Jdi na obsah Jdi na menu
 


MRS 3

11. 8. 2010
3. Kapitola
 
Pohled Caius:
 
„Já …“ Sakra, koktal jsem jak malý kluk. Co jsem si jenom myslel. Sám jsem to nevěděl. „Vlastně nevím, byl jsem zvědavý,“ řekl jsem po pravdě. A získal jsem další nevěřícný pohled od rodičů a od Marcuse.
„Ten kluk si ze mě dělá srandu?“ zeptal se otec matky a bratra.
„Caie,“ ozval se naštvaný hlas mé matky, což nikdo z nás nečekal a všichni jsme se s nevěřícným pohledem na ní podívali. Já se začal mírně třást, jelikož když už zuří matka je to zlé, velice zlé. Na hněv otce jsem byl zvyklý, ale matka? A to na mě už dlouho hlas nezvýšila. Teď jsem asi ztratil cenného spojence.
„Caie, shrneme to. Šel jsi ven bez dovolení a je mi jedno, jak dlouho jsi dospělý a plnohodnotný upír. Měl jsi se zeptat. Nevíš, proč jsi šel ven a sledoval tu holku. Máš domácí vězení, svůj pohyb budeš hlásit a nejen to dostaneš stráž, která se od tebe nehne ani na krok jedinou výjimkou jsou tvoje pokoje, kde samozřejmě často sám nebudeš, aby tě nenapadlo vyskočit z okna a jít se projít. Ráda ti budu dělat společnost. Co se týče Lilian měl by si si rozmyslet, co nám odpovíš,“ domluvila a usmála se na mě a já ji zase začal poznávat. Tohle byla moje věčně tichá a hodná matka? Kde se to v ní bere čekal jsem to spíš od otce, ale od ní?
„Mami, to myslíš vážně?“ zeptal jsem se.
„Tvá matka do větru nemluví. Řekla to snad jasně,“ podpořil matku otec a já byl definitivně v háji. Z tohohle se nevykroutím. Pomoc od strýce jsem ani nečekal a taky se jí nedočkal.
„Pokud k tomu nemáš co říct, můžeš jít do svého pokoje. Po hradu se i nadále smíš pohybovat jen v určitých částech, budu rád když svůj čas budeš trávit u mě v pracovně. Ne že bych ti nevěřil, ale rád tě budu mít pod dohledem,“ pověděl mi otec a já se na něj s dost pesimistickým obličejem podíval. Uvnitř mě to, ale vřelo vzteky. Nejsem dítě, aby se mnou takhle jednal. Jsem vězněm ve vlastním domě, ve vlastní rodině i ve svým vlastním životě. Může se tady vůbec něco? A ještě s ním musím trávit většinu svého volného času, což je permanentně. A zbytek času budu trávit s matkou a to do té doby než ta Lilian přijede. Tohle je peklo na zemi. Já chci odsud pryč. Co jsem komu udělal? Proč vlastně nemůžu chodit do města? Proč má Alec větší volnost než já? Přemýšlel jsem a opět si nevšiml, že mě otec drží za ruku, jinde by to možná brali jako lásku rodiče k dítěti, ale tohle byla normální kontrola. Podíval jsem se na něj a čekal co z něj zase vypadne.
Díval se na mě a mě se zdálo, že jsem v jeho očích viděl lítost a lásku, ale hned zase zmizla když se podíval na matku a Marca.
Otočil jsem se a bez pozdravu hodlal odejít, chtěl jsem sehnat Aleca aby si se mnou zahrál šachy. To se snad ještě smí. Když jsem otce zaslechl říkat, že to dělá jen pro moje dobro, že nechce aby se mi něco stalo.
„Chceš abych šla s tebou?“ zeptala se mě matka, když viděla jak jsem se ve dveřích otočil.
„Ne, děkuju. Zkusím najít Aleca, aby si se mnou zahrál šachy. Budu teda u sebe, kdyby se něco stalo. Dejte vědět,“ odvětil jsem jí a odešel. Procházel jsem se chodbami a každý koho jsem potkal se na mě zvědavě díval a uhýbal mi z cesty.
Šel jsem k Alecovi do pokoje zkusit štěstí, jestli tam není tak se na to vykašlu a půjdu si číst. Zaklepal jsem a ozvalo se dále.
„Ahoj Alecu, nechceš si jít zahrát šachy?“ zeptal jsem se rovnou.
Podíval se na mě a odpověděl: „Klidně, ale řekneš mi co ti chtěli.“
Trochu vztekle jsem si ho prohlídl, ale na souhlas pokýval hlavou. Zvedl se a šel ke mně do pokoje. On v pokoji šachy neměl.
Sotva jsme si v pokoji sedli a začali vešla do pokoje, bez zaklepání, matka a podívala se jestli tu jsem. Tohle je šikana, porušení lidských práv. No lidských asi ne, ale upířích práv určitě. Mírně vztekle jsem se po ní podíval a Alec se z mého obličeje obrátil na matku a zase zpět. Nechápal, co se děje, a já mu slíbil vysvětlení. Nechystala se odejít.
„Potřebuješ něco, teto?“ zeptal se Alec.
„Ne nic, jen jsem chtěla vědět, kde jste a jestli něco nepotřebujete,“ odvětila mu, ale dívala se na mě.
„Chtěli jsme si zahrát šachy, ale to asi víš,“ pověděl s úsměvem Alec, který se asi začal velice bavit, alespoň někdo.
„Jistě, Caius se zmiňoval,“ usmála se na nás a odešla.
Hráli jsme asi dvě hodiny když někdo zaklepal na dveře. Tohle je vážně šikana jestli sem ještě někdo přijde šmírovat tak ať si mě nepřeje a je mi jedno co na to bude otec říkat.
„Kdo je?“ zeptal se Alec když viděl, že se nechystám reagovat.
„Tady Jane, můžu?“ zazněla odpověď a Alec už jí otvíral dveře se slovy ať jde dál.
„Ahoj kluci,“ vypadlo z ní když vešla dál.
„Ahoj Jane, co potřebuješ?“ zeptal jsem se jí.
„Celkem nic, jen jsem chtěla vědět co ti říkali,“ dívala se na mě a bylo na ní vidět, že se třese na informace. To musí o všem vždycky vědět? Alespoň vím, že se o tom dál šířit nebude. Ani jeden z nich, jsou vázaný rodinným slovem jako my ostatní.
„Nic nového, nikam nesmím a nic nemůžu, ale to je starý,“ shrnul jsem to. Dívala se na mě stylem to jsi mi toho řekl.
„Neříkej, že je to vše. A proč to vlastně vzniklo? Kde jsi byl? A co předcházelo tomu, že nic nesmíš?“ chrlila jednu otázku za druhou.
Povzdych jsem si a spustil. „No, všechno to opravdu není. Vzniklo to kvůli tomu, že jsem se byl projít ve městě. V zahradě jsem natrefil na toho debila, který mě hledal. Řekl mi, že mám jít do síně no a zbytek už znáte. Vlastně ještě něco. Prý se budu ženit,“ řekl jsem a díval se na ně. Skoro jsem se začal modlit, aby se nezačali smát. Naštěstí je to nenapadlo, Alec vypadal velice zamyšleně. Nakonec z něj vypadlo.
„Ženit?“ ptal se s mírnou panikou ve hlase.
„Ženit,“ potvrdil jsem mu a nemohl jsem se nezeptat, „proč máš v hlase tu paniku?“
„No, protože, sakra když ožení tebe teď, tak pak to samý můžou udělat i se mnou,“ děsil se.
„Nevím, proč pouštíš paniku. Oženit chtěj mě, ne tebe,“ trochu jsem na něj vyjel i když vím, že za to nemohl. Měl jsem špatnou náladu.
„Já jsem tu taky,“ připomněla se Jane.
„A?“ zavrčeli jsme s Alecem najednou.
„Já jsem taky svobodná, třeba jsem na řadě já,“ pověděla nám a my se začali smát.
„Jane,“ ozval jsem se když jsem se přestal smát, „ty na řadě hned tak nebudeš, Alec má pravdu, další bude on jako dědic trůnu.“
„Tak hele bacha pánové,“ pověděla nám s výhružkou v hlase, „dejte si pozor abych nezašla za tátou a neřekla mu, že se do toho ženění ženete oba a dobrovolně. Alecovi by nevěstu jistě rychle našli. A jméno tvé nevěsty, Caie?“ pověděla nám s medovým hlasem. A nás smích definitivně přešel. Mě začala chytat panika, začínal jsem přemýšlet, jak se z toho vykroutit a ona by mi to zkazila. A navíc na Alecovi bylo vidět, že nechce aby jeho jméno bylo zmiňováno ve větě, kde by figurovalo slovo svatba.
„Dobře Jane, můžeš klidně na řadě být, ale teď buď tak laskavá a buď zticha,“ zavrčel jsem na ni. „Co se týče tý holky, tak je to Lilian, Draculova dcera.“
„Dcera těch šílenců?“ zeptal se Alec a já ho probodl pohledem a to jsem ještě netušil, že do podobného maléru jsem ho dostal taky, díky svým myšlenkám, které otec zaslechl.
„Buď zticha, ať tě nikdo neslyší,“ řekl jsem mu jelikož jsem na chodbě zaslechl rychlé kroky, které se rychle přibližovali.
 
 
 
 
Pohled Oprah:
 
Ráno jsem se probudila a můj první pohled padl na okno. Dívala jsem se na závěs, který byl odhrnutý. Páni, řekla bych že jsem jej zatáhla, ale co. Nevadí. Vstala jsem a šla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a vzpomněla jsem si, co se stalo včera večer.
Rozhodla jsem se to zkusit znova a zadívala se na hřeben a přála si, aby mě začal česat. Soustředila jsem se a nic. Zkusila jsem to znova a zabralo to. Hřeben se vznesl a začal mě česat. Mezitím jsem si vyčistila zuby a jelikož bylo horko, rozhodla jsem se pro sprchu než vyrazím na snídani.
Rozhodla jsem se pro džínové minišaty s tričkem na ramínka sahajícím mi mírně nad pupík.
Snídaně byla národnostně namíchaná, prostě typický švédský stůl. Všimla jsem si, že jsou tam mé oblíbená volská oka a taky cornflejsky. Podívala jsem se po ostatních a zjistila, že holky jsou oblečeny podobně jako já. Kluci měli většinou kraťasy ke kolenům, pouze dva cvoci, měli kalhoty jen do půlky stehen. Vypadali v tom blbě.
Přišla učitelka a tvářila se jako kdyby měla každou chvíli explodovat štěstím. Ve mně to však vyvolalo děsivou představu. A evidentně jsem v tom nebyla sama.
„Třído, poslouchejte mě,“ vyzvala nás a my jí neochotně věnovali pozornost. „Bylo rozhodnuto, že zůstane celý týden ubytováni v tomto nádherném historickém městě. Odtud budeme tedy dojíždět do měst v nedalekém okolí jako je třeba Florencie. Samozřejmě, že o vyučování také nepřijdete. Dneska se budeme věnovat angličtině, matematice, historii a po obědě půjdeme hrát za město vybíjenou,“ domluvila nadšená tím co nás v nejbližší hodinách čeká.
Mně se z jejích řečí zvedala žaludek a rozhodovala se jestli mám jít zvracet nyní nebo až potom co nás pustí. Zbláznila se? To máme v této díře strávit celej tejden? Vždyť je tu nuda, že by jeden chcíp. Je tu vedro, nefunguje tu klimatizace, i když ten větrák se mi podařilo rozchodit, a hlavně je tu nuda. Celá žhavá budu jezdit po okolních památkách neřkuli učení. Z čeho mám být odvázaná? Ani jeden z těch předmětů mě nebaví. Historie ujde, ale podle mého ne podle ní. Ráda si čtu o starých dobách, o životech králů. Miluju historické romány, ráda je čtu. Na pokoji jich mám rovnou tři, to abych se nenudila jsem docela dobrý čtenář. Ale násilím se nutit nenechám. Navíc nevím proč bych měla běhat po louce jako nějaký idiot, nehledě na to, že na to nemám boty. No jo boty.
„Paní profesorko?“ oslovila jsem naší milou učitelku sladce nevinným tónem, po kterém mi všichni učitelé téměř zobali z ruky.
„Ano, Oprah, co potřebuješ?“ zeptala se mě.
„Víte, mám problém. Říkala jste, že půjdeme na louku hrát vybíjenou, ale já na to nemám vhodnou obuv a s oblečením na míčové hry jsem na tom stejně špatně jako s obuví. Co mám tedy dělat?“ zeptala se jí a doufala, že bych se toho nemusela zúčastnit. Spletla jsem se, aktivita této učitelky a její ochota pomáhat je nevyčerpatelná.
„Oprah, opravdu by jsi ve svém kufru nenašla potřebné oblečení a obuv?“ ptala se znova.
„Ne, je mi to opravdu líto,“ a nahodila jsem k tomu smutný kukuč a doufala, že mám vyhráno. Nechtělo se mi šaškovat na louce, kde by nás mohl kdokoliv očumovat.
„Jak jste na tom vy ostatní?“ zeptala se profesorka a k její nesmírné radosti všichni mlčeli, což dokázalo, že já jediná jsem neměla vhodné svršky a botky.
„Oprah, vypadá to, že tě budu muset doprovodit do nejbližšího obchodu s oblečením a obuví a požádat tě, aby jsi si věci na sport doplnila,“ domluvila a tvářila se nadmíru spokojeně jak problém vyřešila, „naproti hotelu je vhodný krámek, kde potřebné věci jistě budou sehnání.
Já se musela odvrátit abych po ní neházela hodně ošklivé obličeje. To mi teda pomohla, já myslela, že se z toho vykroutím a ono ne. Nakupování miluju, ale ne s ní. Doufám, že mi ho neznechutí.
„Nemohla bych tam jít sama, paní profesorko? Já tam určitě trefím, sama jste říkala, že je to přes ulici,“ snažila jsem se vykroutit z jejího dozoru. Určitě by mi chtěla radit a nutit mi její vkus. To bych se mohla jít rovnou zahrabat. Byla bych všem pro smích.
„Ne, je mi líto Oprah, doprovodím tě,“ oznámila mi a já jí v duchu posílala do horoucích pekel.
„Co se týče vás ostatních, tak se půjdete na pokoje převléknout do sportovního a dokud se s Oprah nevrátíme z krámku tak zůstanete na pokojích. Později navážeme na náš program,“ domluvila a gestem mě vyzvala abych jí následovala ven z jídelny.
„Oprah, zajdi si pro peněženku ať tolik nenabouráme program, který jsem pro vás připravila,“ během jejího monologu jsem odklusala do pokoje pro peníze. Hodlám se tam porozhlédnout nejela jsem do Itálie proto abych si odtud něco neodvezla. Už se těším do Florencie, musíme ji donutit k rozchodu abych mohla vyrazit do obchodů. Za kulturou tam můžu jet kdykoliv.
Během čtyř minut jsem byla zpátky. Sotva jsme vyšli z hotelu, měla jsem pocit jako kdyby se do mě zabodli něčí oči. Pohli jsme se směr krámek, který byl od vchodu hotelu vzdálen třicet metrů. Cítila jsem pohled v zádech, ale ať jsem se koukala kolem sebe, nikde jsem nikoho neviděla. Přišlo mi, že jsem jako v nějakém špatném hororu, kde na vás někdo vyskočí když to nečekáte. Hned jsem si za takovouhle myšlenku vynadala. Začínám být paranoidní, tak klid holka, okřikla jsem se, tady ti přece nic nehrozí.
Šla jsem za učitelkou dovnitř a málem srazila osobu vycházející ven. Ztratila jsem rovnováhu, ale na zem jsem neupadla. Někdo mě zachytil, ucítila jsem ledový dotek na své ruce, který v tomto horku nebyl nijak nepříjemný. Zvedla jsem hlavu a chtěla poděkovat když v tom jsem se zarazila. Tu dívku jsem už někde viděla, ale kde.
„Děkuju za pomoc,“ podívala jsem se na ní, „omlouvám se, nedávala jsem pozor,“ dodala jsem když jsem viděla jak si mě prohlíží.
„Nic se nestalo, to se může stát každému,“ pověděla a pustila mou ruku.
„Promiňte, neviděli jsme se někde?“ zeptala jsem se jí.
„To těžko, vás bych si určitě pamatovala, vyzařuje z vás osobnost,“ odpověděla mi, ale její oči a postoj těla vypovídal něco jiného. Jako kdyby o tom nemohla či nechtěla mluvit. Nevadí teď to nevyřeším, musím nakupovat sportovní oblečení. 
„Omluvte mě, musím jít, nashledanou,“ řekla jsem jí a obešla jí.
„Nashledanou,“ zaslechla jsem za sebou, otočila jsem se, ale ta dívka už byla pryč jako kdyby se do země propadla.
„Oprah, tady jsi,“ vrátil mě na zem hlas mé učitelky, otočila jsem se na ní.
„Našla jsem vhodné sportovní oblečení a obuv také, pojď se na to podívat a zkusit si to. Neochotně jsem se vydala za ní. Za deset minut jsme odtamtud odcházeli, být to na mně, zůstala bych tam celý den a ještě bych neměla dost, ale ona mi schválila to první co jsem si pod ruku vzala a boty také. Nebylo to nejlepší, ale nejhorší taky ne. Mám přece vkus.
Při odchodu jsem si vzpoměla na tu zvláštní dívku, ale nemohla jsem si vzpomenout. Určitě jsem ji už někde viděla, ale kde. Vzhlédla jsem k rohu a všimla si pohybu v uličce napravo. Někdo evidentně pospíchal, ale najednou se otočil a podíval se přímo na mě. Ten pohled byl zvláštní, všimla jsem si, že má na sobě plášť. V tom se malinko uklonil a se zavířením pláště mi zmizel z dohledu.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA