Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. Ochrana

18. 1. 2009

Další týdny plynuly v relativním poklidu. Napětí opadlo a všichni už se těšili na první famfrpálový zápas v tomto školním roce. Přiznám se, že famfrpál zase až tak neprožívám, a tak jsem se rozhodla, že zatímco všichni ostatní se budou tísnit v lóžích a vysilovat své hlasivky, já se půjdu v klidu projít po školních pozemcích.

Bylo opravdu velmi hezky. Vítr už byl sice chladnější, ale obloha byla naprosto bez mráčku. Takové počasí je ideální pro pozorování různých vrstev éteru. Posadila jsem se na lavičku poblíž velkého dubu. Zachumlala jsem se do svého hábitu, uvolnila jsem zrak a bavila se pozorováním různých tvarových propojení zvukového a chemického éteru. V tom jsem zahlédla záblesk rudého světla, který směřoval k zakázanému lesu. Na chvíli jsem si myslela, že se mně to jenom zdálo, ale za chvíli se záblesk opakoval. Když jsem se lépe koncentrovala, zjistila jsem, že se jedná o zcela pravidelné impulsy směřující k určitému místu v lese a odtud zase někam dál. Když by šlo o náš Institut nebo Ministerstvo kouzel a ne o střední školu, tak bych řekla, že sem někdo nainstaloval odposlech. Co jiného by to však mohlo být?

Vydala jsem se směrem k zakázanému lesu. Takovéto „věcičky“ většinou běhají pod vysokým napětím a spojovací komunikační body jsou chráněny zvláštními kouzly. Proto jsem se pohybovala s maximální obezřetností a taky že se mi to vyplatilo. Když jsem se přiblížila na malou mýtinku v lese, ke které směřovaly rudé signály, uviděla jsem do země zapíchnutý kůl potřený nějakým slizkým lektvarem. Už jsem chtěla jít blíž, když jsem si po své pravé ruce všimla prutu vyrůstajícího ze země pod podivným úhlem. Udělala jsem tři kroky do zadu a rozhlížela se pozorně kolem. Za chvíli jsem uviděla další pruty, které byly v pravidelných intervalech zřejmě zabodnuty do země kolem komunikačního bodu. Rozostřila jsem zrak a přelaďovala jsem jej na různé frekvence elektrického éteru. V tom jsem uviděla velmi jemnou, ale zlověstně světélkující blánu, která jako by byla natažená mezi pruty.

Na nic jsem nečekala a běžela zpět do školy. Na hřišti právě vyhlašovali vítězství Nebelvíru nad Havraspárem. Věděla jsem, že Brumbál se na zápas nedíval, neboť ráno nás ve sborovně informoval o tom, že Ministerstvo kouzel opět vyhlásilo hloubkovou inspekci naší školy, takže od rána dával dohromady podkladové materiály pro ministerstvo. Ještě než jsem zaklepala na jeho dveře, už jsem slyšela jeho hlas: „Jen pojďte dále, Stello.“

„Promiňte, že Vás ruším, pane řediteli, ale je to opravdu velmi vážné.“ Stručně jsem ho informovala o tom, co jsem zjistila s tím, že podle mého názoru jde o cílené získávání informací. Kdo to však nainstaloval, to je velmi těžko říct. Na chodbě bylo slyšet, jak se davy studentů vrací zpět do školy.

„Říkáte, že komunikační bod je natřen nějakým slizkým lektvarem?“ zeptal se zamyšleně Brumbál. Vzal do ruky lesklý prášek, který hodil do krbu a zavolal: „Severusi, můžete na chvíli přijít?“ Když se Severus objevil v ředitelně, stručně jsme mu vylíčili, o co jde.

„Lektvary, které se využívají pro tyto účely, jsou velmi složité a vzácné,“ řekl vážně Severus. „Vyrábí je jen velmi málo specialistů,“ pokračoval. „Podle složení lektvaru, kterým je potřen komunikační bod, by snad bylo možné zjistit něco o tom, kdo má zájem o informace z naší školy, pane řediteli.“

„Výborně, Severusi, spoléhám na Vás,“ řekl Brumbál. „Stella Vám ukáže, kde komunikační bod objevila.“

V tichosti jsme se Severusem vyšli z ředitelny a zamířili jsme k jeho kabinetu, kde si vzal zkumavku. Od doby napadení Patilové sice už uběhla nějaká doba, ale Severus si stále ještě zachovával ode mě odstup. Jakoby mezi námi byla ledová stěna.

Když jsme vyšli před hrad, ukázala jsem k lesu a řekla: „Je to tam, kde vyčnívají ty tři vysoké smrky. Pomohu Vám, kolego.“

Snape se ke mně prudce otočil a v očích se mu zablýsklo. „Domníváte se kolegyně, že nedokážu sám provést jednoduchý stěr lektvaru?“ přezíravě se na mě podíval a zamířil sám k lesu.

Setřásla jsem ze sebe jeho jedovatosti a otočila jsem se zpátky k hradu. Už jsem chtěla jít, ale nakonec mně to přeci jenom nedalo. Vzpomněla jsem si na ochranou bariéru z elektrického éteru. Může to být někdy opravdu nebezpečné. Nebyla jsem si jistá, zda ji Severus umí správně deaktivovat. Možná ano. Pak se alespoň skrytě podívám, jak to dělá. Metod, kterými to lze udělat, je více a nepředstírám, že znám všechny.

V tichosti jsem se tedy začala plížit stále se prodlužujícími stíny k lesu. Jako za starých časů. Vybavily se mi mé zážitky z dětství, kdy jsem takto Severuse sledovala při jeho výpravách se Smrtijedy. Než jsme došli k lesu, už byla skoro tma. Severus si rozsvítil hůlku a sebevědomě vkročil do lesa.

Samozřejmě, že má předtucha byla správná. V té tmě si Severus ochranné bariéry nevšiml a jak do ní vběhl, několik záblesků nažloutlého světla ho zasáhlo přímo do hrudi. Odhodilo ho to dozadu až narazil zády a hlavou do nedalekého stromu, kde zůstal bezvládně ležet. Když jsem k němu doběhla, byl v bezvědomí, přerývaně dýchal, ale jinak se zdál v pořádku. Chvíli jsem váhala, co dříve, ale pak jsem mu z hábitu vytáhla zkumavku a přistoupila k ochranné bariéře. Rozhodla jsem se deaktivovat ji pouze na krátký okamžik, abych tak snížila na minimum riziko, že to někdo zaznamená.

Rychle jsem z komunikačního bodu setřela do zkumavky trochu slizu a honem jsem vyběhla ven. Severus byl stále ještě v bezvědomí, ale dýchal už klidněji.

Namířila jsem na něj hůlku a zamumlala jsem Mobilicorpus. Snapeovo tělo se lehce zvedlo ze země. Studenti i učitelé byli právě na večeři ve Velké síni, takže se mi podařilo Severuse nepozorovaně dopravit do jeho pokoje. Zkumavku jsem položila na jeho stůl a jeho tělo do postele. Hlavu měl bezvládně stočenou ke svému pravému rameni a jeho černé vlasy mu splývaly přes obličej.

Vzala jsem mu hlavu do dlaní a jemně odhrnula vlasy z obličeje. Rozepnula jsem mu u krku několik knoflíčků, aby mohl lépe dýchat. Mám jít nebo mám zůstat? Rozhlédla jsem se kolem. Na jeho nočním stolku stála fotka, na které byl v objetí se svou matkou. Mohlo mu na ní být asi tak šestnáct let a vypadali na ní oba velmi šťastní. Zapálila jsem v krbu, když tu mi padl zrak na fotku, která stála v rámečku na římse krbu. Byla to naše společná fotka z výletu, když jsme byli ještě malí. Myslím, že ji tehdy dělala paní Snapeová. Mohlo mně být asi tak pět let a vítězoslavně jsem v ruce držela za nohu malého horského skřítka, který se snažil vyprostit z mého sevření, zatímco Severus stál za mnou a pobaveně držel za krk mnohem většího skřítka, který se mě zezadu snažil napadnout. Vida, to jsem tehdy ani netušila.

Najednou se Severus na posteli zhluboka nadechl. Přiběhla jsem k němu. Stále ještě vypadal, jako by hluboce spal. Neodolala jsem a vjela jsem mu lehce prsty do vlasů. Přestože měl na obličeji stále svůj vážný výraz, připadal mi najednou velmi přitažlivý. Hořce jsem si musela přiznat, že jsem ho vlastně vždy obdivovala. Nechtěla jsem si to však nikdy naplno přiznat, abych si v sobě vytvořila ochranou bariéru proti jeho přehlížení. Najednou však ve mně nebyla žádná hořkost, ani zklamání a já pocítila touhu ho hladit všude, kde by mi dovolil.

Už jsem se k jeho rtům lehce skláněla, když tu se najednou pohnul, jako by se začal probouzet. Na nic jsem nečekala a utekla jsem. V mém pokoji, který byl o patro výše než jeho, mi ještě dlouho bilo srdce a zdaleka ne pouze proto, že jsem celou cestu běžela.

* * *

Druhý den se Snape zdál ještě zamlklejší než obvykle. Očividně mu nešlo do hlavy, jak se ocitl zpátky ve svém pokoji se zkumavkou plnou slizu na stole. Rozhodně jsem mu nechtěla v tomto směru nic ulehčovat, abych náhodou nemusela vysvětlovat něco, co by mu mohlo zavdat příčinu k pro mě zraňující reakci.

Odpoledne jsem našla na stole ve svém kabinetu vzkaz, že se mám ihned dostavit k řediteli. Když jsem vstoupila do ředitelny, Brumbál mi pokynul k připravené židli a řekl:

„Posaďte se Stello, Severus přijde za chvíli.“ Srdce mi poskočilo v hrudi, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát.

Za okamžik skutečně vpadl do ředitelny Snape. Trochu se zarazil, když mě tam uviděl sedět, ale Brumbál mu nedal prostor k otázkám. Pokynul mu k druhé židli a šel přímo k věci.

„Tak jak jste pořídili v lese? Odebrali jste vzorek, Stello?“

Nastala chvíle trapného ticha, ale nakonec jsem ze sebe vysoukala: „Ukázala jsem kolegovi, kde komunikační bod je, ale trval na tom, že půjde sám, pane řediteli.“

„Sám jste odebral vzorek, Severusi?“ Brumbál překvapením povytáhl obočí. „Jaké jsou výsledky?“

Na Snapeově kamenném obličeji bylo těžko něco vyčíst, když odpověděl: „Ano, vzorek mám, pane řediteli. Čekám ještě na výsledky některých testů, ale první reakce ukazují na přítomnost silic pepřovníku madagaskarkého. Jedná se o velmi vzácnou surovinu v našich krajích. Výtažek z této rostliny jsem viděl pouze jednou ve svém životě u jednoho známého.“ Odmlčel se.

„Před Stellou můžete hovořit otevřeně, Severusi,“ vytušil důvod jeho váhání Brumbál, „plně jí důvěřuji.“

Severus si mě změřil přísným pohledem a řekl: „Viděl jsem to jen u Luciuse Malfoye.“

Brumbál vážně pokýval hlavou. Po chvíli se zeptal: „Jakou bariérou byl komunikační bod chráněn? Neměl jste problémy, Severusi?“

S určitou mírou zadostiučinění jsem si všimla mírného zmatku ve Snapeově tváři. Zhluboka se nadechl, ale než stačil něco říci, odpověděla jsem za něj: „Koncentrovaný elektrický éter, pane řediteli.“ Brumbál chvíli přejížděl zrakem mezi mnou a Severusem.

„Kolega si s ním jistě hravě poradil,“ dodala jsem kousavě.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Severus na mě pátravě podíval.

* * * 

Dalších několik dnů uběhlo v relativním poklidu. Měla jsem však pocit, že najednou potkávám tzv. náhodou Severuse častěji než dříve. Několikrát jsem zachytila jeho dlouhý pohled. V knihovně se ke mně rozešel, jako by mi chtěl něco říct, ale najednou se tam objevilo několik studentů, takže si to zase rozmyslel. Tušila jsem, o čem se chce asi bavit, ale nebyla jsem si jistá, zda mi chce poděkovat nebo vynadat.

Byla jsem právě zabrána do studia nového výtisku Magické revue ve svém kabinetu, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Když jsem otevřela, za dveřmi stáli Potter, Weasley a Grangerová. „Paní profesorko, musíme s Vámi naléhavě mluvit,“ řekl Potter. Rozhlíželi se nervózně kolem, zda je někdo nevidí.

Pozvala jsem je dál. Jejich vyplašený pohled ve mně probudil zvědavost. „Tak copak se děje tak vážného?“ přerušila jsem ticho.

„Paní profesorko, asi před týdnem jsme Vás viděli jít z hradu směrem k Zakázanému lesu samotnou s profesorem Snapem,“ jako první se odhodlala Grangerová.

„A viděli jsme, jak na Vás pak křičel,“ skočil jí do řeči Weasley.

Trochu jsem znejistěla. Co asi tito všudybylové všechno vědí?

„Nebylo to nic vážného,“ snažila jsem se rozptýlit jejich obavy.

„No jo, ale od té doby Vás Snape začal sledovat, paní profesorko,“ řekl s pochmurným výrazem ve tváři Potter.

„Profesor Snape, Pottere. No to snad ne?“ řekla jsem, i když málo přesvědčivě, neboť jsem měla stejný pocit. Nechtěla jsem však, aby se zrovna tihle tři míchali do mých soukromých záležitostí se Snapem. „Co po mně vlastně chcete?“ zeptala jsem přísně.

„Buďte prosím opatrná,“ řekla Grangerová, „my víme, že pan ředitel Snapeovi věří, ale …“, zarazila se. Potter však dokončil myšlenku za ni: „Víme, že sloužil Voldemortovi, tak buďte jen opatrná. Je možné, že stále ještě …“

„Žádné „ještě“ Pottere není,“ odpověděla jsem.

„Jste si tím jistá?“ zeptala se opatrně Grangerová.

„Ano jsem,“ řekla jsem pevně, ale nezdálo se, že bych je zcela přesvědčila. Na rozdíl od nich jsem však věděla, jak zemřela Severusova matka.

* * * 

Oslavy Halloweenu proběhly ve velmi sváteční atmosféře. Hostina se protáhla déle než obvykle. Znovu jsem zachytila Severusův pohled. Rozloučila jsem se při nejbližší možné příležitosti. Ne kvůli němu, ale byla jsem utahaná jako kotě. Již několik dní jsem každou volnou chvíli pracovala na své nové publikaci. Už jsem skoro stála před dveřmi svého pokoje, když mě někdo chytil za ramena a prudce otočil. Severus se skláněl nade mnou a opíral se rukama o stěnu ve výši mých ramen, abych nemohla odejít.

„Nevyhýbejte se mi. Potřebuji s Vámi mluvit.“ Když uviděl můj tázavý pohled, dodal: „O samotě.“

„O čem? O Vaší ješitnosti, kolego?“ zeptala jsem se unaveně.

Pevně sevřel rty a narovnal se. Nakonec ztěžka a velmi neochotně připustil: „Ano, o tom také.“ Nervózně se rozhlédl kolem. „Pozvete mě dál, Stello?“ Nejdřív jsem myslela, že jsem přeslechla. Kromě toho, že to bylo poprvé, co mě od našeho dětství oslovil jménem, něco takového jsem opravdu nečekala.

Věděla jsem, že se konfrontaci asi nevyhnu, takže jsem ho pozvala dál.

Zavřela jsem za námi dveře a dívala jsem se jak došel až k mému psacímu stolu, který byl sotva vidět pod haldou různých publikací a pergamenů s výpisky.

Pomalu jsem k němu došla: „Promiňte, ale když píši něco nového, nemám čas na uklízení.“

„Chápu,“ řekl tiše s krátkým smutným úsměvem.

Najednou se otočil a podíval se mi zpříma do očí. „Co se stalo tenkrát v tom lese? Vím, že jste to byla Vy, kdo mně pomohl.“

Stručně jsem mu popsala, co se v lese stalo.

„Cítím se jako hlupák,“ řekl hořce.

„Proč? Udělal jste pouze chybu a to se stane občas každému z nás. A to, že máte osobní zkušenost k účinky elektrického éteru, … po tom přece nikomu nic není, že?“

„Nikomu jste to neřekla?“ zeptal se trochu nedůvěřivě.

„Přestaňte obviňovat sebe z hlouposti a mě z užvaněnosti, Severusi. Dáte si něco k pití? Máslový ležák není mé oblíbené pití, ale mám tu vynikající bylinný likér.“ Otevřela jsem svůj sekretář. „Pokud tedy neodmítnete?“

Podala jsem mu nalitou skleničku a podívala se mu zpříma do očí. „Kdysi jsme si přeci tykali, ne?“

Díval se na mě s mírným úsměvem a jeho oči najednou ztratily veškerou tvrdost. Pomalu si nabídnutou skleničku vzal. „To je pravda … Stello.“

„Severusi.“ Přiťukli jsme si skleničkami a posadili jsme se do křesel. Zavzpomínali jsme spolu na dětství a  pak jsme si povídali, co kdo prožil za poslední léta, i když jsme se oba pečlivě vyhýbali tématům, o kterých jsme nechtěli mluvit. Najednou se Severus odmlčel. Lokty se opíral o svá kolena a tvář měl skrytou v dlaních.

„Co Tě trápí Severusi?“ zeptala jsem se po chvíli mlčení.

Napjatě jsem čekala, co z něho vypadne.

„Bude mi za chvíli čtyřicet,“ řekl ztěžka a opíral si hlavu o sepjaté ruce.

„No a? To přeci pro kouzelníka není žádný věk,“ jeho obavy mi připadaly opravdu směšné. Severusova tvář však byla naprosto vážná.

„Mám strach, že zemřu stejně brzo, jako moji rodiče.“ Najednou prudce vstal a podrážděně dodal: „Proč Ti to tady vlastně povídám.“

Vstala jsem z křesla a zastoupila mu cestu ke dveřím. „Protože si potřebuješ o tom s někým promluvit a víš, že já to nikomu vykládat nebudu. Pokud však nechceš, nic mi vysvětlovat nemusíš.“ Podala jsem mu ruku a zcela vážně mu hleděla do očí. Překvapeně trochu poodstoupil a upřeně se na mě podíval, jako by stále ještě zkoumal, nakolik mi může věřit. Nakonec se mírně usmál a moji ruku přijal.

„Nemyslím si, že by jsi po svém otci zdědil dispozice k infarktu, Severusi,“ řekla jsem, když povolil sevření své ruky, „a Tvá matka přece nemusela tak brzo zemřít.“ Zděšeně se na mě podíval.

„Ano, vím jak zemřela Tvá matka, Severusi,“ pokračovala jsem, „a vím, že si to stále ještě vyčítáš.“

„Jak to víš?“ chytil mě pevně za ramena až to zabolelo.

„Neboj se, od Smrtijedů ne.“ Vyprostila jsem se z jeho sevření. „Zjistila jsem to už za vysokoškolských studií, když jsme studovali nahlížení do Vesmírné kroniky. Mohu Tě ujistit, že jsem o získání zrovna těchto informací neusilovala. Dodnes nevím, proč mně to bylo ukázáno. Brala jsem to pouze jako zkoušku své mlčenlivosti.“

Samozřejmě jsem na to svoji teorii měla. Vztah matky a syna bývá zpravidla velmi silný a přetrvává smrt jednoho z nich. Protože měla paní Snapeová silný vztah i ke mně, možná měla zájem, abych o okolnostech její smrti věděla. Šlo o to, že se jí podařilo vypátrat, kdo si jejího synečka tak mocně podmanil. Udělala pak něco naprosto šíleného, avšak hluboce mateřského. Sama se vypravila k Vy-víte-komu a prosila jej, aby nechal jejího syna na pokoji. Vy-víte-kdo se jí však vysmál a dokonce proti ní použil kletbu Cruciatus. Protože si celou situaci vyhodnotil tak, že Severusova matka je slabým místem jeho oblíbeného Smrtijeda, nechal ji zabít. Pan Snape dostal infarkt krátce poté, co se dověděl o smrti své ženy. Když to Severus všechno zjistil, ve svém nitru se od Vy-víte-koho se vší rozhodností odvrátil. Hořce si uvědomoval, že kdyby nebylo jeho vazby k Vy-víte-komu, jeho rodiče by byli ještě na živu. Věděl, že přes své veškeré schopnosti se nemůže Vy-víte-komu postavit přímo sám. Poprosil proto o ochranu Brumbála a po dohodě s ním mu dělal zvěda.

Snad se mi to jenom zdálo, ale jakoby se v Severusově očích zaleskly slzy. Rychle se vrhnul ke dveřím. „Dobrou noc,“ řekl jakoby mimochodem. 

* * *

Od té doby ledy mezi mnou a Severusem roztály a přesto jsme se viděli velmi málo. Na školu přišla hloubková inspekce Ministerstva kouzel, která se snažila vše obrátit na ruby. Všichni si odechli, když konečně odešli. Bohužel se však poté začaly dít podivné věci. Profesorka McGonagallová našla ve svém kabinetu jedovatého pavouka. Profesor Kratiknot našel jednoho dne své věci v kabinetu neuvěřitelně rozházené. Ve svém krbu jsem nalezla odposlechové zařízení. Jediný, kdo měl dobrou náladu, byl profesor Mort. Nedlouho na to došlo k dalšímu útoku na dva studenty. Jednoho ve skleníku profesorky Prýtové napadala masožravá rostlina a druhého téměř ve stejném okamžiku, ale na druhém konci bradavických pozemků napadli třaskoletové (o kterých nikdo neví, kde se tam vzali, neboť v těchto krajích nežijí) a ošklivě ho popálili.

Začátkem prosince svolal Brumbál další poradu. Nezvykle odměřeně rozdělil úkoly, zejména pokud jde o dozor o Vánocích a ukončil poradu. Učitelé se pomalu začali vytrácet ze sborovny, když Brumbál dodal: „Prosím ředitele kolejí, aby zde ještě chvíli zůstali.“ Zamířila jsem ke dveřím. „Vy, Stello, zde také prosím zůstaňte.“ Netušila jsem, o co jde, tak jsem si raději sedla až na konec stolu.

„Kolegové,“ pronesl vážně Brumbál, když jsme osaměli, „je nutné, abychom v užším kruhu projednali velmi naléhavé věci. Síly Zla se opět začaly koncentrovat. Všichni víte o prověrkách činnosti naší školy, které zahájilo ministerstvo. Není to nic jiného, než další pokus o destabilizaci naší školy. Hanebné je, že se ony síly neštítí útoků na ty nejnevinnější, na naše studenty. Ochranné bariéry, které zde až donedávna fungovaly, byly vážně narušeny a bude je třeba obnovit a zjevně značně posílit. Máte-li v tomto směru jakékoli návrhy, rád je uvítám.“

Profesorka McGonagallová nabídla, že by mohla do vstupních bran na bradavické pozemky postavit sochy rytířů, které budou aktivovány v okamžiku, kdy bude dovnitř procházet někdo s úmyslem školu nebo studenty poškodit. Rovněž profesorka Prýtová nabídla řešení ochrany skleníků a profesor Kratiknot zase ochranu famfrpálového hřiště.

„Vaše návrhy přijímám,“ řekl Brumbál, „budeme však potřebovat zajistit komplexní ochranu našich prostor a pokud možno je vyčistit od nepřátelských zásahů, které zde již byly implantovány.

„Mohl bych připravit Protectio magnum, pane řediteli,“ ozval se Severus, „je to jeden z velmi silných ochranných lektvarů, který se dá lehce rozprášit i po velkém území a zabrání tak vstupu neoprávněných osob.“

„Jak dlouho Vám bude trvat příprava Severusi?“ zeptal se Brumbál.

„Tři dny, pane řediteli. Jeho příprava se bohužel nedá nijak urychlit.“

„Dobře, určitě ho připravte,“ pokračoval Brumbál, „budeme však potřebovat jednat okamžitě, neboť po všech těch nehodách můžeme Voldemortův přímý zásah očekávat co nejdříve. Úplněk bude už za dva dny.“

V místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Najednou se Brumbál zadíval přes své půlměsíčkové brýle přímo na mě. Jak mírně sklonil hlavu, hned mi bylo jasné, že se na mě nedívá pouze těma svýma pomněnkovýma očima. Bez varování mně položil přímou otázku.

„Stello, jak dlouho udržíte Omniapotencium?“ Všichni v místnosti sebou trhli.  Dokonce i Snape měl ve tváři směs údivu a překvapení. Za jiných okolností by mě to docela pobavilo, ale situace byla příliš vážná. Už z formulace otázky mi bylo jasné, že před Brumbálem nemá cenu zapírat, že jsem se ve svém životě pokoušela o jednu z nejvyšších forem magie.

„Naposledy to bylo dva dny, pane řediteli,“ řekla jsem.

„Potřebujeme tři dny Stello, uděláte to pro nás?“ řekl vážně Brumbál.

„Albusi, to přece nemůžeš po ní chtít!“ vykřikla profesorka McGonagallová, která tím přesně vyjádřila pocity nejistoty, které mě na chvíli ovládly.

Kouzlo Omniapotencium neboli Ochrana nejmocnější nenese své jméno jen tak pro nic za nic. Správně provedeno poskytuje doslova absolutní ochranu tak daleko, kam až sahá vědomí kouzelníka, který je provádí a v tomto dosahu paralyzuje a rozpouští všechny nepřátelské síly. Má to však jeden háček, vlastně dva: 1) stačí udělat jen malou chybu a shoříte jako papír a 2) i v případě, že jste vše provedli správně, po dobu působení tohoto kouzla jste vystaveni tak silným energiím, že delší expozice může Vaše tělo dost poškodit. Drobné popáleniny na různých místech těla patří k těm mírnějším následkům.

To je také důvod, proč i pokročilí kouzelníci se tomuto kouzlu vyhýbají, nehledě na to, že podle tradice jeho přesný popis nesmí být nikde sepsán. Záleží pouze na kouzelníkovi, který toto kouzlo ovládá, zda je jinému kouzelníkovi ústně sdělí a do jeho provádění jej zasvětí. Za to však nese plnou odpovědnost.

„Jsem si vědom rizika, které z toho pro Vás vyplývá, Stello, ale kdybychom nebyli v takové situaci, nežádal bych to po Vás,“ řekl Brumbál.

„Já vím a proto to přijímám,“ odpověděla jsem.

„Ale to přece ...,“ snažila se ještě trochu protestovat profesorka McGonagallová.

„Už jsem se rozhodla, Minervo,“ řekla jsem pevně.

„Co k tomu budete potřebovat?“ zeptal se věcně Brumbál.

„Myslím, že nejvhodnější by to bylo provést v místnosti někde ve sklepení. Kdyby se něco stalo …. tak aby se oheň nešířil po hradě.“

„Severusi, pokud se nemýlím,“ pokračoval Brumbál, „za Vaším kabinetem ve sklepení je Vaše soukromá laboratoř. Byl by jste ji ochoten na tři dny uvolnit?“

„Samozřejmě, pane řediteli,“ řekl Severus sotva slyšitelně.

„Žákům prosím o tom nic neříkejte,“ pokračovala jsem, „řekněte jim, že jsem nemocná nebo něco jiného příhodného. Co však budu potřebovat ze všeho nejvíc, aby mě po ty tři dny nikdo nevyrušil.“

„Můžete se o to postarat, Severusi?“ obrátil se na něj Brumbál. „Zapečetíte za Stellou dveře a budete kontrolovat, zda pečeť nikdo nenarušil.“ Poté se Brumbál rozhlédl kolem:

„Nikdo jiný než my neví, čemu se bude Stella po tři dny věnovat. Na vlastní oči jsem viděl uhořet svého přítele, který byl vyrušen při provádění tohoto kouzla. Proto jí prosím poskytněte plnou podporu.“

 

Náhledy fotografií ze složky Princ dvojí krve 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA