je lepší, než jsem si myslel.“ prolétlo mu hlavou . Pak se k ní naklonil a podíval se jí do očí.
„Vypijte to.“ zasyčel a dal jí lahvičku do ruky. Lory se na něj usmála. „Donuťte mě.“ zašeptala. Snape vytáhl z hábitu hůlku a namířil jí na krk.
„Pijte.“ Lory zvážněla.
„Podívejte, já nechápu, proč do mě hned chcete lít veritasérum, klidně vám odpovím i normálně.“ Snape si ji chvíli prohlížel.
„Takže odkud umíte flamerový útok?“
„Naučil mě ho James.“ odvětila chladně Lory.
„Váš bratr vás učil černou magii?“
„Ne pane, obrannou. Sice mezi účinky černé a obranné není moc velký rozdíl, ale nejsou zakázané.“
„Jak jste se tam vlastně dostala?“ pokračoval ledově profesor lektvarů.
„Šla jsem na halu a čapli mě v jedné uličce.“
„Kdo na vás použil Cruciatus?“
„Malfoy.“
„Použil i nějakou jinou kletbu?“
„Imperio, ale tu jsem dokázala odrazit. Sice to tak nevypadalo, ale to bylo součástí plánu.“
„Jakého plánu?“ vyptával se Snape a poklepával prsty na desce stolu.
„Přežít.“ odvětila klidně Lory a zírala mu do očí.“
„Kde jste vzala utlumující prostředky?“ „Ukradla vám je v kabinetu.“ pomyslela si Lory. „Mám je doma v laboratoři.“
„Kolik jste si toho vzala?“
„Jeden proti účinkům druhý den ráno, přibližně půl flakónku a pak kolem půl čtvrté zbytek plus ještě posilovač dnes ráno.“
„Byl na vás Cruciat použit ještě někdy předtím?“
„Jo jasně, každý den ráno na probuzení.“
„Ne.“
„Dobrá můžete jít.“
„Nemůžu.“ namítla Lory.
„Ten lektvar, který jsem měla dělat trvá připravit minimálně dvě hodiny a my dva tu jsem asi patnáct minut. Tohle bych nevysvětlila.“ ušklíbla se Lory.
„Dobrá, tak když už jste tady, tak si budete muset zasloužit známku jinak.“ ušklíbl se Snape a šáhnul pod stůl a vytáhnul na desku s deseti lahvičkami.
„Pět z nich jsou jedy, pět protijedy, roztřiďte je a pojmenujte.“ zasyčel. Lory si prohlédla všechny lahvičky a dala se do práce. Vzala do ruky první flakónek a otevřela jej. Přičichla si a zkřivila obličej do odporuplné grimasy.
„Tak tohle je buď měsíčkový nebo srdcový jed.“ pomyslela si a zavřela lahvičku. Hodnou chvíli si prohlížela její obsah a pak si prohlédla zbylé lahvičky.
Popadla brk a něco s obtížemi naškrábala na štítek. Položila flakónek na jednu stranu a popadla další.....

O dvě hodiny později.....

Lory položila na místo i poslední lahvičku a podívala se na Snapea.
„Hotovo pane.“ řekla klidně.
„Teď to vyzkoušejte.“ přikázal Snape a Lory trochu ztuhla. Popadla první lahvičku a napila se. Chvíli počkala a pak do sebe kopla protijed. Takhle pokračovala a u poslední dvojice se zarazila.
„Tyhle jsou oba jedy, navzájem se sice neutralizují, ale ráno by mě z toho dost nepříjemně bolela hlava, takže radši vynechám.“ řekla klidně a vrátila lahvičky na stůl. Snape na ni strnule zíral. Tohle tedy rozhodně nečekal.
„Odkud tohle víte?“ zasyčel.
„To je moje věc.“ odpověděla Lory stejným tónem. Profesor lektvarů jí proniknul do mysli. Lory na to čekala a dokázala ho ze sebe vystrnadit dřív, než se dostal k požadovaným informacím.
„Můžete jít.“ zavrčel a Lory se samolibě usmála. Postavila se a odešla.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář