Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvacátá osmá - Nejhorší noční můra

14. 1. 2011

Byla hluboká noc. V malé zatuchlé místnosti se zamřížovaným oknem bylo až nepřirozené ticho. Bledé měsíční paprsky dopadaly na masivní dveře s mnoha zámky a vytvářely dojem cely pro obzvláště nebezpečné násilníky. Vše v měsíčním světle vypadalo tajuplně a děsivě. V jednom rohu stál ztrouchnivělý noční stolek s několika dírami od krys. Vedle ní v úplném koutku pokoje ležela věc, kterou by ani největší optimisté nenazvali postelí. Na ní ležela jako socha vyzáblá dívka jen potrhaných kalhotách a bodyčku. Všude po těle měla modřiny a šrámy. Vlasy měla rozcuchané a oči, dříve tak plné síly a energie byly teď prázdné. V ruce svírala dopis a pro sebe se usmívala.

Byly to její výsledky z NKÚ, které jí došly před dvěma dny. Ze všech předmětů, kromě přeměňování a astronomie, měla vynikající.
Najednou se ozvalo cvakání zámků a po chvíli i zaskřípění dveří. Lory rychle strčila dopis pod polštář a zavřela oči.
„Copak Loreanko, snad ještě nespinkáš?“ ozval se opilý hlas a na světlo vstoupil mohutný muž a něco svíral za zády. Lory se instinktivně přikrčila ke zdi a přitáhla si plachtu. Tohle se stávalo každou noc. Vždy kolem půlnoci přicházel majitel sirotčince a „potrestal ji za její neposlušnost.“
Lory s naprostou hrůzou sledovala, jak se k ní blíží s rukou stále za zády. Když byl od ní asi tak tři metry, zastavil se a s šíleným výrazem ve tváři vytáhnul ruku skrývanou za zády. Lory se ještě víc přitiskla ke stěně a rukou hmatala po hůlce. Její „opatrovník“ totiž v ruce svíral baseballovou pálku a v očích se mu nebezpečně blýskalo.
Podsaditý muž se k ní pomalu blížil a mohutnou pálkou si ťukal do dlaně. Lory v ruce pevně sevřela hůlku a podívala se mu do očí. Byl už od ní sotva metr. Mohutně se napřáhl, ale před úderem ho Lory zasáhla omračovacím kouzlem. Jeho zavalité tělo se s žuchnutím svalilo na zem a Lory se vyděšeně přikrčila v rohu. Dalším kouzlem ho přenesla na chodbu a zamkla všechny zámky zevnitř, pak otvorem pro jídlo prohodila mohutný svazek ke svému trýzniteli. Pak se schoulila v posteli a čekala, co bude dál.

O dva týdny později...

Lory ležela polomrtvá na tvrdé posteli a bolestí se téměř nemohla pohnout. Byla zavřená v tmavé kobce už dva týdny. Téměř nejedla a bolestí se téměř nemohla pohnout. Každou noc za ní chodil její opatrovník a dával jí mnohem větší nakládačky než předtím. Ne, že by se nechtěla bránit, ale nemohla. Tu noc, co ho omráčila, pominulo kouzlo už za necelé dvě hodiny. Lory tehdy už spala a nevzbudilo ji ani cvakání zámků. Ze snu se probrala až s úderem dřeva do svých žeber. Pak dostala ještě několik ran do jednotlivých končetin a nakonec uslyšela, jak její hůlka s křupnutím dopadá na zem. I kdyby sebe víc chtěla, bránit se nemohla.
Ozvalo se cvakání zámků a zaskřípění špatně promazaných pantů. Lory se schoulila do klubíčka a přitiskla se ke stěně. Pevně zavřela oči a zatla zuby.
Kroky se k ní nezvykle rychle blížily. Lory se ale neodvažovala otevřít oči.
„Jen klid.“ ozval se čísi šepot a dlouhá ruka se štíhlými prsty popadla Lory za paži. Mladá čarodějka sykla bolestí a otevřela oči. V matném světle nerozpoznávala tvář, ale při pohledu na ruku svírající její paži se usmála.
„Jamesi.“ vydechla a srdce se jí radostně rozbušilo.
„Musíme jít.“ ozval se znovu ten hlas.
„To nejde, mám zlomené nohy, ruce a pár žeber, s tímhle nikam nedojdu.“ zašeptala z posledních sil a stále se dívala tam, kde si myslela, že je tvář jejího zachránce. Ten se k ní sklonil a jemně ji vzal do náručí.
Lory sykla bolestí, ale nechala se zvednout z postele.
Opřela se o jeho hrudník a hlavu zabořila do měkké látky jeho hábitu. Ucítila povědomou vůni koření a pousmála se.
„Hůlka?“ ozval se opět onen kouzelník.
„Zlomili mi ji.“ zašeptala Lory a opět sykla bolestí.
Onen kouzelník něco zamumlal a oba se přenesli před nějaký velký dům.
Loryin zachránce s mladou čarodějkou v náručí vešel dovnitř a potichu prošel ke schodišti.
Najednou je obklopilo několik postav. Lory to vše vnímala jen okrajově, byla příliš slabá a unavená, než aby se dokázala soustředit. Ty osoby začaly o něčem diskutovat a padlo i několik kleteb a nepublikovatelných výrazů.
Lory ucítila, jak stoupají po schodech a cítila, jak jeho srdce zběsile bije. Zanedlouho uslyšela cvaknutí kliky a tiché zavrzání dveří. Čaroděj se otočil bokem, aby mohli pohodlně projít a zamířil rovnou k velké posteli v rohu místnosti. Opatrně ji položil na měkkou matraci a sednul si k ní. Dlouhými prsty jí opatrně lokalizoval zlomená žebra a znovu vytáhnul hůlku. Jemně přiložil její hrot na zlomená žebra a začal je postupně opravovat. Lory nahmatala jeho ruku a jemně mu ji stiskla.
„Já věděla, že přijdeš.“ zašeptala a pokusila se usmát.
„Vypijte to.“ řekl klidně její zachránce a přiložil jí k ústům malý flakónek s nazelenalou tekutinou Lory poslušně spolkla hořký lektvar a pocítila, jak jí těžknou víčka.
„Jamesi.“ zašeptala a upadla do hlubokého spánku.

Druhý den ráno resp. kolem druhé odpoledne se Lory opět probudila. Každá buňka jejího těla jí bolela a mozek odmítal pracovat. Jen silou vlastní vůle se přiměla otevřít oči a podívat se tak do tváře nějakému neznámému muži se zrzavými vlasy a milý úsměvem.
Chtěla něco říct ale z jejího hrdla se vydralo jen zaúpění.
Onen muž sedí na židli u ní sebou trhnul a někoho zavolal. V tu ránu Lory opět omdlela. Takhle to šlo po několik dní. Každou hodinu jí někdo přinesl lektvar a po něm dostala na okamžik menší záchvat. Prudce sebou zmítala na posteli a bránila se proti dalším lektvarům.
Nezbývalo tedy nic jiného, než ji přivázat.

Uběhl týden a Lory se částečně zotavila. Přestala sebou mlátit a její zranění se celkově docela dobře zahojila.
Občas přicházela k sobě, ale vždy jen na pár minut.
Mluvit nedokázala a zřejmě ani nechtěla, protože většinu lidí kolem sebe nepoznávala. Pak ale jednoho dne přišla změna…

Teplé sluneční paprsky jí pošimraly na tváři a Lory otevřela oči. U jejích nohou seděl nemocně vypadající muž s mnoha vráskami kolem očí a lehce prošedivělými černými vlasy. Lory se instinktivně se rychle stáhla do rohu, přitáhla si k sobě plachtu a odvrátila od něj tvář.
S naprostou hrůzou v očích se na něj dívala jemně se třásla. Na neznámého to evidentně velice zapůsobilo a usilovně přemýšlel, co říct.
„Neboj se, nechci ti ublížit.“ řekl vlídně,ale Lory se na něj stále dívala s nedůvěrou a strachem.
„Kdo - kdo jste?“ vykoktala a přivinula si plachtu k tělu.
„Jmenuji se Sírius Black.“ hlesl a čekal obvyklou reakci typu „To je ten vrah, utíkejte!“, ale Lory se na něj jen usmála a s naprostým klidem prohlásila: „Vy jste přece Harryho kmotr!“ Sírius se na ni překvapeně podíval.
„Takže se Harry pochlubil.“
„Ne nepochlubil, ale že jsem mu to našla v hlavě ti říkat nebudu.“ pomyslela si Lory.
„Co je dneska za den?“ ptala se dál.
„Úterý dvanáctého srpna.“ sdělil jí Sírius a stále si ji překvapeně prohlížel.
„Kde to jsem?“ pokračovala ve výslechu Lory a evidentně jí nevadilo, že metr od ní sedí nejhledanější zločinec jejich světa.
„Slečno Devonová...“
„Lorean.“ opravila ho Lory. Sírius se pousmál.
„Dobrá Lorean, bohužel ti nemohu prozradit polohu místa, kde se nacházíme.“
„Takže jsme na ústředí.“ konstatovala Lory a zády se opřela o zeď.
„Cože, odkud to víš?“
„Nejsem hloupá, proč by jste mi jinak nechtěl říct, kde jsem?“
„Jsi chytrá, až moc chytrá.“ konstatoval Sírius a usmál se na ni. Lory mu úsměv oplatila a rozpomněla se na svého zachránce.
„Kde je James? Chci ho vidět!“ vyhrkla a s nadějí v očích se podívala na Síriuse. Ten se ale tvářil nechápavě.
„Bohužel nemám ponětí, o kom to mluvíš.“ konstatoval a vzpomněl si na úplně jiného Jamese.
„Přece o mém bráškovi, přinesl mě sem. Měl přece ten prsten... Snape.“ vydechla Lory a zklamaně se podívala na mladého kouzelníka. Ten jen přikývnul.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla sympatická, trochu podsaditá žena s rezavými vlasy. V rukou držela velký tác s jídlem a mile se na Lory usmívala. Lory si ji nedůvěřivě prohlédla a opět si přitáhla plachtu k tělu.
„Jak je ti?“zeptala se a klidně a položila tác na stolek u její postele.
„Promiňte madam, ale kdo jste?“ zeptala se trochu poplašeně Lory.
„Molly Weasleyová.“ představila se zrzovlasá žena. Lory se usmála.
„Vy jste maminka od Rona?“ Molly jen přikývla.
„Já vás opustím... Molly, Lorean.“ ozval se Sírius a pokývl jim k pozdravu. Pak zmizel ve dveřích.
„Co tvá zranění, je to lepší?“ zeptala se starostlivě paní Weasleyová.
„Ano madam, už můžu i dýchat.“ konstatovala Lory a odlepila se od stěny. Byla jen v bodyčku a tak se jí pod kůží až děsivě vyrýsovala žebra.
„Musíš rychle něco sníst.“ řekla rozhodně paní Weasleyová a dala jí tác na kolena.
„Tohle je oběd?“ zeptala se trochu nejistě a očima přejela po několika talířích plných nejrůznějších dobrot.
„Ne drahoušku, jen snídaně.“ řekla poněkud udiveně Molly.
„S takovou ze mě za chvíli bude kulička.“ konstatovala Lory a pustila se do slaniny s vejci.
„Ve skříni máš nějáké oblečení. Teď budu muset odejít, ale kdybys cokoli potřebovala, stačí zavolat.“ řekla s úsměvem paní Weasleyová a zmizela ve dveřích.
Lory v klidu dojedla snídani, položila tác na stolek a téměř měsíci se postavila. Její nohy na to měly ale jiný názor, a tak se mladá čarodějka poroučela na podlahu.
„Do háje.“ ulevila si a pokusila se dostat na kolena. Ale proti zvedání ze země měly zase námitky ruce.
„Tak počkat, to mi chcete říct, že za pitomej měsíc nejsem schopná udělat ani jeden blbej klik?“ pomyslela si a jen s obrovskou námahou se dokázala zvednou na kolena. Radši se rychle vyplazila do postele a zalehla.
Až teď si všimla, že leží jen v bodyčku a kalhotách.
Neměla chuť ani energii se pohybovat, a tak se jen zachumlala a znovu usnula.

Po několik dalších dnů se její stav stále lepšil, samozřejmě díky stravě paní Weasleyové a hlavně díky posilovacímu a povzbuzovacímu lektvaru, který brala každých dvanáct hodin. Za další čtyři dny už se cítila dost silná na pohyb, ale paní Weasleyová měla námitky, a tak to musela vydržet ještě další tři dny.

Lory opět ležela v posteli a zírala do prázdna. Po celém těle měla stále spoustu modřin a různých ran, ale bolest už necítila. Najednou se probrala a vyhoupla se na nohy. Chůze a celkově pohyb jí už nedělal problémy.
Přemety, salta ani podobné věci samozřejmě dělat ještě nemohla, ale dokázala už udělat vkuse deset kliků a trochu přibrala. Stále ale vypadala jako vyzábla anorektička.
Zamířila rovnou do koupelny a dala si horkou sprchu. Vydrhla si každý centimetr těla a opatrně přejížděla po ranách. Když se po měsíci a půl podívala do zrcadla, málem se nepoznala. Tváře měla pohublé, kolem pravého oka se jí rýsoval obrovský fialovomodrý monokl a dolní ret měla v pravém koutku roztrhnutý.
Smutně se na sebe usmála do zrcadla a v ručníku se vrátila do pokoje. Ve skříni našla čisté oblečení a pár bot. Rychle se oblékla a zkontrolovala se v zrcadle.
Kraťasy a tričko jí padly jako ulité a dokonce i boty měly správnou velikost. Chvíli se otáčela před zrcadlem a prohlížela se ze všech možných úhlů. Pak usoudila, že i když bude své rány hypnotizovat, samy nezmizí a rozhlédla se po pokoji. Bylo to sice skromný, ale velice útulný pokoj s obrovským oknem ze kterého byl výhled na krajinu. Lory nad tím chvíli přemýšlela a došla k závěru, že okno je očarované, protože si matně vzpomínala, že když ji sem Snape přinášel, byli na náměstí. Odvrátila se od výhledu a posadila se na postel. Chvíli uvažovala o možnostech a pak její pohled padl na dveře. Během vteřiny se rozhodla a vyrazila na průzkum. Pomalu vyšla z pokoje a začala si všechno prohlížet. Pomalu prošla chodbou s mnoha dveřmi až se dostala ke schodům. Chvíli váhala, ale pak začala opatrně scházet dolů. Zavedlo jí to do další dlouhé chodby, na jejíž stěnách byly pověšeny hlavy domácích skřítků, což vypadalo dost děsivě. Lory radši přidala, protože měla utkvělý pocit, že jí ty hlavy sledují. Rychle seběhla schody a dostala se k místnosti s velkými dveřmi a obrazem zahaleným závěsy. Radši se ničeho nedotýkala a pokračovala dál po schodech dolů.
Najednou uslyšela zpoza dveří nějaké hlasy. Přitiskla ucho na mohutné dveře a chvíli poslouchala. Ty hlasy byly ale přehlušované cinkáním nádobí a praskáním ohně, a tak se odlepila od dveří a pokračovala v průzkumu.
Po chvíli došla ke zdobeným dveřím s nádherným tepáním. Opatrně vzala za kliku a vešla do majestátní místnosti s velkým krbem a spoustou křesel a stolů.
Mohutný strop podepíralo deset dřevěných sloupů, které propojovaly velké trámy asi čtyři metry nad zemí.
Samotný strop byl asi ještě o dva metry výš a stupňoval se do velkého A. Celou pravou stěnu vyplňovaly poličky se snad tisícem knih o magii.
Lory se spokojeně usmála. Zbožňovala knížky a hlavně ty o kouzlení. Prstem přejížděla po hřbetech knih a uvažovala, kterou by si mohla půjčit. Když byla téměř na konci, zarazila se. Celá jedna velká police byla věnována černé magii a zakázaným kouzlům. Radši od nich rychle odstoupila a vrátila se k „normálním“ publikacím. Chvíli se jimi probírala, ale pak jí přešla chuť číst a pokračovala v prohlídce pokoje. Najednou jí opoutal strop. Byl velice neobvyklý, ne svým tvarem, ale zdobením. Lory si najednou na něco vzpomněla a aby si ověřila svou teorii, rozhodla se vylézt na jeden trám. Rychle došla k policím hned za dveřmi a opatrně po nich vylezla. Vyhoupla se na trám a podívala se pod sebe. Od tvrdé podlahy jí dělily čtyři metry. S hbitostí postřelené kočky se postavila na dřevěnou podpěru a chvíli udržovala rovnováhu. Trám byl asi patnáct centimetrů široký, takže po něm nebylo tak těžké chodit, ale přesto, mít mezi sebou a ne příliš měkce vyhlížející podlahou jen kus dřeva není dvakrát příjemné.
Lory velice pomalým krokem došla k jednomu sloupu a opřela o něj se zády. Opatrně natáhla ruku a dotkla se stropu. Dřevo bylo velice jemně opracováno a evidentně bylo i hodně staré.
„Takže jsem měla pravdu.“ pomyslela si Lory a usmála se. Odlepila se od sloupu a vesele se procházela po trámech.
Když byla zrovna uprostřed jednoho z nich, otevřely se dveře a dovnitř vešli tři kouzelníci. Lory absolutně nevěděla, co má dělat, a tak strnula v pohybu a pozorovala nově příchozí. Jeden měl hrubé rysy a tvrdý pohled jeho temných očí snesl málokdo. Strniště na jeho tváři, několik šrámů a poněkud neupravený vzhled dával jasně najevo, že právě přijel z nějaké dlouhé cesty.
Ty dva zbylé poznala na první pohled, byl to Alastor Moody, bývalý bystrozor, nyní velice podezřívavý člověk, který ale ze svých bývalých kvalit téměř nic neztratil a Nymfadora Tonksová, která pro dnešní den zvolila měděně žlutou barvu. Všichni tři ze sebe shodili cestovní pláště a začali si něco špitat.
„Tak z toho bude průšvih.“ pomyslela si Lory a nepatrně se pohnula. Bohužel právě tento pohyb vyvolal zavrzání, které by slyšel i mrtvý.
„K****“ zaklela Lory a skočila za sloup.
„Stát!“ zařval Moody a jen o vlásek minul Lory svým omračujícím paprskem. Oba jeho společníci se k němu okamžitě přidali a milé Lory nezbývalo nic jiného než prchnout. Rozběhla se tak rychle, jak jen jí to její nohy nepřivyklé pohybu a znatelně ochablé svaly dovolily. Nakonec se dostala ke dveřím a opřela se zády o sloup.
Srdce jí rychle bušilo a těžce dýchala. Přece jen, i pro neoslabené lidi je obtížné pohybovat se po úzkých trámech a vyhýbat se přitom kouzlům. Kolem hlavy jí prolétlo další omračovací kouzlo a opálilo jí vlasy.
Najednou pod ní proběhla Tonksová a zabouchla za sebou dveře.
„Kam sakra šla?“ ptala se sama sebe Lory a snažila se najít nějaké východisko z té prekérní situace. Odpověď na její otázku se jí naskytla asi po pěti minutách.
 
 
Pokračování příště.
 
Kapitola 29. Zvláštní schopnosti
 

 

S řevem „Vetřelec!“ dovnitř vběhlo dalších pět kouzelníků. Všichni měli vytáhnuté hůlky a očima těkali po místnosti.

„Je nahoře!“ zařval Moody a ukázal na trámy. Hroty všech hůlek zamířili vzhůru.

„A je po mě.“ pomyslela si Lory a přitiskla se k jednomu z trámů. Srdce jí šíleně bilo a byla si jistá, že její hlasité dýchání musí slyšet i ve vedlejší místnosti.

„Vyjděte ven a odhoďte hůlku.“ zahřímal mocným hlasem Moody a Lory si bezděky vzpomněla na laciné detektivky. Věděla, že šance, že jim unikne a nikdo ji přitom nezasáhne, je asi stejně velká, jako že Voldemort si zajde s Harrym na rande, ale i přesto to zkusila. Ve stínu se přemístila na poslední trám nad dveřmi a chvíli vyčkávala. Za chvíli se většina kouzelníků přesunula do zadní a střední části místnosti.

 

Doufám, že se Vám malá ochutnávka líbila a budete se těšit na další kapitolu.

 

27. Vstříc budoucnosti - 29. Zvláštní schopnosti

 

Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 2


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nic

(Zuzka11, 20. 5. 2012 21:18)

Je to dokonalý prosím piš(te) dál jsem na tom úplně závislá
Moc moc děkuju za tu povídku
Prosím pište další povídky
Zuzka11

:-) :-)

(merr, 6. 5. 2011 21:48)

Je to fakt super:-)
doufám že budeš v tomhle příběhu pokračovat :-D

:-) :-)

(merr, 6. 5. 2011 21:46)

Je to fakt super:-)
doufám že budeš v tomhle příběhu pokračovat :-D