Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mé rozpůlené srdce - Prolog

7. 7. 2010
Autorův pohled:
„Aro, lidé se začínají až moc starat o náš hrad.“ Přišel do sálu, kde na dvou trůnech seděli dva muži. Třetí trůn stál v povzdálí a byl prázdný, Za oněmi muži stály dvě ženy. Obě byly nadpozemsky krásné, ale ani o jejich mužích se nedalo říct, že by nebyli hezcí.
„Proč?“ zeptal se muž s delšími vlasy sedící na prostředním z trůnů. Druhého z mužů tento rozhovor vůbec nezajímal. Dál znuděně seděl na svém trůnu a rukou si podpíral bradu. 
„Těch lidí, co se odtud nevrátili je prý hodně a tak chtějí zjistit, čím to je. Každý výprava co sem přišla, se už nevrátila.“ Vypověděl muž, který před malým okamžikem vstoupil do sálu. Arovi, jak oslovil příchozí muže na trůně, se přelil po tváři vševědoucí úsměv, ale jeho rudé oči vyjadřovaly znepokojení. Tohle se mu moc nelíbilo.
„A ty se divíš?“ zeptal se s pokřiveným úsměvem Aro. Každý kdo sem přišel, musel zjistit, že tento hrad je jiný, než ty předešlé hrady, které navštívil. Tento hrad měl své temné tajemství, o kterém nikdo kromě jeho obyvatel nevěděl.
„Nedivím, ale měli bychom vyvrátit ten zájem. Měli bychom jednu skupinu nechat žít.“ Navrhl muž řešení jejich prekérní situace. Přesto bylo vidět, že ani jemu není po chuti nechat někoho z těch cizinců, co navštíví jeho dlouholetý domov, kde nic živého žít nemohlo. Zvláště pak ne člověk.
„Možná máš pravdu.“ Zamyslel se Aro. Zvažoval tu možnost, která se naskytla. Možná by to mohla být větší zábava, než jenom vidět ty obličeje zkřivené hrůzou, když odhalí jejich malé tajemství. Stejně však nemají šanci toto tajemství někomu říct, protože James Bond by si mohl z obyvatel tohoto hradu vzít příklad. Všichni do jednoho zastávají teorii: „Pokud bychom ti to řekli, zemřeš nebo se staneš jedním z nás.“ Žádný živý tvor jejich tajemství nezná, ale každý z nich má respekt přestože sami netuší, proč to tak je. Vábí je, ale zároveň jim něco v hlavě říká, aby utíkali a nezastavovali se, přestože ani toto by jim nepomohlo.
„Dám vědět všem upírům a pošlu Heidy pro další skupinu turistů.“ Ano jejich tajemství je jejich prokletí a jejich věčný život. Všichni obyvatelé hradu jsou těmito nemrtvými stvořeními živícími se lidskou krví.
A tak začala akce o udržení tajemství. Bude to pro ně pro všechny hodně těžké, ale pokud chtějí nadále nepozorovaně tomuto městu vládnout, budou muset zůstat v anonymitě a to oba upíři sedící na trůnech věděli. Je skoro až kuriosní, že ve městě, kde doslova vládnou upíři, lidé nemají podezření a právě toto město je nejbezpečnější jelikož za jeho branami nedochází k žádným upírským útokům a to všechno jenom kvůli utajení.  
„Tak a jsme tady, vážení a milí. Toto je slavný Voltérský hrad. Byl postaven v dávné minulosti. V tomto kraji sídlili Etruskové a je velice pravděpodobné že základy tohoto hradu položili právě oni…“ ujala se slova vysoká brunetka s neurčitou barvou očí a provázela skupinku po hradu. Po chodbě bylo slyšet cvakání foťáků a vzrušené hlasy návštěvníků.
Byla to vlastně jenom malá skupinka, jednalo se o žáky jedné střední školy, která měla takové štěstí, že je tato nabídka, prohlédnout si tuto pozoruhodnou historickou památku, zastihla právě na výletě. Za týden se měli vracet do rodného Skotska. Jako poslední ve skupině procházela dívka, o které by někdo mohl říct, že je šedá myška, ale to jenom klamal prvotní pohled do jejího bezchybně upraveného zevnějšku. Blonďaté vlasy měla vyčesané do culíku, na sobě pak měla krátkou sukýnku s podkolenkami a přes sebe vestičku s bílou halenkou. Typická dcera, zámožné rodiny, ale nedejte se mýlit, že by byla i namyšlená.
„Pojďte dál, toto je sál, kde se projednávala soudní řízení, svatby i plesy…“ vedla skupinku do mramorem obloženého sálu. Dívky se zasněně dívaly kolem sebe a nemohly uvěřit vlastním očím, každá si v tu chvíli musela představovat, jak tančí se svým vlastním princem v nadýchaných plesových šatech.
Všichni byli natolik zaujatí nádhernou výzdobou sálu, že si nevšimli nepatrného pohybu, který se odehrál u trůnů, které stály na malém podstavci. Když k nim průvodkyně přešla, ukázala na dvě postavy sedící na trůnech.
„…tato místnost byla také trůnním sálem, podle legendy zde vládli čtyři bratři, jeden časem odešel a tak proto jsou zde vidět jenom tři trůny. Na dvou z nich vidíte bezchybně provedené figuríny, podle dochovaných obrazů posledních majitelů hradu…“ pokračovala ve svém výkladu.  
            „Ta figurína se pohnula!“ vykřikla najednou dívka s hustými rudými vlasy, které ji splývaly podél skrání a vlnily se jí v nezkrotných vlnách po vlasech. Ukazovala prstem na figurínu mladíka s blonďatými vlasy, která byla postavena kousek za trůny vedle jedné z žen.  Celá rozrušená se hnala dopředu a nešikovně zavadila o onu blondýnku, které upadla. Zrzka se ani nenamáhala s tím, že by ji pomohla vstát a hnala se dál za figurínou mladíka.
„Jak by se mohla pohnout?“ zeptala se jí průvodkyně.
„Viděla jsem to! Nejsem blázen, vidíte, vážně se hýbe!“ vykřikla nadšeně, když se figurína opravdu pohnula a vydala se jejich směrem. Muž prošel kolem rusovlásky a zamířil k blondýnce, která se pomalu snažila postavit na nohy. Před ní se zastavil a galantně jí nabídl ruku. Dívka se na něho překvapeně podívala, ale svou drobnou ruku do té jeho přece jen vložila.
„Caie! Tohle už nedělej!“ obrátila se na něj průvodkyně rozzlobeně a muž, nebo spíše mladík se na ni omluvně usmál. Všem dívkám v místnosti se pod tímto jeho úsměvem podlomila kolena. Jedna však neměla šanci, jelikož ji stále držel za ruku.
„Jste v pořádku, slečno?“ optal se velmi melodickým hlasem a dívka jenom přikývla. Mladík se poklonil a zmizel za jedněmi dveřmi, vedoucími někam hloub do hradu.
„Omlouvám se, to byl syn majitele a rád si tady hraje na oživlou figurínu a straší zdejší návštěvníky.“ Omlouvala mladíka průvodkyně. Všichni se z toho incidentu už vzpamatovali, ale nepřestávali hledět na onu blondýnku, které mladík pomohl. Byl jako princ z pohádky. Dívka rudla, ale potom se střetla s pohledem rusovlásky. Ta si ji nenávistně měřila a blondýna ji nezůstala nic dlužná. Byly sokyně. A nejednalo se o kluka, ale o to, která bude královnou na škole a podle které se bude všechno řídit.
„Jenny, co se ti to udělalo na tváři?“ zeptala se rusovlásky jedna její kamarádka.
„Co tam mám?“ zeptala se vyděšeně a rukama začala tápat po svém obličeji, až prsty nahmatala to, co její kamarádku tak znepokojilo. Na její alabastrové pokožce byl najednou velký hnisající uher. Dívka nemohla uvěřit tomu, co nahmatala a tak hned začala v tašce lovit zrcátko, aby si to nehorázné zjištění potvrdila. Když se v zrcátku viděla, pokoušely se o ni mdloby, ale nebyla z toho jediná překvapená. Blondýnka, která si ji ještě před malým okamžikem nenávistně měřila na mi zůstala  překvapeně zírat, jako by nemohla uvěřit vlastním, kobaltově modrým očím. Jenny její pohled natolik popudil, že chytla svou kamarádku za paži a táhla ji k původkyni.
„Kde jsou tady záchody?“ zeptala se a netrpělivě čekala na odpověď.
„Musíte se vrátit až před hrad, ale nebojte, za chvíli bude prohlídka končit…“
„Já tady nebudu ani minutu!“ řekla umanutě a dokonce si i dupla a ruce dala v bok. Nasupeně si průvodkyni měřila pohledem, a přestože byla mnohem hezčí než ona, hodlala si opět prosadit svou, jako tomu je na škole, kdy ji prozatím musí všichni poslouchat.
„Jak myslíš, jen si běž.“ Řekla a Jenny se vítězoslavně usmála a už táhla kamarádku pryč. Sotva se za nimi zavřely dveře otočila se průvodkyně na zbytek skupiny a s milým úsměvem na rtech jim naznačila, aby pokračovali v prohlídce, otevřela jim další dveře ven z trůnního sálu, ale sama se tam ještě zastavila.
„Dej pozor na tu blondýnku, má pozoruhodný dar už jako člověk, chci ji poznat víc.“ Promluvil Aro potichu. Celou dobu sledoval výjevy v sále, jako někdo nezúčastněný. Celou dobu seděl se svým bratrem na trůnu a hráli si na figuríny, jak je Heidy označila. Arovi se to moc nelíbilo, přece jen je vládnoucí upír a někdo ho označil jako figurínu, ale co. Co by neudělal pro udržení tajemství.
„Ano, Aro.“ Odpověděla Heidy a zavřela dveře do sálu. Dvěma dlouhými kroky dohnala skupinku pokračující v prohlídce a jako by nic pokračovala v přednášce o historii hradu a jeho majitelích.
„Co tě to napadlo?“ zeptal se Aro mladíka, který se po odchodu skupiny vrátil do sálu. Tvářil se provinile, ale na jeho tváři nebyla žádná stopa po tom, že by svého činu litoval. „Mohlo nás to ohrozit, můžeš být rád, že jsme se strýčkem natolik chytří, abychom se nehýbali a Heidy si rychle vymyslela nějakou omluvu.“
„Promiň, otče, věděl jsem, že je to nebezpečné, ale sám si mě učil dobrému vychování a tak bylo mou povinností té dívce pomoci.“
„Dobré vychování je sice důležité, ale osud rodiny je důležitější!“
„Jistě, otče.“ Souhlasil s Arem mladík, ale myslel si své.
„Stejně je to děvče zajímavé. Tu Jenny doslova nenáviděla a to co se stalo potom, bylo naprosto fascinující. Doufám, že Heidy nezklame.“ Mluvil Aro spíše sám k sobě než ke svému synovi nebo komukoliv ze sálu. Všichni upíři byli v sále přítomni během toho představení pro turisty, jenom se skrývali ve stinných koutech, které bývaly v dávných časech osvětleny loučemi.
„Ano, bylo na ni něco zvláštního.“ Souhlasil jeho bratr, který se konečně zmohl na to prohodit s nimi několik slov. Po hradě se stále rozléhalo štěbetání turistů, to bylo důležité, nikdo při návštěvě nesměl přijít o život a to bylo splněno.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA