Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. Chystáš-li pomstu, kopej dva hroby

8. 2. 2009

„To bude dobrý, Severusi…“

„Ne, nebude!“ odvětil tvrdohlavě Snape.

„Uvidíš, že ano. Teď se trochu uklidni…“

„Já nechci být klidný! Ty nevíš, jak je to strašné!“

„Dokážu si to představit. Mně, kdyby někdo něco takového provedl, tak se asi taky sesypu.“ Dobře míněná slova útěchy a povzbuzení však nepadla právě na úrodnou půdu a nezapůsobila, jak by měla.

„Já že jsem se sesypal?! Tak to teda ne! Já, Severus Snape, se nenechám něčím takovým položit!“ Poslední slova zanikla v hlasitém vzlyku.

„Ale to já přeci vím,“ poplácával Pán Zla Severuse, plačícího mu na rameni, po zádech.

„Když já je měl tak rád.“

„Můžeš si přeci...“

„Nikdy!“ nenechal ho dokončit větu černovalsý smrtijed.

„Dobrá, dobrá…“ Snažil se Ten-jehož-jméno-se-pořád-trapně-nesmí-vyslovit znovu uklidnit svého podřízeného. „Uvidíš, že je najdeme.“

„Myslíš?“ zakňoural Snape.

„To víš, že jo. Vždycky se přeci o sebe uměla postarat,“ řekl Pán Zla a vzpomněl si na vlastní bolestivou zkušenost.

„Ach, moje krásná červená tanga s Lycrou® a bavlnou,“ povzdechl si, teď už o něco klidnější, Severus. „Kdo jen mi vás z té šňůry mohl ukrást?“

 

Lektvarový mág bloumal po Voldemortově paláci a snažil se přijít na to, který kolega mu mohl jeho milovaná tanga ukrást. Kdykoliv některého potkal, zkoušel i z nejnepatrnějších náznaků odhalit, zda zlodějem není zrovna on. Na nic nepřišel. Byl velice zoufalý, a tak mu nedošlo, že už dva dny neviděl mladého Malfoye. Přesněji řečeno od té doby, co postrádal své červené přátele.

Následujícího dne našel Severus Snape svá červená tanga, jak se válejí na zemi pod prádelní šňůrou, ze které byla před třemi dny zcizena. Už z dálky na něj řvala: „Severusi, chyběla jsme ti?“ A lektvarový odborník byl proti své vůli rád, že je zase vše při starém.

 

A co vypověděla červená tanga, po návratu ke svému milovanému?

Severus byl sice neskonale šťasten, že má své nejoblíbenější (popravdě řečeno jediné) spodní prádlo zpět, ale rozhodně nehodlal umožnit stále ještě neznámému pachateli, aby z toho beztrestně vyvázl. Snape se rozhodl se svými tangy vážně promluvit a dostat z nich, co se s nimi vlastně dělo, když byla ukradena.

„Milá tanga…“ oslovil sladce svůj nejbarevnější oděv.

„Á, to zas bude něco chtít,“ poznala tanga, odkud vítr vane. „Copak chceš?“ zeptala se.

„Chci vědět, kdo vás ukradl,“ zeptal se přímo.

„A myslíš, že bychom ti to měla říct?“ odpověděla otázkou.

„Myslím, že ano,“ řekl poněkud podrážděně Severus.

„Ty myslíš? A jak se ti to stalo? Nebolí to?“ Tanga byla velice vtipná.

Severus Snape nikdy nevynikal trpělivostí v rozhovorech. Chtěl jasnou a stručnou odpověď a chtěl ji hned. Začínal být jaksi naštvaný. „Tak řeknete mi, kdo to byl?!“ vyjel na ně.

„Ne! Jsi na nás ošklivý!“ Urazila se tanga.

„Já to tak nemyslel,“ pokusil se Snape o smířlivější tón, ale příliš se mu nevydařil. Tanga mlčela. Asi byla doopravdy uražena. Nebýt toho, že Severus jiného spodního oděvu neměl, nejspíš by je uložil do zásuvky, ale v této situaci mu nezbylo nic jiného, než si svůj znovunalezený „poklad“ obléci. Na ostro se mu přeci jen jít nechtělo, ty tři dny prožité v noční košili mu stačily.

Ale ještě než s oblékáním začal, jeho bystré oči zaznamenaly vlas, chlup, či co to bylo, jenž byl vpletený mezi jednotlivá vlákna Lycry® a bavlny. Byl blond, lépe řečeno téměř bílý. Výmluvnější důkaz už mít nemohl.

„Malfoy!“ uniklo mu zlověstně ze rtů.

Tanga očividně zapomněla, že se Severusem nemluví, a mírně škodolibě prohlásila: „No vidíš, ani jsme ti to nemusela říkat.“

To už měl Severus stoprocentní důkaz. Ještě potřeboval vědět, který z Malfoyů to byl. Když nad tím přemýšlel a dal si dohromady všechny skutečnosti, dospěl (konečně) k závěru, že to byl Draco. Nikdo jiný mu to ale nemohl potvrdit, než jeho nejmenší obleček. Znal svoje tanga velice dobře, a když se snažil a přemýšlel, věděl, jak se na ně musí. Kdyby se zeptal přímo, dozvěděl by se zas kulový. Ještě chvíli byl tedy ponořen do svých malých šedých mozkových buněk, než přišel na vhodnou strategii.

„A jak se vám u Luciuse líbilo?“ zeptal se, rádoby ledabyle, ale ve skutečnosti to byl dokonale promyšlený tah.

„U Lucia?“ odvětila tanga. „Co tě nemá… My byla u našeho kuchaře Dráč…“ Zarazila se, ale už bylo pozdě. Poznala, že skočila Snapeovi na lep.

„Ahá, tak Draco… Ten to schytá!“

„Né, nic mu nedělej, on si nás chtěl jenom vyzkoušet,“ bránila mladého Malfoye tanga. „Hrozně jsme se mu líbila a-a.. no, nebýt toho, že jsme se chtěla vrátit k tobě…“ nedořekla.

„Jo ták, to mám být ještě vděčný, že se vám nelíbilo v Malfoyových kalhotách?!“ rozkřikl se bývalý profesor.

„No, ne že by se nám tam nelíbilo, ale…“

To už bylo i na Severuse moc. Mísil se v něm vztek s notnou dávkou ponížení (kdo ví, co tanga Malfoyovi vykecala) a možná, sám sobě by si to nepřiznal, ale i trocha lítosti nad tím, že se jeho tangům líbilo i jinde než u něj. Bez dalších řečí si je natáhl, oblékl si i zbytek smrtijedského stejnokroje a vyrazil do své laboratoře. Věděl přesně, jak se Malfoyovi pomstí. Chtělo to jen najít ten správný recept. Severus Snape si totiž přesně zaznamenával všechny lektvary, co kdy, komu a hlavně jak dělal. Měl tedy zapsán i ten nešťastný odvar z bezinky, do kterého místo zmíněných bezinek, omylem přidal bobulky ptačího zobu (na což přišel samozřejmě až později).

„Ano, to bude dokonalá pomsta,“ mumlal si pro sebe, když se probíral svými recepty a návody. Konečně se mu podařilo najít správný svitek. Snape nezahálel a hned se pustil do práce.

Přibližně za hodinu a půl byl s odvarem hotov. Teď už mi jen zbývá, podstrčit to nějak Dracovi, řekl si v duchu. Nahlas se vyjadřovat nechtěl, ačkoli to jindy dělal. Nestál o to, aby mu jeho užvaněná tanga zkazila plán.

 

Dokonalá příležitost se mu naskytla hned před obědem, když k němu svým typicky ženským krokem nebojácné slonice přistoupila Lady Raddlejová.

Severus se připravil na nejhorší. Na to, že na něj promluví.

Nezklamala. „Severusi,“ pravila hlasem, jenž měl zřejmě mít milý tón, ale Snapeovi zněl jako miliardové sršní hejno. Tázavě se podíval na Dolores Jane Raddlejovou, neschopen slova. „Dracovi není moc dobře. Uvař mu něco na povzbuzení.“

Černovlasému muži trvalo pár vteřin, než se vzpamatoval z toho, že musel od ženy, vedle které vypadal Pán všeho Zla jak malej kluk, strpět celé tři věty ze vzdálenosti neuvěřitelných čtyřiceti centimetrů.

„Jistě, má Paní,“ odpověděl konečně. „Hned mu něco připravím.“ Poté skoro odběhl do své pracovny, aby Lady nedal příležitost znovu promluvit. V mžiku oka vzal odvar, co vyrobil ráno a v několika minutách stál před kuchyní, kde Malfoy připravoval k servírování dnešní oběd – Severusova oblíbeného zajíce na česneku. Už za dveřmi Snape slyšel, jak Draco při každém pohybu bolestí sténá. Tanga se opravdu činila. Vešel tedy do kuchyně a světlovlasý mladík na něj s hrůzou pohlédl, obávaje se nejhoršího.

Severus, nechtě si zkazit svůj úžasný plán, na sobě nedal nic znát a podával šéfkuchaři lahvičku s odvarem. „Stará Raddlejová mi řekla, ať ti uvařím něco na povzbuzení, že ti prý není dobře, Draco,“ řekl neutrálně.

Bledý mladík na to skočil a úlevou si oddechl. „Jo, motala se mi tady.“ Vzal si nabízenou lahvičku. „Díky,“ řekl svému bývalému profesoru. Odzátkoval nádobku a její obsah vypil jedním lokem. „Páni, najednou je mi fakt mnohem lépe,“ prohlásil po chvíli.

Severus ho pozoroval. Odhadoval, jak dlouho bude trvat, než začne odvar působit. „To jsem moc rád,“ řekl bývalému studentovi a bez dalšího zdržování se odebral do jídelny (pro případ, že by se do toho jeho tanga rozhodla motat). Podle minulého případu si spočítal, že podávat hlavní chod ještě Malfoy zvládne. A zajíce na česneku si rozhodně nechtěl nechat ujít.

 

Jak Snape předpokládal, předkrm i polévku zvládli bez jakýchkoli problémů. Při hlavním chodu už bylo vidět, že se s Malfoyem něco děje, a jakmile naložil na talíř poslednímu smrtijedovi, vyloudil přidušený skřek a v hlubokém předklonu vyběhl z jídelny.

„Co mu je?“ zeptala se Bellatrix Luciuse, sedícího vedle ní.

„Nevím,“ odvětil nevzrušeně Malfoy starší.

Všichni stolující na sebe zmateně pohlíželi, pak ale usoudili, že ať je Malfoyovi cokoli, jistě to není tak závažné, aby si kvůli tomu nechali vystydnout oběd. Dali se tedy do jídla.

Jen Pán všeho Zla rudýma očima vyhledal Severuse Snapea. Bylo mu jasné, co se stalo. Až příliš dobře znal symptomy zpackaného odvaru z bezinky. Severus jeho pohled vycítil a zvedl černé oči od vynikajícího pokrmu. Omluvně opětoval šarlatově rudý pohled a dovolil si vyslat k Voldemortovi myšlenku: „To byl on, on mi ukradl má tanga.“ Domníval se, že to jako vysvětlení stačí. Víc se s temným Lordem „nebavil“, sklonil zrak a zase se zabýval svým jídlem.

 

Draco Malfoy mezitím zažíval těžké chvilky. Podařilo se mu sice dostat včas na záchod, ale měl dojem, že jeho tělo se chce zbavit všeho, co kdy snědl, bez ohledu na to, jestli už to dávno vyloučilo nebo ne.

Z ničeho nic, asi po hodině, se za dveřmi zlověstně rozezněl známý tichý hlas: „Copak, copak? Snad nemáme střevní problémy, pane Malfoyi?“

Draco se zmohl na mdlou, ale zlostnou odpověď: „Ty hajzle!“

„No, no, no. Na tvém místě bych si moc nevyskakoval, nebo si tady budeš moct nahlásit trvalý pobyt. Samo od sebe tě to rozhodně nepřejde,“ řekl Severus a ladným krokem zamířil pryč, rozradostněn z toho, jak se mu všechno vydařilo. Šel si dát po obědě dvacet. Když se probudil, byla už tma. Rozhodně nespal pouze dvacet minut. Přemýšlel, co je za den a kde vlastně je. Bolestivé zasténání, jež zaznělo z jeho kalhot, způsobilo, že jeho mozek začal pracovat tak, jak by měl. Okamžitě mu docvaklo, že má svoje tanga zpět (a že je zrovna přilehl) a že už se dokonce pomstil. Rozhodl se, že si dá sprchu a půjde se podívat na svou oběť.

Po tři čtvrtě hodině už stál přede dveřmi s nápisem WC – smrtijedi. Dnes se ovšem dokonale bavil.

„Jsi tam?“ zeptal se, i když odpověď už předem znal.

Na druhé straně dveří bylo ticho.

„Tak ty se mnou nemluvíš?“

„Nevím, proč bych měl,“ zasupěl namáhavě Draco.

„Příště tě přejde chuť, brát si, co ti nepatří, viď?“ rejpal Severus a opět se chystal odejít.

Sotva však udělal dva kroky, vykřikl Malfoy s notnou dávkou paniky v hlase: „Počkej! Přeci bys mě tu nenechal přes noc?“

„Ale nechal,“ řekl jeden z nejmilejších smrtijedů Pána Zla a konečně odešel.

Ráno se Severus probudil velice brzy. Okamžitě se oblékl a vydal se známou cestou k místnosti nejvyšší potřeby.

„Dobré ránko, Draco,“ pozdravil zvesela neviděného za dveřmi. Slabé zahučení a zasténání mu prozradilo, že jmenovaný stále setrvává na svém stanovišti, kde ho včera černovlasý profesor zanechal (ne že by mu zbývalo něco jiného). „Milý Draco, rozhodl jsem se, ve vlastním zájmu, že ti udělám lektvar proti s… no, tomu, co tě postihlo. Ale na oplátku chci, abys mi vždycky uvařil, co si poručím, bez ohledu na to, jestli to té můře Raddlejové chutná, nebo ne.“

Bylo téměř slyšet, jak mladému smrtijedovi pracují mozkové závity. Přemýšlel, jestli je lepší dostat vynadáno od Paní Zla, nebo se vys… z podoby. Rozhodl se. Když si najde dobrého psychiatra (nebo dva), mohl by Raddlejovou přežít. „Dobrá,“ prohlásil nakonec.

 

Snape si mnul ruce a beze slova odešel splnit svůj slib. Nastaly však potíže. Severusovi Sanpeovi, (téměř) dokonalému tvůrci lektvarů, vždy tak pečlivému, došly hned dvě, dost zásadní, přísady. Houby z nohou stoletého muže a okvětní plátky z květů stepního kapradí (pro případ, že by mě nějaký botanik chtěl opravovat, upozorňuji předem, že vím, že nic jako stepní kapradí neexistuje (alespoň jsem o něm nikdy neslyšela) a stoprocentně vím, že kapradí nikdy nekvete).

Severus tedy musel na nákup. Předpokládaná doba návratu se ale značně protáhla, když na Příčné ulici zašel k Děravému kotli, zmožen vedrem, které toho dne panovalo (když chodí pořád v černém, není se čemu divit, že?). A protože se nespokojil jen s jednou sklenicí vychlazeného květákového piva a ještě to smíchal s ohnivou whisky, větrnou skotskou a s bůhvíčím ještě, navrátil se do Voldyho paláce poněkud později a ve velice veselé náladě. Jelikož i v tak euforickém stavu dokázal přemýšlet, i když trochu zpomaleně a zamlženě, zapadl hned do své pracovny, aby splnil slib, který dal Dracovi (a hlavně taky proto, aby ho nenačapala Lady Raddlejová, jak se ožralý poflakuje po chodbách paláce).

Za dvě a půl hodiny (nebo za sto osmdesát minut, nebo za tisíc osm set vteřin, nebo… no, to už by asi stačilo) znovu stál, nebo se o to, celkem zdárně, pokoušel, přede dveřmi záchodu pro smrtijedy.

„Dráčkůů…“ zavolal zvesela.

„Kdes byl takovou dobu? Už to dlouho nevydržím. Je mi čím dál hůř,“ ozvalo se velice tiše z místnůstky.

„Už je to hotový. Tady máš,“ řekl Severus a podával mezerou v pootevřených dveřích mladému kuchaři novou lahvičku.

„Doufám, že to není zase nějaký podraz,“ zachraptěl vyčerpaný Draco a nádobku vyprázdnil. Okamžitě pocítil, jak se mu v břiše rozlévá klid a mír (jéžiš, to je jak o Vánocích).

Severus čekal. Doufal, že dnes to neskončí takovým fiaskem jako minule. Konečně se dveře otevřely a z nich se nejistým roztřeseným krokem vypotácel Draco Malfoy nebo lépe řečeno, to, co z něho zbylo. Byl zřetelně hubenější než před tím, zpocený, v obličeji měl velice vyčerpaný výraz, kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Zkrátka, vypadal víc než hrozně. Nicméně mu nejspíš bylo lépe, jelikož se sám dokázal dopotácet do svého pokoje, kde vyčerpaně usnul (bez vedlejších účinků). Severus, již také zmožen, přesto velice šťastný, že zítra bude mít k obědu špagety, které paní Raddlejová vysloveně nesnáší, se také odebral spát.

 

Ráno přišlo kruté probuzení. Nejen, že jím kdosi, z koho se nakonec vyklubal sám Pán Zla, surově třásl, aby se konečně probral, ale šíleně ho bolela hlava. Když byl konečně schopen udržet otevřené oči, s trochu přiblblým výrazem se tázavě zadíval na svého Šéfa.

„Severusi,“ promluvil k němu naléhavě. „Dracovi je pořád zle a není ani schopen stát na nohou.“

„A co já s tím?“ zabručel právě probuzený.

„Co ty s tím?“ opakoval po něm rozzlobeně Lord Voldemort. „Ty za to můžeš!“

„Já? No jo vlastně. Ale dostal jen, co mu patří. Neměl mi šahat na tanga,“ odsekl Severus a chtěl se znovu zavrtat do přikrývek.

„Když mu tedy nechceš pomoci, budu ho muset poslat na dlouhou zdravotní dovolenou (aby našel svoji vys… ztracenou tvář).“

Severus jen cosi zahučel na souhlas a ve chvíli už zase spal. Probudil se o několik hodin později, když mu slunce svítilo skrz okno přímo do obličeje. Hlava ho bolela možná ještě víc, než před tím. Rozhodl se, že si dá odvar z bezinky, aby ho to přešlo. Přešel svůj pokoj a otevřel skřínku s výmluvným červeným křížkem uprostřed jejích dvířek. Prohrabal její obsah a konečně našel, co hledal. Nádobku, na které byl štítek s poněkud rozmazaným inkoustovým nápisem, hlásajícím: ‚Odvar z bezinky‘. A pod ním, ještě rozmazanější, datum výroby, nebo co to vlastně bylo. Severus se nezdržoval odměřováním dávky a vypil naráz celou lahvičku. Pocit úlevy byl úžasný.

Netrvalo však dlouho a bledolící černovlasý muž si uvědomil, jakého strašlivého omylu se dopustil. Jeho vnitřnosti se začaly bouřit. Severus Snape totiž vypil ten starý odvar z bezinky, který kdysi dávno podal svému Pánovi. Ano, byl to TEN odvar, v němž byly místo bezinek bobulky ptačího zobu…

 

Náhledy fotografií ze složky Princ dvojí krve 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super jako vždy!

(Kaya, 10. 2. 2009 16:23)

Kapitola úžasná. proč asi Draco kradl ta tanga? Že by si chtěl pokecat? :-)

Kapraď samec

(Fido, 8. 2. 2009 21:54)

K této rostlině se váže hezká pověst o čarovném květu kapradí, který rozkvétá jen na chvíli ve svatojánské noci a je střežen zlými duchy. Získat tento květ bylo touhou mnoha čarodějů, neboť přinášel štěstí a činil svého nositele jasnovidným. Vypravovali se proto za ním do strží neprostupných hvozdů. Kapradí (Aspidium) roste zejména v hlubokých vlhkých lesích.

Aspoň v pověstech kvete :)

Chudááák

(Kris, 8. 2. 2009 15:47)

I když, dobře mu tak, kdo s čím zachází,... Super kapitolka.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA