Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola 2 část - Trapas ve věži

12. 7. 2008

9. kapitola 2 část – Trapas ve věži

Cestou jsem nikoho nepotkala. Šla jsem nejkratší cestou, přesto jsem se ohlížela nerada bych potkala Filche nebo Snapea. Najednou mě něco nebo někdo chytl za ruku, šokovaně jsem se ohlédla a dívala se do pobavené tváře Damiena. Nelenil a hned mě políbil. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a polibek opětovala a že, nedošlo jen k jednomu. Pokaždé to dopadlo stejně, celý čas jsme se líbali a v přestávkách si povídali a snili, že po škole zůstaneme spolu. Když jsem se na něj podívala začali se mi podlamovat kolena a myslela, že tento příval štěstí si ani nezasloužím.

O pár vteřin později při jednom z delších a vášnivých polibků, jsme zaslechli, jak někdo stoupá po schodech nahoru. Odtrhli jsme se zklamaně od sebe a během vteřiny jsme se už mačkali v malém a úzkém výklenku. Někdo prošel kolem nás. Podle rachotu co dělali byli nejméně dva. Nakoukla jsem jen na krajíček a málem dostala šok. Dívala jsem se do tváře svého bratra Rona a mé kamarádky Hermiony. Chvíli jen stáli, drželi se za ruce a pár vteřin se na sebe jen dívali. Poté se jejich ústa spojila v jedny a oni se začali líbat, stejně vášnivě jako před chvíli my. Ohlédla jsem se za sebe a dívala se do stejně šokované tváře svého přítele. Stejně jako já nemohl uvěřit tomu, co tady vidí.

„Mám halucinace nebo je to co vidím pravda,“ pošeptal mi Damien do ucha.

„Tak to je asi davová halucinace jelikož já to vidím taky,“ odpověděla jsem stejným způsobem.

„Žádná davová halucinace. Právě vidíme tvého bratra. Tohle necháme být. My jsme tu konec konců kvůli stejný věci,“ dopověděl a na důkaz svých slov mně políbil.

„Tohle je hezký, ale my máme větší problém. V tomhle výklenku budeme muset počkat dokud ti dva neodejdou. U Merlina, jak dlouho tady asi budou stát. Mě už začíná být trochu zima. A navíc každou chvíli sem může někdo přijít,“ pošeptala jsem Damienovi a ten mi přikývl na znamení, že on je na tom stejně.

Jako na důkaz mích slov se na schodech ozvaly kroky byli dvojí. Ron s Hermionou se natlačili do výklenku naproti. My je viděli, oni nás určitě viděli taky dle překvapených výrazů, naznačili jsme jim ať jsou zticha a není z nich vidět ani nos. Poslechli asi taky nechtěli mít průšvih.

K našemu velkému překvapení se v našem zorném úhlu objevili Fred s Angelinou. Vyměnili jsme si pobavené pohledy a nechtě se dívali na ty dva, jak se vzájemně olizují. No bezva my se snad odtud nedostaneme. K našemu nesmírnému pobavení se ze schodů ozvali spěšné přesto téměř neslyšné kroky. Ty dva napadlo to samé, co nás napadlo už dávno. Teď zase vyjeveně koukali ti dva. Naznačila jsem jim ať jsou zticha, předpokládali jsme, že tentokrát je to určitě někdo z profesorů. Zase jsme se mýlili, houby profesoři, zase jenom žáci. Už toho začínám mít dost. Nejvíc mě udivilo kdo to byl. Byla to naše Ginny a Harry. Tak tohle bylo i na mě trochu moc. Vyšla jsem z výklenku a zeptala se jich co tady u Všech svatých v půl jedenáctý dělaj. Harry se divil, že už je tolik a Ginny v obličeji krásně rudla. V té chvíli vyšli všichni ostatní. Ty dva se divili, že je nás tu tolik. Ginny si myslela, že jsem tu jen kvůli svým povinnostem primusky. Že bych tu mohla mít taky rande to ji vůbec nenapadlo.

„Takže lidi my neviděli vás a vy zase nás. Nebudeme to rozmazávat a každý si půjde po svých nejlépe do své postele. Vy dva půjdete první, ukázala jsem na Ginny a Harryho, vy chvíli po nich, kývla jsem na Rona a Hermionu, po nich vy Frede a nakonec my dva. My se můžeme vymluvit na povinnosti primuse a primusky. A pak pamatujte nikdo neviděl vás a vy zase nikoho jiného. Nazdar,“ pověděla jsem jim a s pěti minutovým intervalem je vypouštěli.

„To se ti povedlo, Domčo. Nejlépe jsme z toho stejně vyšli my …,“ nestačil dopovědět Damien jelikož jsem mu skočila do řeči.

„Jak to?“ zeptala jsem se zaskočeně.

„Vyšli jsme z toho nejlíp, protože na rozdíl od nich jsme měli skoro půl hodiny jen sami pro sebe a ne s čumily za zády,“ dopověděl a znova mně políbil.

Krátce na to jsme odešli do své kolejní místnosti a dál směrem vlastní společná ložnice a směr vlastní postel. Musím se přiznat, že na tu jsem se těšila ze všeho nejvíc z dnešních událostí mě trochu bolí hlava, koho by taky nebolela kdyby přistihl své tři sourozence, jak se na rande líbají přímo před vámi. No nic jdu spát. Říká se ráno moudřejší večera.

U snídaně jsme odvraceli zraky tak abychom neviděli na toho druhého. Nakonec jsme se na sebe podívali a vyprskli smíchy. Nechali jsme toho být. Odcházela jsem ze snídaně a jen tak po očku sem se mrkla ke zmijozelskému stolu a potichu jsem se začala smát. Naši „staří“ známí seděli u stolu jako tělo bez duše. Sakra, já jim zapomněla říct, kdy nastoupí trest. Zašla jsem k nim abych jim pověděla o tom trestu.

„Nazdar …,“ víc jsem říct nestačila.

„Sbohem,“ pověděl mi Lestrange.

„Nech toho, Rufusi. Tady, Weasleyová, nám určitě něco chce,“ pověděl Damien.

„Tobě nechci nic, Malfoyi. Jen tvým kamarádíčkům a tvému drahému bratříčkovi, chci připomenout jejich školní trest.“

„TREST?"

„Ano, trest. Přece za Christofera a čtvrtek. Dneska večer se sejdeme v učebně přeměňování v půl sedmý. Jo, přineste si sebou dobrou náladu, nemám chuť dívat se na vaše otrávený ksichty,“ dopověděla jsem a chystala se odejít.

„Weasleyová, počkej. Ty nevíš, že se zítra odjíždí na prázdniny,“ optal se Warington.

„Vím. A co? Taky jedu domů. Co tím myslíš?“

„Jen to, že si večer budeme balit. Takže nepřijdeme. Máš smůlu,“ odpověděl mi a myslel si, že řekl poslední slovo.

Tak to mně asi ještě neznáš chlapečku. „Tak to si teda večer balit nebudeš. Zabalíš si buď dopoledne nebo odpoledne. Jestli mi ještě jednou řekneš, že večer nedorazíte na trest, zajdu za profesorkou McGonagallovou a profesorem Snapeem, řediteli vaší koleje a všechno jim to povím. Před nimi vám strhnu body a nechám vás potrestat. Za neuposlechnutí pokynů primuse je podmínečné vyloučení, body dolů a měsíční trest. Takže se ptám znovu. Přijdeš večer na trest nebo si budeš balit,“ zeptala jsem se naštvaně Waringtona. Ten zbabělec jen přikývnul na znamení, že přijde a ostatní přikývli taky. Zmijozelští jsou všichni zbabělci, nejsou zbabělí jen ve chvíli kdy mají v ruce hůlku bez ní jsou slabí a netroufnou si ani zaštěkat.

Cestou na kolej mě odchytla McGonagallová.

„Slečno Weasleyová, pojďte ke mně do kabinetu,“ řekla mi a já šla.

Než jsme tam došli měla jsem plno námětů k přemýšlení. Ze všeho nejvíc mě zajímalo co mi může chtít tak důležitého, že mě vleče k sobě do kabinetu. Před kabinetem jsem se zastavila. Viděla jsem jak k nám přicházejí Brumbál se s Snapeem. Moment tohle jsme si nedohodli.

„Slečno Weasleyová, co jste dělala u zmijozelského stolu?“ zeptal se Snape.

„Jen jsem jim šla sdělit, že dnes večer mají ten trest, pane profesore,“ dořekla jsem.

„A copak se stalo, že jste tam zvýšili hlasy,“ otravoval Snape dál. Takže oni si mě volají zase jenom kvůli tomuhle, k čertu se všemi Zmijozelskými.

„Warington, řekl, že na trest nepůjde. Jelikož si jde večer balit věci domů. Řekla jsem, že tam teda půjde. Jinak jsem mu řekla, pravda sice trochu naštvaně, že když nepřijde tak si půjdu stěžovat vám pane profesore, nikdo, ani když je ze Zmijozelu, nesmí neuposlechnout v této věci primuse nebo primusku. Jen jsem jim vyjmenovala vše co by jim hrozilo kdyby opravdu nepřišli tak si to hned rozmysleli. A snad to nezní moc troufale, ale jestli budou odmítat psát co jim řeknu, pane profesore, budou mít za každý odmítnutí pět bodů dolů. Když odmítnou jednou všichni bude to celkem čtyřicet bodů dolů. A já jim je klidně strhnu pokud nebudou rozumný. A teď mě prosím omluvte. Za třicet minut máme poslední schůzku prefektů a primusů,“ odpověděla jsem pod zkoumavým pohledem těch tří.

„Jděte, slečno, nebylo by vhodné aby jste přišla jako poslední,“ s těmito slovy mě Brumbál propustil.

„Říkala pravdu, Molly své děti nevychovává ke lži a v případě Dominiky se jí to povedlo, ta dívka lhát neumí když zalže je to na ní hned poznat, Severusi,“ neodpustila si McGonagallová poznámku.

„Lež na ní poznám stejně dobře jako ty, Minervo. Taky jí učím sedm let. Přesto bych chtěl být u toho,“ odvětil pro změnu Snape.

„Myslíš u toho trestu, Severusi,“ konstatovala Minerva.

„Ano, Minervo. Nějak se mi to celí nelíbí, obzvlášť ty pohledy co po ní házeli, potom co odcházela ze Síně. Proto jsem chtěl vědět, co si povídali. Na ten trest se přijdu podívat, není to nedůvěra, ale jsem přece ředitel koleje potrestaných žáků.“

„Severusi, ty máš o slečnu Weasleyovou strach?“

„Nemám o ni strach. Jen se mi to nějak nelíbí. A na ten trest se stejně půjdu podívat,“ dokončil Snape svůj proslov a odešel.

„Nazdar. Co tady děláš? Takhle sama,“ zeptala se ta moje banda.

„Zkus hádat, co se asi dělá v knihovně, Zachu,“ zeptala jsem se.

„Domčo, klid. Jen se ptáme po důvodu, proč si nebyla na večeři,“ zeptal se Ron.

„Cože to už je tolik? Za chvíli mám být v učebně přeměňování a ještě nevím, co jim dám jako téma k opisování,“ dodala jsem.

„Jestli něco opravdu nemám rád tak to je Věštění a Dějiny, i když u toho se člověk aspoň vyspí,“ pověděl mi Harry.

„Super nápad. Budou opisovat něco z knih o Dějinách Bradavic. Holky pojďte se mnou vyzvednout osm výtisků,“ pobídla jsem holky a šli jsme spolu pro ně.

„Asi je začínám litovat. Nechtěl bych mít písemný trest, to budu raději leštit do zblbnutí poháry v Pamětní síni,“ ozval se Kristián.

„Buď zticha. Ještě tě někdo uslyší a budeš mít, co dělat. Někdo to vyklopí Snapeovi nebo někomu jinému a oni si budou hledat záminky ke školním trestům. A budeš mít hodně dlouho co dělat,“ podotkl Zach a rozhlížel se jestli je někdo uslyšel.

„Copak pánové máte problém nebo jste právě mluvili o něčem co by nikdo neměl slyšet,“ zeptala se Hermiona když si všimla, že se rozhlížejí.

„Nic nezákonné jsme nedělali. Mám bezvadný nápad,“ pověděl Ron.

„Nekecej? Tak povídej,“ povzbuzoval ho Harry.

„Jo. Půjdeme se na ten trest podívat. Vidět Zmijozelský jak opisují se neopakuje každý týden. Domčo, že se tam můžeme jít podívat,“ škemral Ron.

„Já nevím, tohle se asi nemůže dělat. Ale hele máme sraz v učebně přeměňování v půl sedmý. Ode mě to nevíte. Jasný? A teď jdu na večeři,“ oznámila jsem jim a spolu se zmenšenými Dějinami jsem odcházela na večeři ostatní se ke mně připojili. Z útržku rozhovorů jsem slyšela, že večer určitě přijdou.

Večeře proběhla v klidu. Za deset minut půl sedmý jsem odešla k učebně přeměňování. Zmijozelský tam už čekali.

„Nazdar. Takže jsem ráda, že jsme se tu přece jenom sešli. Vidím, Waringtone, že jsi si stačil zabalit už dopoledne nebo teď odpoledne. Já jsem si osobně zabalila už dopoledne. Celý odpoledne jsme měla čas na vymýšlení trestu a nemohla jsem na nic přijít a nebojte se, přišla jsem na to. Bude to písemný trest, budete opisovat kapitoly z Dějin Bradavic.

„Opisovat?Dějiny Bradavic?“ soptil Draco, ale nebylo mu to nic platné. Dominika mu násilím strčila do ruky jeden výtisk, jelikož se Draco dost intenzivně bránil.

„Nevím na co čekáte,“ řekla hlasem profesorky McGonagallové, až se všichni otočili jestli tam profesorka opravdu není. „Otevřete si knihu na první stránce, najdete tam papír s příslušnými stránkami, které budete opisovat. Tyhle pergameny použijte a brka máte tady“, mávla jsem k psacím potřebám, „ můžete se do toho pustit. Neodejdete dřív dokud to nepřepíšete. Pro každého jsem nachystala dvě stránky.“ S tímhle oznámením jsem si sedla za katedru a začala si číst knihu Lektvary a léčitelství, na kterou jsem náhodou narazila v knihovně, dnes odpoledne.

O devadesát minut, osmdesáti bodech dolů, a čtyřiceti nechutných pohledech později někdo zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Zmijozelští se otočili s nadějí, že je přišel Snape vysvobodit, ale to se spletli ten výraz naděje jim slezl z obličeje rychle jako mrvomíza. Já se jen podívala přes hřbet knížky a uviděla jsem tu svojí partu, jak se dere dveřmi dovnitř.

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se jich na oko přísně.

„Chceme se tě jen na něco zeptat, ale to počká. Asi máš moc práce, jak vidím,“ poznamenal Ron.

„Fajn. Tak si tady sedněte a buďte zticha.“ Kývla jsem k lavicím, které byly daleko od zmijozelských.

Uplynula další hodina a moji kamarádi si divadelním šepotem povídali své dojmy z tohoto trestu. Najednou jsem slyšela z chodby nějaký rámus. V tom se zvedla Parkinsonová, že už to má hotový. Najednou se prudce otevřeli dveře a dovnitř svým pověstným krokem nakráčel Snape. Okamžitě jsem se zvedla stejně jako ostatní.

„Dobrý večer, pane profesore,“ řekli jsme všichni.

„Dobrý večer, slečno Weasleyová, co je to tady za cirkus?“ obrátil se k mým přátelům a sourozencům.

Hermiona odpověděla, že se mě přišli jen na něco zeptat, ale že se ještě nezeptali jelikož nechtěli rušit zmijozelské z opisování, ale že se mě zeptají až na koleji, že to prý počká. S těmito slovy se dekovali ze Snapeovo dosahu.

Snape se po Hermionině monologu otočil ke svým studentům a zjišťoval co to vlastně dělají. Nezjistil žádnou závadu, přešel ke mně a zadíval se na knihu kterou jsem četla.

„Zajímavá kniha, slečno Weasleyová, mohu se zeptat, kde jste ji našla.“ Poznamenal Snape.

„Našla jsem jí náhodou v knihovně dneska ráno, když jsem nevěděla co s načatým ránem a odpolednem.“ Odpověděla jsem mu po pravdě.

V tom i ostatní prohlásili, že je to mají hotový.

„Fajn, tak mi teď vraťte učebnice, pergameny a brky. A můžete jít. Dobrou noc.“ Řekla jsem jim.

Pod dohledem Snape mi všechno vrátili a odcházeli, chtěla jsem jít taky, ale Snape mě zastavil otázkou.

„Slečno, o kolik bodů přišla moje fakulta.“ Poznamenal s pohledem, kterým mě chtěl nejspíš proklát skrz naskrz.

„O osmdesát bodů, pane profesore, nashledanou.“ Řekla jsem a zmizela dřív než mi stihnul strhnout nějaké body.

 

Náhledy fotografií ze složky Směs dílů 2

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ok jjj

(Nikola, 6. 1. 2009 18:38)

Pěkná kapča.........

Děkuji

(ostruzina - autor, 15. 7. 2008 12:06)

Milá Lyl,

tvůj komentář mě nevýslovně potěšil. Snad se ti i nadále bude líbit, po přidání dalších kapitol. Přeju pěkné počtení.

Ostruzina

Hmm

(Lyl, 15. 7. 2008 11:30)

Pekná poviedka:) Skĺbila si všetky moje obľúbené žánry dohromady:)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA