Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. Za co nás trestáš?!

31. 1. 2009

Pán Zla ležel bez hnutí ve své posteli. Nemohl spát. Uprostřed noci pozoroval svoji choť, ozářenou měsíčním svitem. Najednou se vytrhl z transu a uvědomil si, jakou příšernost to dobrovolně dělá. Otočil se k ní zády, ale bylo těžké ji plně ignorovat, neboť její chrápání mu zaplňovalo i tu nejnepatrnější mozkovou buňku. Nehledě na to, že mu už zase ukradla peřinu. Přemýšlel. Přemýšlel, proč zrovna on. Ne! Proč zrovna TA - ONO?! Už snad po milionté uvažoval, jak k ní vůbec přišel. Snažil se to vydolovat z hlavy, ale nic tam zřejmě nebylo. Asi ten den neměl tolik chlastat.

Kdo? Kdo za to může, že musí teď ležet vedle takového kolosu, jehož chrápání mu, i přes polštář, který měl přitisknutý k uchu, až příliš opravdově připomínalo řev motorové pily? Až zjistí, kdo mu ji dohodil, bude mu i Avada Kedavra málo. S příslibem kruté pomsty, pevně vetknutém v ospalých neuronech temného mozku, Lord Voldemort konečně usnul. Nebo to možná bylo spíš tím, že se Lady Raddlejová převalila na bok a hlasité chrápání tak o pár decibelů kleslo.

* * *

…poměrně nedávno…

 

Dolores Jane Umbridgeová ležela na pohodlném lehátku, ruce měla složené podél těla a čekala, až se dostaví její terapeut. Chodila k němu už dva roky, ale jak se zdálo, nebylo jí pomoci. Po událostech, které se staly za jejího učitelování v Bradavicích, kdy skončila sama v lese, bez hůlky a se spoustou kentaurů, kteří neměli zrovna přátelské úmysly, se její psychický stav velice zhoršil. Brumbál ji sice ze Zapovězeného lesa zachránil, ale trvalo dlouho, než přestala mít záchvaty nervozity a hysterie, když slyšela zvuk, jen nepatrně se podobající koňským kopytům nebo jejich frkání.

Dveře místnosti se otevřely a vstoupil postarší muž menšího vzrůstu. Pokud vás to zajímá, tak měl na hlavě poněkud méně šedých vlasů, modré oči, krátký šedý plnovous a ve tváři dobromyslný úsměv. Ten mu však ze rtů zmizel, jakmile se podíval na odpočívající ženu. Hlavou mu probleskla jen otázka: Za co mě trestáš?, doplněná o mírné pootočení očí vzhůru k nebi.

„Omlouvám se, že jste musela čekat, Dolores,“ začal pokud možno přívětivě.

„To je v pořádku,“ odpověděla ležící dáma, ale tón jejího nepříjemného hlasitého hlasu prozrazoval, že si to opravdu nemyslí.

„Jak se cítíte?“ zeptal se terapeut, říkejme mu třeba Frankie, své pacientky.

„Jak by jste řekl?“ odsekla otázkou.

„Vypadáte…“ chvilka zaváhání, „jako vždy skvěle,“ volil Frankie pečlivě slova.

Se slečnou Umbridgeovou to nikdy nebylo jednoduché a dnes vypadala velice nabroušeně. Řekl si, že se bude snažit ukončit sezení, lépe řečeno ležení, co nejdříve. Nechtěl, aby začala křičet. To doopravdy nechtěl. Zažil to jen jednou a pak si musel vzít dva týdny volna. Tolik to s ním otřáslo.

„To myslíte vážně?!“ přerušila Dolores tok jeho myšlenek. „Vždyť se na mě podívejte!“

Terapeut uposlechl a zadíval se na svou pacientku. Z fotografií, které byly pořízeny před tím, než šla tato dáma učit do Bradavické školy, věděl, že byla přírodou obdařena poněkud plnějšími tvary, ale kolos, co před ním ležel teď, se s manekýnou z fotek vůbec nedal srovnávat.

Dolores Umbridgeová, po bradavickém incidentu pohroužena do hlubokých depresí, se uklidňovala tím, že jedla. Cokoli, kdykoli a kdekoli. Hodně. A jelikož se vydaná energie ani v nejmenším nemohla rovnat té z jídla přijaté, Dolores vyrostla. Ovšem ne do výšky, ale do šířky. Hodně. A společně s postavou zesílil slečně Umbridgeové i hlas. Proto ji Frankie opravdu nechtěl vytočit.

Raději proto přehodil výhybku a zeptal se: „Jak vám šlo to cvičení, co jsem vám minule doporučil?“

„Co!?“ vyštěkla ležící madam. „Ta šílenost s autosugescí, či jak se to jmenuje? To už na mě nikdy nezkoušejte! Ženská z té kazety mlela tak dlouho, že by vykecala i tele z jalový krávy.“

Když Umbridgeová mluvila dál, přistihl se náš statečný terapeut Frankie, že ji přestává vnímat. V mysli mu vyvstala myšlenka na svíčkovou, kterou mu, k jeho radosti, manželka připraví k večeři. Pohroužil se do té představy natolik, že chvíli trvalo, než postřehl otázku na svou osobu.

„Posloucháte mě vůbec!?“ otázala se výhrůžným tónem Dolores.

Frankie se probudil z transu a trhl sebou. Zmohl se na rychlou odpověď: „Jistěže.“

„Že jste tak nevypadal,“ odsekla žena.

Terapeut se rozhodl zachránit situaci: „Už jsem přišel na to, co vám dozajista pomůže.“ Doufal, že se jeho nejhroznější pacientka uklidní.

„A co to je?“ zeptala se zvědavě, ale s nedůvěrou.

„Měla byste si najít chlapa.“

„Cože?“ vyhrkla nevěřícně a poprskala při tom Frankieho od hlavy k patě.

Ten se otřel kapesníčkem, jenž měl v kapse modré proužkované košile, a pokračoval nebojácně dál: „Ano, měla byste si najít chlapa, který by vás psychicky i fyzicky uspokojil. A hlavně, někoho přijatelného vaší osobě.“

Bylo vidět, že tato rada Dolores Jane zaujala. První po těch dvou, pro Frankieho velice dlouhých, letech. „Jak to myslíte, přijatelného mojí osobě?“ zeptala se nakonec výhrůžně.

Terapeuta polilo horko, když zjistil, že slečna Umbridgeová jeho dvojsmyslnou poznámku prokoukla. Nervózně ze sebe dostal: „Muže přijatelného vašemu osobitému a zajímavému charakteru.“

„Co vy?“ vypálila.

„Já?!“ zděšeně téměř vykřikl Frankie. „Já už ženu mám,“ řekl nakonec úlevně. Po dlouhé době byl zase rád, že je ženatý.

„Škoda. Budu se muset poohlídnout někde jinde.“ Začala sbírat své tělo z lehátka a chystala se k odchodu.

Frankie nevěřil svým očím. Tohle stačilo k tomu, aby se jeho pacientka uklidnila. Tahle prostá věc stačila k tomu, aby ta příšerná ženská vypadla z jeho ordinace. Tohle znamenalo, že jestli se jí nějakým způsobem podaří někoho ulovit, o čemž neměl nejmenší pochyby, už ji možná nikdy nebude muset vidět. V duchu si nadával, že na to nepřišel dřív. Ale co? Hlavně, že na to přišel!

Dolores se rozloučila s téměř přívětivým: „Naschle.“ při kterém pouze napraskla jedna tabulka v okně a dveře se za ní konečně zavřely.

Frankie se vyčerpaně svezl na lehátko, kde před tím ležela, a byl neskonale šťastný, že její další návštěvu přežil skoro bez úhony. Pomalu začal litovat ubožáka, který padne slečně Umbridgeové do rány.

Jak se zvedl, aby přivítal dalšího pacienta, uslyšel několikanásobné křupnutí a ránu. Ani se nějak nedivil a zapsal si do svého zápisníčku: Objednat další lehátko.

* * *

O rok dříve…

 

Celá kouzelnická veřejnost truchlila nad Brumbálovou smrtí. Všichni až na smrtijedy, Pána Zla a jeho další přívržence. Právě oni se rozhodli uspořádat si na počest Brumbálovy smrti večírek. Tato veliká akce s krycím názvem „Dneska lítaj nízko“ se měla konat v Malfoyově vile.

Lucius Malfoy pozoroval příchozí návštěvníky a zastavil se pohledem na objemné dámě v tyrkysových šatech s velkými krvavě rudými puntíky, která zrovna vcházela do vstupní haly. Ano, nebyl to nikdo jiný, než Dolores Jane Umbridgeová v celé své kráse. Lucius si vybavil trpkou vzpomínku, kvůli které byl dnes nucen tuto ženu pozvat. Jako by to bylo včera, i když Malfoy starší by na to nejraději navždy zapomněl.

 

...Byl prosinec před dvěma lety. Ministerstvo kouzel pořádalo, jako každý rok, předvánoční večírek. Lucius, který se na něm hrozně nudil, neměl na práci nic jiného, než pít jednu skleničku za druhou. Bylo to mimo jiné i tím, že si ho nikdo nevšímal, protože všichni debatovali o právě probíhajícím Turnaji tří kouzelníků, což jeho zrovna moc nezajímalo. Když se ráno probudil, nejen že ho příšerně bolela hlava, ale ještě ke všemu se vyděsil tak, že málem spadl z postele, protože shledal, že neleží v ložnici svého sídla a žena, odpočívající po jeho levici rozhodně, ani v nejmenším, nepřipomíná štíhlou blondýnu Narcisu, jeho krásnou manželku. Naprázdno polkl. Vybavilo se mu několik útržků vzpomínek ze včerejšího večera. Neměly souvislost. Že by se tak opil, a klesl až tak hluboko? Zhnuseně se podíval na ležící objemnější tělo.

„Za co mě trestáš?“ Protočil oči v sloup. „To přeci nemůže být pravda? Tohle snad ani v nejhlubší opilosti…“ mumlal si polohlasně, aby ženu nevzbudil. Měla však lehké spaní.

„Dobré ráno, zlatíčko,“ zaskřehotala.

Ale ne! Pomyslel si a pak definitivně spadnul z postele.

„Byls‘ úžasný,“ pokračovala.

„Jak…“ Na souvislejší větu se Lucius nezmohl a raději zůstal v bezpečné vzdálenosti na zemi.

„Myslíš, jak jsme se tady my dva ocitli?“ dokončila za něj, žena a posadila se. „Jednoduše. Nemáš tolik pít. A kromě toho… no, příště nesmíš nechávat nehlídaný pohár na volně přístupném místě,“ pronesla, jakoby stydlivě, a dokonce se i trochu začervenala.

„Já věděl, že i kdybych o sobě nevěděl, nikdy bych s tebou dobrovolně do postele nevlezl, Dolores!“

Dolores Jane se namíchla. „Tohle jsi říkat neměl!“ vyjela na něj. Výraz rozhořčení však náhle vystřídal jízlivý úšklebek, který sliboval vše, jen ne nic dobrého. Vztyčila se nad ním jako Bůh Pomsty: „Možná bych si mohla trochu popovídat s Narcisou…“ pronesla jakoby mimochodem.

„Jen to ne!“ skoro vykřikl Malfoy. „Co chceš?“ zeptal se po chvíli ticha.

„To ještě nevím,“ pronesla slečna. „Ale neboj se, že bych zapomněla,“ dodala ledabyle.

 

Lucius se navrátil zpět ze vzpomínek, živoucí důkaz jejich děsivé autentičnosti přímo ve svém zorném poli. Zamyslel se nad tím, proč vlastně Dolores Umbridgeová chtěla, aby jí pozval na smrtijedský večírek. Jaký je pravý důvod?

Znovu se vrátil do vzpomínek.

 

Po „incidentu“ s milou Dolores byl velice neklidný. Nejen, že nevěděl, čím si bude muset její mlčení před Narcisou vykoupit, ale neměl ani tušení, kdy to na něj vybalí. Netrpělivě očekával smrtící ránu, která nepřicházela. Pak nastal radostný okamžik. Umbridgeová se zhroutila po napadení kentaury. Lucius doufal, že se z toho už nevzpamatuje. Marně. Celý rok o ní nebylo slyšet a Malfoy starší si myslel, že má vyhráno. Jenže… Dolores se jako přízrak objevila na Brumbálově pohřbu a všechny Malfoyovy naděje vzaly za své, když jej po tom, co byl osvobozen z Azkabanu, sama vyhledala.

Nikdy se nedozvěděl, jak zjistila, že je doma sám. Po incidentu v Bradavicích přestala na ministerstvu pracovat. Nicméně toho letního dne, kdy se objevila na prahu jeho sídla, se nejen jemu obrátil život naruby.

„Luciusi,“ pravila jakoby s úsměvem, „ráda tě vidím.“

„Rád bych řekl, že potěšení je na mé straně, Dolores, ale…“

„Nebudeme se přeci zbytečně zdržovat zdvořilostmi,“ falešně se zasmála, ale už tehdy to znělo jako drtička kovošrotu. „Chci, abys mě vzal mezi smrtijedy, na tu vaší oslavu.

Jak se o tom, proboha, dozvěděla? Blesklo Luciovi hlavou. „Proč?“ zeptal se na hlas.

„Chci mít zase vlivné přátele,“ odpověděla prostě. „Na ministerstvu už se mnou nechtějí nic mít, víš, po tom, co jsem vloni poslala na Pottera ty mozkomory... No, nějak si to zařiď a já si jdu zatím koupit nové šaty, ať vypadám trochu k světu.“ Otočila se na podpatku s celou svojí vahou a z podlahy vyskočilo několik jisker. Pak jako ohromná vzducholoď vyplula z Malfoyova sídla.

Lucius se přistihl, jak přemýšlí nad všemi významy slov „vypadat k světu“ ve spojení s Dolores Umbridgeovou, a okamžitě s tím znechuceně přestal. Věděl, že bude muset tu saň na oslavu Brumbálovy smrti nějak nenásilně propašovat. Kdyby se nenechal donutit k tomu, aby složil neporušitelný slib, že jí nikdy neublíží, ani o to nepožádá nikoho jiného...

Povzdechl si. Nemělo cenu plakat nad rozlitým kakaem. Rozhodl se k tomu, co Malfoyové ovládají velice dobře. K přetvářce a lhaní.

Řekl své ženě, že na oslavu se dostaví také Umbridgeová.

„Cože?“ vyjekla na něj překvapeně. „A co když nás udá?“

„Neboj se, miláčku, o tu už na ministerstvu nikdo nestojí. A třeba se nám bude hodit,“ snažil se ji uklidnit. „A krom toho, pojistil jsem si to kouzlem,“ lhal dál.

Narcisa vypadala, že ji to trochu uklidnilo, a i když se netvářila příliš nadšeně, víc se k tomu nevracela.

 

Nastal den D a sídlo Malfoyů bylo dokonale připraveno na akci s krycím názvem „Dneska lítaj nízko“, na vysokou koncentraci smrtijedů i na návštěvu samotného Pána Zla. Jen na jednu věc, na jednu ohromnou věc, nebylo připraveno nikdy. Na Dolores Jane Umbridgeovou v jejích tyrkysových šatech s velkými, krvavě rudými puntíky, která právě vcházela mezi černě oděné smrtijedy a zářila mezi nimi jako čerstvý flek od zmrzliny na novém hábitu.

Jak bylo vidět, Dolores se dobře bavila. A bylo vidět i rozhořčení a občas také zoufalé volání o pomoc v pohledech služebníků Zla, obracejících se vyčítavě na hostitele. Ten se, pokud možno, vyhýbal jak těmto pohledům, tak osobě, která je vyvolávala. Doufal, že dnešní večer přežije v klidu a míru, a snažil se jen o jedno. Aby se bývalá profesorka nedostala k Pánovi Zla blíž, než na dvacet metrů. Už mnohokrát vyzkoušel na vlastní kůži kletbu Crucio, i Crucio Maxima přímo od Pána Zla, když ho něčím velice naštval. A ani v nejmenším nepochyboval, že rozhovor s bývalou pravou rukou bývalého ministra kouzel by ho rozzuřil k nepříčetnosti.

Neměl ponětí, jak se mu to podařilo, ale Dolores Jane se k Voldemortovi vůbec nedostala. Možná to bylo i tím, že požádala smrtijedy, aby byli k Dolores vstřícní a vždy jí nabídli sklenku něčeho ostřejšího k pití. Tak se stalo, že už ve tři čtvrtě večera byla tak trochu společensky unavena a někdy kolem půlnoci požádala Crebbeho, aby ji doprovodil domů. Lucius si oddechl, když zjistil, že už je v tahu a že už před ní Pána Zla nemusí chránit.

* * *

Když temný Lord vzpomínal na oslavu Brumbálova velkého pádu, matně se mu vybavil kdosi nebo spíš cosi, vypadající jako nepovedený dort, ale vždy, když se na „to“ chtěl zaměřit, něco rozptýlilo jeho pozornost. Jednou to byl Malfoy starší, stále znovu a znovu rozebírající Dracův neúspěch, ze kterého vinil Snapea, podruhé to byla Narcisa, přinášející sklenky s vínem. Pán Zla tomu nepřikládal větší váhu. Věřil, že kdyby „to“ bylo něco závažného, určitě by o tom věděl.

* * *

Dolores, v doprovodu Crebbea staršího, se v pořádku dostala domů. Ramenatý smrtijed ji zanechal osudu přede dveřmi jejího bytu a rychle se vypařil. Upřímně nestál o to, aby ho pozvala dovnitř.

Nicméně, oslava se slečně Umbridgeové líbila. Viděla tam spoustu známých tváří, které dříve potkávala na ministerstvu. A vůbec jí nevadilo, že to byli většinou smrtijedi. Na ministerstvo, Bradavice, Brumbála (teda na toho už nemusela) a hlavně na Harryho Pottera měla pěknou pifku a už s nimi nechtěla mít nic společného. Rozhodně se těšila na příští sešlost.

 

O dva dny později přišlo sezení u terapeuta Frankieho.

 

„Madame, zdá se, má dobrou náladu,“ opatrně začal Frankie při pohledu na ženinu grimasu, která mu, při troše fantazie, vzdáleně (velmi vzdáleně) připomínala úsměv.

„No...“ začala a Frankie se zalekl, že přestřelil a teď za to draze zaplatí.

Konec věty ho ale uklidnil: „Vlastně... docela ano.“ dopověděla. „Jen mě pořád trápí ty noční můry,“ pokračovala hlasem, který by mohl soupeřit se zvukem brzdícího nákladního vlaku.

„To musíte překonat sama. Já vás mohu pouze postrčit správným směrem.“

 

Dolores Jane Umbridgeová pravidelně navštěvovala smrtijedské večírky a sešlosti. Temná strana se jí začínala líbit čím dál víc. Nechápala, co dříve pohledávala na ministerstvu. Oč byla „Ta Zlá strana“ přívětivější a shovívavější… Chtěla se začlenit, do tohoto společenství. Jen… nevěděla jak. Zatím volila tu nejlepší strategii, kterou byla schopna vymyslet. Oblažovat všechny smrtijedy svojí přítomností…. Ale i přes to, že se tak skvěle zabavila, musela stále docházet k Frankiemu na sezení. Ještě nepřekonala svoje komplexy a nezvládala čelit nájezdům depresí kombinovaných s potřebou extrémně jíst.

* * *

...Rok po Brumbálově smrti...

 

Lord Voldemort se připravoval na závěrečnou fázi převzetí vlády nad světem. Konečně. Měl plán, jak dopadnout svého největšího nepřítele (kterého si vlastně vyrobil sám). Konec konců měl po celé zemi síť vyzvědačů, kolaborantů a svých věrných smrtijedů, a tak sledovat Pottera v jeho marném pátrání po Viteálech bylo velice jednoduché.

 

„Luciusi…“ Zaslechl Malfoy nenáviděný hlas, navozující pocit, jako když kousnete do alobalu (jen při té představě mi běhá mráz po zádech). A rozhodně to nevěstilo nic dobrého.

„Copak, Dolores?“ odtušil chladně oslovený.

„Mám na tebe prosbu,“ řekla, jakoby mimochodem, korpulentní dáma.

„Co to bude tentokrát?“ odvětil s ironickou poklonou blonďák. „Vodinky s hodotryskem, láhev světélkující mimozemské limonády nebo snad pugét masožravek?“ pokračoval s vážnou tváří (jsem ani netušila, jak umí být Lucius vtipný). Čekal, že to pěkně slízne, ale po tolika měsících teroru mu to už pomalu začínalo být jedno.

Proto ho překvapilo, když se Dolores Jane skoro usmála. „Ty máš dneska nějakou dobrou náladu,“ prohlásila nakonec, ignorujíc Luciův konsternovaný výraz. „Chci něco mnohem prostšího.“

Lucius čekal, co z ní vypadne, ale když se stále neměla k dokončení věty, nevydržel to a vyhrkl nedočkavé: „Co?“

„Jsi nějak nedočkavý, Luciusku,“ pousmála se. „Nebudu tě napínat. Chci, aby si mě Voldemort vzal za ženu.“

Malfoy starší omdlel. Když se probral, Umbridgeová se nad ním skláněla a ovívala ho svou mohutnou rukou. „Co se...“ Dezorientovaně se rozhlížel kolem sebe.

„Asi se ti udělalo nevolno. Nejsi nemocný?“ ptala se až příliš starostlivě.

„Ne, ne.. Asi jsem jen něco špatného snědl.. Měl jsem dojem…“ ždímal ze sebe pomalu, „jako bys říkala, že chceš…“ Nedokázal to dopovědět.

„Ale to vůbec nebyl jen dojem. Myslím, že jsi slyšel velice dobře. Chci se stát Paní Zla. A ty mi k tomu pomůžeš!“

„Ale...“

„A žádné vytáčky!“ přerušila ho nekompromisně. Otočila se a prudce mávla rukou na rozloučenou. Že se Lucius znovu svezl na zem, jí už nedělalo starosti.

 

Smrtijedi konečně dostali šanci. Využili situace, kdy se Harry, zoufalý ze svých neúspěšných pokusů v hledání viteálů, zpil do němoty a bez problémů ho unesli do Voldemortova paláce. Následné oslavy byly bouřlivé a v lihu naložené..

Jen jedna osoba z Voldemortova kruhu se nemohla radovat. Jen jedna osoba se nezúčastnila hry na honěnou po chodbách Voldemortovy vily (ačkoli to bylo něco, co nesměli dělat ani ti, kteří s ním bydleli, natož ti, co byli jen na návštěvě). Jen jedna osoba zůstala při smyslech. Jen jedna osoba. Lucius Malfoy. Dostal úkol a musel ho co nejdříve splnit. I když se mu do toho vůbec nechtělo.

Zkontaktoval tedy Dolores Jane Umbridgeovou. A ona přišla.

„Tak jaks to vymyslel?“ zeptala se dychtivě.

„Všichni jsou namol, tak to půjde skoro samo,“ odvětil znechuceně Malfoy.

„A jak to chceš…“

„Nech to na mně. Jdi napřed. Já si s ním jdu promluvit,“ utnul, snad poprvé (a nejspíš také naposled), její větu.

 

„Ehm, Pane? Mohl bych s vámi na chvilku mluvit?“ promluvil opatrně Lucius na svého Šéfa.

„Ale jistě, Lucíku,“ odpověděl s širokým úsměvem Ten-jehož-jméno-je-tabu a vrhl se Malfoyovi kolem krku.

„Pane, myslíte, že bychom mohli jít trochu stranou?“ lapal po dechu objímaný.

„Pro tebe cokoli,“ zahlaholil radostně velitel Zla.

Poodešli spolu do prázdné klidné chodby.

„Pane, co kdybychom šli slavit někam jinam?“

„Tobě se tu nelíbí?“ zakňoural trochu ublíženě temný Lord.

„Ale ne, je to tu fajn, skvělé,“ lhal. „Ale jde mi o Váš dům. Ti neotesanci, jako třeba Crabbe, Goyle a další, co jste je sem sezval... viděl jsem je, jak vám kradou stříbrné lžičky,“ vymýšlel si čím dál tím víc (větší blbosti). „A taky myslím, že někdo polil koberec ve Vašem obývacím pokoji Ohnivou whisky.“

Pán všeho Zla se zamyslel. Bylo to poznat podle toho, že upadl, jelikož se přestal soustředit na udržení rovnováhy. „Hm, a máš nějaký nápad, kam bychom mohli jít?“ Ani se nenamáhal vstát.

„Ale jistě, znám jedno útulné zařízení. Jmenuje se Hospůdka na mýtince.“

„Jůůů! To se mi líbí! Tak počkej, sbalím ostatní a vyrazíme.“ Posbíral se ze země a vydal se velmi nejistým krokem směrem k epicentru hluku.

 

O chvilku později...

 

Velká masa černě oděných lidí se shromáždila před Voldemortovou vilou. „Tak jdeme,“ zavelel Ten-který-ještě-nevěděl-co-ho-čeká. „Luciusi, veď nás!“

A tak šli. Šli, šli, šli a šli (promiňte, ale tohle jsem si nemohla odpustit), až za zpěvu písně „Sláva nazdar výletu…“ došli ke zmíněnému zařízení. A všichni se nahrnuli dovnitř. Oslava pokračovala ve veselém duchu a alkoholovém opojení. Nálada Pána Zla stoupla ještě o několik stupňů, když vyhrál nad Luciem a Severusem v šipkách. A toho Malfoy starší využil k provedení svého plánu. Odtáhl svého šéfa ke stolku v nejtemnějším koutě lokálu, odkud celou dobu všechno pozorovaly dvě pichlavé oči, zasazené do velice nepříjemně působícího obličeje. Oči Dolores Jane Umbridgeové. Lucius usadil nic netušícího temného Lorda naproti ní a rychle se zdekoval, aby této příšerné scéně nemusel být svědkem.

„Dobrý večer,“ pozdravila Dolores mile.

„Dobrý večer,“ odpověděl zvesela Voldemort, neboť se mu jeho nová společnice, i přes svou velikost, zdála být krásná.

„Božínku, nejste Vy sám Lord Však-vy-víte-kdo?“ projevila neupřímné překvapení velká slečna.

„Ano, jistě že jsem, jsem rád, že mě znáte,“ odvětil jí s ještě širším samolibým úsměvem.

„Kdo by vás neznal, tolik jste toho vykonal… A pak vaše potyčky s Harry Potterem…“ Poslední slova nechala viset ve vzduchu.

„Harry Potter,“ procedil skrz zaťaté zuby Ten-jenž-už-ho-vlastně-chytil-a-skoro-na-to-zapomněl (není divu, po tolika litrech alkoholu). Ale pak se jeho tvář roztáhla v blaženém úsměvu. „Toho už jsem chytil,“ vychloubal se. „Před Pánem všeho Zla nemá ten spratek žádnou šanci.“

„Ano?“ užasla strojeně Dolores Jane. „To je úžasné,“ pokračovala v divadle, pohladila Voldemorta po ruce a dala mu polibek na tvář.

A Voldemort… roztál. A nadmul se pýchou. Začal ženě, kterou před půl hodinou ještě ani neznal, vyprávět, co všechno zažil, udělal a hodlá ještě udělat. A vůbec mu nebylo divné, že jeho sklenice je pořád plná. Nebylo divu, vzhledem k tomu, že měl v krvi tak osm promile. Možná i víc.

A jelikož na tom ostatní smrtijedi byli podobně, nepřipadlo jim ani trochu zvláštní, když jim Lucius oznámil, že jejich Pán se rozhodl oženit s přítomnou dámou, a to okamžitě. Ani jeden z návštěvníků Hospůdky si nevšiml Malfoyova výrazu, který nasadil při pronášení těchto slov. Totiž, jako by mu do úst někdo právě nacpal celý citron. Nikomu nepřišlo divné, že se chystá svatba i přes to, že je jejich velitel v bezvědomí. Všichni se ochotně zapojili do příprav. Jedni šli ven, natrhat svatební kytici, druzí sehnat prstýnky... Někteří se vydali najít nějakého faráře, který (jako naschvál) bydlel pouhých pár metrů od hospůdky. Vzbudili ho a přemluvili, aby oddal Toho-jenž-neví-do-čeho-se-žene a Tu-která-konečně-uhnala-chlapa-a-ještě-ke-všemu-je-to-rovnou-Voldy.

Přemlouvání se neobešlo bez důraznějších donucovacích prostředků a nebýt toho, že Lucius zakročil, aby podnapilí smrtijedi faráře moc nepoškodili, ze svatby by sešlo (což by, jak si později Lucius uvědomil, bylo asi pro všechny lepší, ale stejně by se tomu nevyhnuli, tak to vlastně bylo jedno). Dokonce i Voldemort se probudil, a tak už obřadu skoro nic nebránilo.

Protože Malfoy starší nemohl riskovat, že by Pán Zla znovu usnul, než by se dostal do nejbližšího kostela, přemluvil smrtijedy, aby se svatba konala přímo u Hospůdky na mýtince. Stoupenci Zla posílení lihovinami našli pro obřad ideální místo. Hned vedle hospůdky se nacházelo malé dřevěné stavení s vyříznutým srdíčkem ve dveřích. Netrvalo dlouho a z této útulné latríny, se stala prvotřídní kabinka lásky, do které Lucius dopravil Cruciatem přemluveného faráře. Teď mohl obřad konečně začít a všichni otočili svoji pozornost na vstupní dveře hospůdky a čekali, až z nich vyjdou hlavní aktéři. Dolores ve svých nejlepších růžovofialových šatech a Lord Voldemort, opilý po dvoudenní chlastačce a vůbec netušící, co za hrůzy se na něj chystá, došli (pokud to tak můžu nazvat) před svého oddávajícího.

Smrtijedi podpořili svého Pána nejen tím, že hlasitě skandovali: „Do toho, do toho!“, ale také tím, že ho při obřadu drželi, aby se neválel po zemi vedle své budoucí chotě, která už byla hrozně nedočkavá.

Farář vypadal nervózně a poněkud opotřebovaně, nicméně svoji práci ještě zvládal bezchybně. Zazněla otázka: „Berete si tohoto muže, Však-vy-moc-dobře-víte-kdo-to-je, za svého manžela?“

Ozvalo se: „Ano,“ jež mělo příchuť hry smyčcem na pilu, ale Voldemortovi znělo jako rajská hudba.

„A co Vy, Lorde Voldemorte,“ otočil se oddávající na vybledlého, velice podnapilého muže, podpíraného čtyřmi, neméně ožralými smrtijedy. „Berete si zde přítomnou slečnu Dolores za svoji manželku?“

„Ano!“ zakřičel Pán Zla na celou ves a roztáhl ruce, protože se mu zdálo, že stojí před jásajícím davem, jenž ho opěvuje. Při tomto gestu se ale vysmekl smrtijedům a s hlasitým: „Cha Cha Cha!“ dopadl na tvrdou zem a okamžitě usnul.

Sličná... promiňte, trochu jsem se nechala unést... Tak znovu. Silná novomanželka se k němu sehnula, navlékla mu prsten a navrch přidala novomanželský polibek. Úřední a právnické záležitosti za něj zvládli udělat méně podnapilí smrtijedi. Dokonce si poradili i s problémem příjmení. Ale že jim to dalo práci. Nejdříve spekulovali nad tím, že Ten-jehož-stejně-nesmíme-jmenovat přeci žádné příjmení nemá. Dokonce padl i návrh na znění manželů Lord Voldemort a Lady Voldemortová. Tento návrh však Severus Snape svým podnapilým projevem: „É-é!“ okamžitě pohřbil. Nakonec si jeden z nich na dívčí jméno jejich velitele přeci jen vzpomněl – Raddle. A tak se to stalo, že se žena Pána Zla jmenuje Dolores Jane Raddlejová.

 

Náhledy fotografií ze složky Princ dvojí krve 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(linterna, 4. 3. 2009 0:13)

No, ty by se k sobě rozhodně hodili, A Voldíkovi bych to ,možná, i přála, dík za povídku, je supr, jrn tak dááál :-)

Dolores?

(Kaya, 3. 2. 2009 11:21)

Dolores? Dolores?! To bych nečekala ani ve snu. Ale je to dokonalý

Nooooo?

(Kris, 1. 2. 2009 17:25)

Ach ano! Tak to tedy bylo??? No, kdyby to Voldy věděl,...
Jinak to byla bomba.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA