Jdi na obsah Jdi na menu
 


1) kapitola

5. 9. 2008

Krajina líně ubíhala za okny Bradavického expresu, který mě pomalu, ale jistě ukolébával k spánku. Do začátku školního roku zbýval ještě více jak týden, takže vlak byl poloprázdný a já jsem mohla mít kupé jen sama pro sebe. V polospánku se mně začaly honit hlavou zážitky posledních měsíců a vzpomínky na má školní léta strávená v Bradavicích. Jak dlouho jsem tu vlastně nebyla? Už je to dvanáct let. Uběhlo to jako nic.

V tom mě dost neurvale probralo pískání brzd vlaku zpomalujícího ve stanici. Rozmrzele jsem se protáhla. Do Prasinek to bylo ještě hodinu cesty. Vytáhla jsem z kabelky dopis a znovu jsem si ho přečetla.

 

Milá Stello,

přijeďte do Bradavic už 20. srpna. Rád bych Vás ještě před začátkem školního roku seznámil s chodem školy a s učitelským sborem. Věřím, že nám budete významnou posilou.

Albus Brumbál

 

Nad slovy „významnou posilou“ jsem se musela pousmát. Stále jsem totiž pochybovala, zda jsem skutečně udělala dobře, když jsem Brumbálovi na jeho nabídku kývla. Potkali jsme se spolu začátkem léta na mezinárodní konferenci kouzelníků v Amiens, kde jsem vystoupila s referátem „Přínos kosmologie včera a dnes z hlediska výzkumu bazálních energetických struktur.“ Přiznám se, že mě velmi potěšilo, že po mém vystoupení mě Brumbál osobně vyhledal a požádal mě o soukromý rozhovor. Musela jsem mu vyprávět všechno, co jsem zažila po mém odchodu z Bradavic. Ze začátku jsem nechápala proč se mě na to ptá, protože na vysokoškolská studia na prestižní kouzelnické univerzitě Brána Světla mě doporučil právě on a vzhledem k jeho schopnostem a zkušenostem jsem nepochybovala o  tom, že věděl, co se se mnou potom dělo.

V den, kdy jsem ukončila svá vysokoškolská studia a sebevědomě jsem svírala v ruce svůj diplom se v mém pokoji objevil vysoký kouzelník s modrýma očima a v bílém plášti, který mě chvíli pobaveně pozoroval. Když jsem si jej ve své rozjařenosti konečně všimla, zeptal se mě, zda si skutečně myslím, že teď už vím všechno anebo se chci dobrat také skutečného poznání. Euforie ze získaného diplomu se začala pomalu rozplývat a mé ego se cítilo poněkud dotčeno. Pak mě ale přemohla zvědavost a nějakým šestým smyslem jsem také pochopila, že taková nabídka se každému nedává. Takže jsem samozřejmě projevila zájem a od té doby jsem prošla celkem dost drsnými zkouškami, při kterých mé ego bylo drceno na padrť takovým způsobem, že bych se o tom jen nerada někomu zmiňovala. Musím ale přiznat, že za těch posledních sedm let se mi dostalo takových zkušeností, že celá vysokoškolská studia mi připadala jako mateřská škola.

Něco mi říkalo, že Brumbál kdysi procházel něčím podobným. Tak proč se mě teď na to ptá? Až později jsem pochopila, že ve skutečnosti šlo o přijímací pohovor. Nabídl mi, abych ve vyšších ročnících učila základy kosmologie. Samozřejmě, že mně ta nabídka zalichotila. Bradavice již dlouhá léta patřily mezi nejprestižnější kouzelnické školy na světě. Měla jsem však pochybnosti, zda vůbec budu umět učit, neboť zatím jsem pracovala pouze v kouzelnickém výzkumu a hlavně, zda vůbec takový předmět jako je kosmologie na střední škole vyučovat.

Na kosmologii se mnoho kouzelníků dívalo skrz prsty, ne-li dokonce s opovržením. Částečně právem, protože jen o málo kterém předmětu kolovalo tolik žvástů, a to nejen v mudlovském světě, ale i mezi kouzelníky. Kdo však poodhalil něco z vysoké magie (ke které se mezi námi dostane jen opravdu velmi málo kouzelníků) věděl, že tato nauka o tom, jak byl stvořen vesmír, obsahuje taková tajemství, ze kterých až mrazí. Tajemství prostoru a času jsou velmi lákavá, avšak jakmile někdo podlehne pokušení manipulovat se základy stvoření, může dostat nejen pěkně přes prsty, ale průšvihy, které se pak začnou kolem něj šířit, jsou skutečně nedozírné. Poté co je člověk vystaven takové zkušenosti je vlastně rád, že podstatné věci jsou v běžně publikovaných knihách o kosmologii zamlčovány nebo zkreslovány. Tím méně jsem měla samozřejmě chuť se na toto téma bavit s kýmkoli ke komu jsem neměla naprostou důvěru, což teprve to někde vyučovat!

Všechny tyto mé obavy a pochybnosti Brumbál přešel jen mávnutím ruky a s rozzářeným úsměvem řekl: „Však Vy už si s tím nějak poradíte.“

No uvidíme. Hodina uběhla jako nic a skřípění brzd a pískání lokomotivy zcela neomylně ohlásilo Prasinky. Za použití kouzla jsem naložila své kufry do dostavníku a už jsem se blížila ke známé siluetě hradu obkrouženého horami, který se vznosně zrcadlil v hladině jezera.

Z poněkud zasněné a nostalgickými vzpomínkami opředené nálady mě ihned probral nepříjemný hlas postaršího muže v ošoupaném obleku s dlouhými nemytými vlasy, který se na mě nerudně obořil: „Co tady pohledáváte?“

Doby, kdy se mně za takových situací roztřásl žaludek, již byly dávno pryč, takže jsem nenuceně ze své kabelky vytáhla Brumbálův zvací dopis a podala mu jej se slovy: „Pan ředitel mě přijal, abych zde vyučovala ve vyšších ročnících.“ Na slovo „vyšší“ jsem dala mírný důraz a pobaveně jsem se dívala, co to s tím chlapem udělá.

Chlápek začal blekotat něco jako: „Promiňte paní profesorko, nevěděl jsem.“

„S kým mám já tu čest, pane?“ pokračovala jsem sebevědomě.

„Argus Filch, paní profesorko, jsem tu školníkem a taky to tady trochu hlídám.“ Upřímně řečeno na nějakou ochranku sice nevypadal, ale rozhodla jsem se mu mírně zalichotit, protože ve škole nebývá dobře být se školníky na kordy.

„No, vidím, že je na Vás spolehnutí,“ pokračovala jsem blahosklonným tónem majitelky hradu, „zaveďte mě prosím k panu řediteli.“

***

„Vítám Vás v Bradavicích kolegyně. Dáte si čaj?“ Trochu mě to oslovení zaskočilo, ale zdá se, že si na ně budu muset zvyknout. Bylo mi dost zima, takže horký čaj mi přišel opravdu vhod.

„Máte tady už docela zimu,“ prolomila jsem ticho, které se najednou rozhostilo v Brumbálově kanceláři.

„To víte, hory jsou zde blízko,“ řekl Brumbál a podával mi čaj. Jeho tvář byla najednou překvapivě vážná, takže mi bylo jasné, že počasí nebude námětem našeho dalšího rozhovoru.

„Nebudu Vám zastírat, Stello,“ pokračoval, „že máme vážné problémy. Od té doby, co Lord Voldemort nabyl plné síly, neustále usiluje o to, aby plně podřídil vzdělávání na této škole své vůli a využívá k tomu všech dostupných prostředků, včetně svého vlivu, který má na některé členy Ministerstva kouzel. Chtěl jsem se zeptat, neměla jste cestou sem nějaké problémy?“

Vybavil se mi chlápek, který mě na nádraží v Londýně sledoval. Vzhledem k tomu, že se choval nenápadně jako potápěč na plese, usoudila jsem, že je to jen něčí poskok. Lehce jsem se ho zbavila kouzlem, kterému se někdy říká „Zátoka něžných snů“. Vběhl do té mlhovinky jako idiot a pak už se jen tak motal mezi cestujícími a tvářil se tak přihlouple, že si toho všimli i někteří mudlové. Nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Občas se mi to stávalo. Ve výzkumu jsem pracovala na různých projektech, kdy některé z nich podléhaly utajení a dost často se našel někdo, komu to nedalo spát. Kdybych si všechny tyto pokusy o narušení mé osobní integrity měla brát osobně, kam bych přišla.

Trochu jsem však znejistěla, když jsem se šla chvíli projít před nádraží, protože vlak mi jel až za hodinu a najednou se na mě z čistého nebe začala řítit skleněná tabule. Odrazila jsem ji štítovým kouzlem, ale na „náhodně“ letící předměty prostě nevěřím. Navíc něco takového už vyžadovalo zkušenějšího kouzelníka.

Brumbál měl stejný názor a pouze zamyšleně dodal: „Už vědí, že jste tady. No, odpočiňte si a zítra Vás představím kolegům.“

Poděkovala jsem za čaj. Už jsem se chtěla rozloučit, ale nakonec mně to nedalo a řekla jsem: „Pane řediteli, mohu Vás o něco poprosit?“

„Ale jistě Stello, jen mluvte,“ pobídl mě Brumbál.

„Víte zítra, při tom představování … nemusí o mně všichni vědět všechno, viďte.“

„No dobře,“ odpověděl a významně se na mě usmál.

 

pokračování příště ...

 

Náhledy fotografií ze složky Princ dvojí krve 2

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA