Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ochrana 2 1. kapitola

18. 7. 2010

Večer, kdy mi Severus přinesl hojivou mast, patřil k nejkrásnějším v mém životě. Usnuli jsme spolu v objetí a já si přála, aby ta chvíle trvala věčně. Bohužel jsem však byla s tvrdou realitou konfrontována dříve, než jsem očekávala. Mohly být asi dvě hodiny ráno, když jsem ucítila, jak se Severus snaží jemně vyprostit z mého objetí.
„Už odcházíš?“ ozval se můj hlas do ticha noci. Severus sebou jemně trhnul, neboť si zjevně myslel, že už spím. „Chtěl si odejít po anglicku?“ dodala jsem hořce.
„Co prosím?“ Severus překvapením povytáhl obočí.
„Ale to nic, to se tak říká v jedné zemi, kde jsem byla kdysi na stáži, když někdo chce odejít nepozorován a ... bez rozloučení.“
„Aha, nikdy jsem si neuvědomil, že je to pro nás tak typické,“ ušklíbl se.
Chytila jsem ho za ruku a políbila ji. „Proč odcházíš? Stydíš se za mě?“
„Ne, nechtěl jsem tě rušit, myslel jsem že už spíš.“ Stáhla jsem ho k sobě zpátky do postele. Znovu mě objal a opět jsme si vychutnali sladkost svých polibků.
Pak se mi zahleděl vážně do očí a řekl: „Nejraději bych s tebou zůstal až do rána.“
„Co ti brání?“ zajela jsem mu prsty do jeho vlasů, ale nebyla jsem si jistá, zda chci znát odpověď.
„Bude lepší, když o nás nebude nikdo vědět, tedy ... kromě Brumbála. Ten už to o nás zřejmě zjistil, ale je velmi diskrétní a nikde to zveřejňovat nebude. Včera nám však na poradě oznámil, že od příštího týdne se na školu vrací prof. Mort.“
„Cože?“ neudržela jsem se. „Jak je to možné?“
„Už se zotavil a žádné přímé důkazy, že spolupracuje s Pánem zla nejsou,“ pokračoval věcně Severus.
„Ale to přece ...,“ nemohla jsem honem najít vhodné slovo, „... to je přece jasné.“
„Jasné? Tvůj otec by ti jistě rád vysvětlil, jaký je rozdíl mezi domněnkou a důkazem. Že Mort do školy propašoval smrtonožku, to si jenom myslíme. To, že se snažil opustit školní pozemky v době, kdy působilo Ominapotencium, to nic nedokazuje. Nikdo o tom, co děláš, kromě Brumbála a ředitelů kolejí, nevěděl. Pro nezasvěceného to prostě vypadalo, že Mort spěchal na vlak a dostal infarkt. Myslím, že dokonce ani on sám si příčinu svých srdečních potíží neuvědomil.“
Opřela jsem se o loket a podívala se mu zpříma do očí: „Ale ty přece víš pro koho dělá ... a Brumbál taky, tak jak mohl souhlasit s jeho návratem. Copak si nemohl něco vymyslet?“
„Jistě, že mohl,“ odsekl Severus a ústa se mu zkřivila do sarkastického úšklebku. „Jenže pak by ho ztratil z očí a už by nešlo prokázat nic. Navíc Brumbál si myslí, že je lepší mít Morta u nás pod dohledem a možná budeme mít i větší šanci předvídat, co má Pán zla v úmyslu.“
Teď jsem se zase pochybovačně zašklebila já.
„Mysli si o tom co chceš, ale je to rozhodnutí ředitele a já ho budu respektovat,“ řekl Severus pevně, „každopádně to pro nás znamená, abychom se drželi zpátky. Těžko říct, co náš ještě čeká.“
Vstal a začal se oblékat. Smutně a vážně jsem ho pozorovala jak si pečlivě zapíná knoflíčky na svém kabátci. Věděla jsem, že jeho úsudek je správný, ale u srdce mě bolelo.

Natáhla jsem si na sebe župan a šla ho vyprovodit ke dveřím. U dveří jsem ho ještě jednou políbila a řekla: „Miluji tě.“
Prudce mě políbil a pak mi do ucha zašeptal: „Já tebe taky.“ Pak se mi smutně podíval do očí a nadechl se. Vycítila jsem, co se mu honí hlavou a tak než stačil cokoli říct, řekla jsem: „Ano, na veřejnosti si dám pozor.“
Smutně se pousmál, ještě jednou mě krátce políbil a vyběhl ven. Opřela jsem se zády o zavřené dveře. Ticho kolem bylo najednou velmi tíživé. Snažila jsem se znovu a znovu přesvědčit sama sebe - ano, má pravdu ... má pravdu ... i když se mi srdce bolestně svíralo. Jak se však později ukázalo, v jednom se ale Severus mýlil. Brumbál nebyl jediný, kdo zaregistroval, že se Severus u mě zdržel déle, než by bylo obvyklé.

Druhý den ráno jsem se probudila až o půl deváté. Pohladila jsem v posteli prázdné namísto vedle sebe. Ještě nikdy jsem se necítila po probuzení tak sama jako dnes. Na stole už ležel tác se snídaní, kterou mi donesli domácí skřítkové. Rozespale jsem došla do koupelny, umyla jsem se a vzala si na sebe župan. Když jsem zasedla ke stolu a zakousla se do chleba s medem, padnul můj zrak na obálku, která byla napůl zasunuta pod tác.

Rychle jsem ji roztrhla. Že by vzkaz od Severuse? Když jsem si však přečetla vzkaz, málem mi zaskočilo. Stálo tam: „Okamžitě přijďte ke mně do ředitelny. Brumbál“.

Co po mně asi chce? Nepřeje si, aby učitelé učící na stejné škole měli mezi sebou poměr? Nepochybovala jsem o tom, že o nás ví. Rychle jsem se oblékla, dopila čaj a zamířila do ředitelny.

Vyjela jsem po točitém schodišti a s trochou obav jsem vstoupila do ředitelny. „Vítám Vás kolegyně,“ vyšel mi s úsměvem vstříc, aniž by dal najevo, že si všiml mé nervozity. „Omlouvám se, že jsem Vás o víkendu tak brzy vytáhl z postele, ale právě jsem z ministerstva obdržel urgentní sovu.“

„Co se stalo?“ odpověděla jsem trochu nejistě.
Brumbál se na mě překvapeně podíval. „Přeci jste žádala o návštěvu archivu na odboru záhad.“ Kámen mi spadl ze srdce. No jistě, už více jak před měsícem jsem opravdu žádala o návštěvu tohoto archivu za účelem studia záznamů o časových cyklech starých Keltů. Vyřízení mé žádosti však bylo neustále odkládáno na neurčito. Být zaměstnán v Bradavicích zjevně neznamenalo na ministerstvu dobré doporučení.

Roztrhla jsem obálku, kterou mi Brumbál podal a málem jsem štěstím vykřikla. Větu, která tam stála, jsem četla asi třikrát a stále jsem nemohla uvěřit svým očím. „Stelle Solveradžové je povolen přístup do archivu odboru záhad Ministerstva kouzel, sekce III, oddělení A/2 za účelem studia časových cyklů Keltů.“

„Osobně jsem promluvil s panem ministrem,“ Brumbál sklonil hlavu a podíval se na mě přes své půlměsíčkové brýle. „Vím, jak si ceníte své nezávislosti, ale doufám, že se na mě nebudete zlobit, že jsem panu ministrovi připomněl zásluhy Vašeho otce.“

„Jistěže ne. Velmi Vám děkuji pane řediteli,“ řekla jsem málem se slzami dojetí v očích. Vděčně jsem vzpomněla i na svého otce. Býval kdysi Bystrozorem, ale v době, kdy jsem už chodila do Bradavic byl soudcem Nejvyššího kouzelnického soudu a několik let před svou smrtí byl i jeho předsedou. Vždy jsem ho velmi milovala, ale zejména v pubertě jsem se snažila se od něj trochu distancovat, neboť jsem si vše chtěla zasloužit sama a nechtěla mít žádné výhody jenom proto, že můj otec byl tím, čím byl.

„Mám tu pro Vás ještě něco,“ vytrhl mě náhle Brumbál z mých vzpomínek. Vytáhl ze svého stolu tlustou zapečetěnou zažloutlou obálku, na které k mému velkému překvapení stálo mé jméno. „Váš otec mi to dal krátce před svou smrtí a požádal mě, abych Vám to předal, až přijde čas.“

„Co to je?“ zeptala jsem se užasle. „Nevím,“ odpověděl, „ale řekl mi, že by si přál, aby jste dokončila jeho dílo.“ Zamyšleně jsem přikývla a vzala si obálku. Už jsem se zvedala k odchodu, když si Brumbál trochu odkašlal.

„Pokud jde o Severuse, ... přeji Vám mnoho lásky, trpělivosti a velkorysosti. Oběma.“ Ačkoli se Brumbál usmíval od ucha k uchu, ve mně by se najednou krve nedořezal. Byla jsem dost zaskočena a cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Nezmohla jsem se na víc, než na malé přikývnutí a honem jsem vypadla ven.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA