Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola 1 část - Trapas ve věži

12. 7. 2008
9. kapitola – Trapas ve věži

„Slečno Weaslyová, nevím, jestli si uvědomujete proč tu jste,“ promluvil Snape dívaje se na mě.

„Ne. Nevím, pane profesore,“ odpověděla mu Dominika.

„Opravdu ne, slečno Weaslyová,“ konstatoval Snape.

„Já opravdu netuším, pane profesore.“

„No, když nevíte, tak bych vám měl osvěžit paměť, slečno,“ pohotově odpověděl Snape.

Díval se na mě jako kdybych něco provedla, ale já si nebyla ničeho vědomá. Sakra, vždyť jsem se skoro celý den nehnula ze společenské místnosti. Tak to by mě vážně zajímalo, co mi může chtít.

„Vzpomínáte si na to, co se stalo ve čtvrtek?“

„Ve čtvrtek?“

„Ve čtvrtek.“

Jasně, že si vzpomínám, napařil jsi mě a mým kamarádům školní trest a vzal si nám spoustu bodů.

„Vy myslíte, pane profesore, ten trest a ty body, co jste nám strhl?“

„Ne, slečno Weaslyová.“

„Pane profesore, v tom případě nevím o čem mluvíte,“ domluvila jsem a podívala jsem se přitom na profesorku McGonagallovou, u které jsem hledala podporu.

Moje němé prosby a pohledy byly vyslyšeny. Profesorka McGonagallová vstala a šla ke mně. Stoupla si ke mně a já věděla, že u ní najdu podporu.

„Severusi, myslím, že by si měl, slečně Weaslyové, vysvětlit o čem mluvíš. A myslím, že my ostatní bychom to chtěli vědět taky,“ dohovořila McGonagallová.

„No dobrá, slečno Weaslyová, můžete nám říct, co se stalo ve čtvrtek ještě před tím než jsme spolu měli ten, pro vás, nepříjemný rozhovor.“

Větší jízlivost už asi neumíš, že jo. Asi mi už začíná svítat. Jde ti o tvoje studenty.

„Asi už vím, co máte na mysli, pane profesore.“ 

„Tak to jsem opravdu rád, slečno Weaslyová,“ promluvil Snape a posadil se do křesla. Stejně jako ostatní profesoři, nabídli mi křeslo abych se posadila.

„Slečno Weaslyová, můžete začít,“ pokynul mi Brumbál a já teda začala.

Vyprávění jsem začala tím, jak jsme se po vyučování začali nudit. Kluky napadlo, že bychom měli využít toho, že je pěkně a nikomu se stejně už nechce učit a tak vymysleli sněhovou bitvu se kterou jsme všichni, kromě Lupinových a Christofera, který touhle dobou ležel po útoku na ošetřovně, souhlasili. Vyšli jsme ven a začali se rozhodovat, jak se rozdělíme do družstev. Bylo nás dvanáct a tak jsme se rozdělili půl na půl.

Jenže v tu chvíli přišli zmijozelští a začali provokovat. Hlavně to začal Draco Malfoy, který nás oslovil jako „tupé hlavy z Nebelvíru“, to jsem nemohla nechat jen tak a tak jsem mu doporučila, aby byl zticha. Jenomže on mi odpověděl, že co si to dovoluju je vůbec oslovovat. To už jsem si vůbec nedala líbit a snažila se ho usměrnit, jelikož nejspíš zapomněl, že mluví s primuskou. Doporučila jsem jim, aby odešli, anebo aby s námi šli hrát, nevěřila jsem tomu, že by šli a tak jsem je chtěla, v co největší slušnosti odpoklonkovat, co nejdál od nás. Měla jsem trochu výhružný výraz, ale jen proto, aby byli zticha a pokračovali dál. Jenže oni znovu začali provokovat. Hlavně s tím začal Lestrange a ostatní se k němu přidali. Vůbec k tomu nemuselo dojít, kdyby neprovokovali, byla to jejich vina.

Já už jsem je předtím nachytala v souvislosti se zraněním Christofera Pottera, jenže jsem ji to nemohla dokázat. Nemohla jsem jim za to strhnout body ani dát školní trest neměla jsem v ruce žádné důkazy. Jenomže teď mi je, nejspíš, nevědomky sami poskytly.

Lestrange posměšně poznamenal, „ať se koukám, jak se koukám těch Potterovic krys je tady nějak málo“, a taky, „že by tady měl být ještě jeden Potter“. Flint s ním souhlasil a házel rádoby smutné obličeje. Bylo mi z nich špatně, a dostala jsem vztek a tak jsem zareagovala. Možná jsem měla volit jemnější výraz, ale já jsem měla vztek, protože zranili mého kamaráda. Pověděla jsem jim, že máme spolu nevyřízený účet. Oni se zeptali jaký. A já jim zase pověděla, jestli je jim napadení studenta třetího ročníku málo. A Rookwod mi opáčil slovy „jenom tohle“. To už jsem opravdu nevydržela a začala na ně křičet. Za ty řeči jsem udělila čtyři školní tresty. Dostal ho Warington, Lestrange, Rookwod a Flint. Zmínila jsem se jim, že jsem je viděla, sice jsem si nebyla jistá, ale zkoušela jsem, co vydrží a jestli se přiznají. Taky jsem se jim pověděla, že to nebylo žádné hrdinství, to co udělali. Dál jsem jim pověděla, že to byl jen projev ubožáctví, a že ho pustí z ošetřovny až v úterý když se odjíždí na vánoční prázdniny domů. A taky jsem se zmínila, že jestli jim chce někdo dělat společnost, tak ať se ozve a jestli ne, aby byly zticha.

Jenže potom mě naštval Draco Malfoy, který mi odsekl, že si ve svém volném čase můžou dělat co chtějí. Parkinsonová, Goyle a Crabbe mu začali přizvukovat, že má pravdu. A já si začala myslet, že někdo jim opravdu společnost dělat chce. Těmhle čtyřem jsem strhla dohromady osmdesát bodů. Damien Malfoy strhl dvacet bodů mé koleji. Nechala jsem to bez povšimnutí, jako primus má na to taky právo. Hned na to uraženě odešli.

Potom jste přišel vy, pane profesore a my už jsme později ze společenské místnosti ani nehnuli. Při večeři jsem zmijozelským strhla asi dalších sto bodů možná i víc. Měli být zticha před tím, než jsem jim body strhla, jsem je na to upozornila. Pořád jsem primuska a nikdo mi nebude nadávat do ubožáků a do šmejdek. Mám taky čistou krev jenže to nikomu necpu do krku a nepovyšuji se nad nikoho, nemám to zapotřebí. Nám je takhle dobře. My se nad nikoho nepovyšujeme, bereme všechny takové jaké jsou. Ti, co nemají tzv. „čistou krev“ umějí někdy čarovat lépe než ti s čistou krví. Jejich urážky nebyly na místě, nemám potřebu si na hlavu sypat popel od nikoho. Nikdo nebude, bez důvodu, urážet mě a nebo mé sourozence anebo mé přátele.

No a to je všechno, co se ten den odehrálo. Jinak nevím, co byste chtěli ještě slyšet. Když jsem skončila začala jsem se dívat po profesorech. První se ozvala McGonagallová.

„Myslím, že jste se zachovala správně, slečno Weasleyová. I když měla jste mě informovat hned, jak jste zjistila pravdu o napadení pana Pottera,“ prohlásila McGonagallová.

„Já jsem jim přece dala školní trest a to jejich přiznání nebylo přece úplné a kromě toho, to není pořádný důkaz. Školní trest a strhlé body přece pro tentokrát mohli stačit,“ odpověděla jsem jí.

„Takže jste to přece jen byla vy, slečno Weasleyová,“ podotkl Snape.

„Ano, pane profesore.“

„Říkala jste Flint, Rookwod, Warington a Lestrange. Jen školní trest. Body a trest Malfoy, Parkinsonová, Goyle a Crabbe. Děkuji vám, slečno Weasleyová, za objasnění těch zbylých ztracených bodů. Co se týká těch školních trestů už je máte vymyšlené, předpokládám. Nastoupí trest u pana Filche? Nebo jste si vymyslela něco jiného,“ podotkl Snape.

„Ne, pane profesore, nenastoupí trest ke školníkovi, vymyslela jsem si něco sama. Písemný trest bude, myslím, to pravé, pro někoho jako jsou oni. A navíc jim ho dám v pondělí,“ odpověděla jsem Snapeovi a dívala jsem se střídavě na něj, McGonagallovou a na Brumbála, který se k tomu ještě nevyjádřil.

„No, myslím, slečno Weasleyová, že jste to vyřešila velmi bravurně a ve svých pravomocích primusky jste nezašla za povolené hranice. Nyní už můžete jít do své společenské místnosti,“ s těmito slovy mě Brumbál propustil a já odešla.

Snape vypadal trochu zdrchaně. Na okamžik se zamyslel a hned věděl, co by měl udělat. Měl by se vrátit a udělat pořádek ve své koleji, jelikož přijít na to, že mu osm žáků lže. To pro něj bylo něco nepředstavitelného a neodpustitelného. Momentálně, ale nebyl schopný udělat nic, jen seděl v křesle a snad ani nevnímal, že se na něj Brumbál a ostatní profesoři dívají.

McGonagallová se bavila s Prýtovou a Brumbálem o věcech, co teď slyšeli a nemohla tomu pořád uvěřit.

„No tak, Minervo, hlavně, že pan Potter bude v pořádku a bude moci s ostatními studenty odjet domů na vánoční prázdniny,“ podotkl Brumbál směrem k McGonagallové.

„Ale Albusi, měli jsme to nějak dořešit.“

„Ne, Minervo, stojím si zatím, co jsem řekl, slečna Weasleyová, to sama vyřešila dobře. A kdybychom jí nepodrželi podkopávali bychom její primuskou autoritu a to je něco, co nesmíme udělat. Jinak by už nikdo před primusem a primuskou neměl respekt a tím bychom mohli podkopnout nohy i prefektům.“

„Severusi, ty k tomu nemáš co říct?“

„Co? Ale jistě. Jen jsem se na chvilku zamyslel.“

„Šokovalo tě to, Severusi?“ Zeptal se Brumbál.

„Abych řekl pravdu, tak ano. Dověděl jsem se to co jsem potřeboval. Už vím, kdo mi dole ve společenské místnosti lhal a taky si to s nimi vyřídím,“ dohovořil Snape a urychleně odcházel ze sborovny, směr společenská místnost Zmijozelu.

Mezitím ve Zmijozelu.

„Nějak se mi to nelíbí, je tu až podezřele ticho,“ přemýšlel nahlas Regulus Black.

„Už zase? Nemůžeš s tím dát pokoj,“ ozval se Draco.

„Jestli o tom nevíš, tak za chvíli je večeře. Ostatní šli na večeři. Já tam jdu taky. Nehodlám poslouchat ty vaše řeči. Nazdar,“ podotkl Damien a šel k východu, kde vrazil do Snapea, který šel dovnitř.

„Promiňte, pane, nemohl jsem tušit, že vejdete,“ omlouval se Damien.

„Nic se nestalo. Rovněž nevidím skrz zeď,“ odpálkoval ho Snape.

„Pane, můžu jít na večeři nebo mě budete potřebovat,“ ptal se Damien.

„Ne, vás potřebovat nebudu. Ale přesto tu zůstanete. Vidím, že jste tu všichni. Všichni, jak jste tady, kromě, pana Damiena Malfoye, máte měsíční školní trest zato, že jste mi tu před hodinou lhaly. Vyslechl jsem důvěryhodného svědka, který mi vše řekl. Neodvažoval by se lhát, byli u toho všichni profesoři. S chutí bych vám strhl všechny body, které máte, ale neudělám to. Trest nastoupíte každý den počínaje vaší návratem do školy. Budu vás čekat v půl osmý u mě v kabinetě,“ domluvil Snape a odešel.

                                              *******

Na snídani jsme běželi všichni s očekáváním. Pár jedinců od nás se nemohlo dočkat sov od rodičů. U nás to bylo naopak, raději bych sovu, která se podobá té naší neviděla. Erol sice přiletěla, ale k velké úlevě pěti lidí Hulák nenesla. V první chvíli jsem si myslela, že o tom mamka s taťkou neví. Z tohoto omylu mně vyvedl Fred, ví o tom všichni a máme se na co těšit. Napsal mu Bill. Mám sice svého bratříčka ráda, ale v této chvíli bych ho nejraději viděla nějakých dvacet mil pod zemí.

„A co jako napsal konkrétně,“ zeptala jsem se Freda.

„Píše, že se sešli u Potterových,“ jmenovci okamžitě zbystřili svůj sluch, aby lépe slyšeli, „a přemýšleli jak nás potrestat. K naší úlevě, pánové a dámy, nic konkrétního nevymysleli,“ dodal a nám všem se opravdu ulevilo.

„Odtrpaslíkovával si někdy zahradu v zimě?“ optal se Zach.

„Ne. Proč?“ odpověděl mu George.

„Vždyť v zimě to ani nejde. U nás je pokaždé půl metru až dva metry sněhu,“ konstatoval Ron.

„U nás sice taky, ale přišel pozdrav od rodičů,“ ozvala se Ardný.

„Tak to jo,“ vyprskla jsem smíchem. Předčasně bohužel.

„Hele, Ardný, s tím si nic nedělej,“ pověděla jí Clara, „my vám máme pomoc.

„Ty se moc nesměj, Domčo, my jsme na tom úplně stejně. Prý abychom se nenudili,“ pověděla mi Ginny. A mě smích opravdu přešel.

„To nemyslíš vážně. Proč? Co jsme komu udělali? Kromě zmijozelským, samozřejmě,“ konstatoval Ron.

„Rone, za Snapea přece. Věděli jsme, že nás nějak potrestají. Tohle není to nejhorší. Při takovým počtu to budeme mít rychle,“ přemýšlela jsem nahlas. „ A co ty, Hermiono?“

„No já, budu uklízet. Celý úklid je prý na mě. Když to budu mít hotový, smím přijet za vámi, jak bylo původně domluveno. Víš, Domčo, úklid není to nejhorší. Mohla jsem dopadnout mnohem hůř,“ dopověděla Hermiona a zadívala se jako ostatní v místnosti ke stropu jelikož tam létali čtyři sovy.

K velkému překvapení všech si to namířili k našemu stolu. První se zastavila přede mnou, druhá před Hermionou, třetí před Ginny a čtvrtá před Angelinou. Zmateně jsme se po sobě podívali, jelikož všechny sovy byly školní. Po přečtení jsme byly moudřejší, na mém stálo – V PŮL DESÁTÉ NA OBVYKLÉM MÍSTĚ. Nic víc nic míň. Podívala jsem se na Damiena a kývla jsem hlavou na znamení souhlasu. Nevěděla jsem, že jsou na tom holky stejně. A popravdě jsem se tím ani nezabývala. A ony jakbysmet. Do našich důvěrných psaní nikomu druhému nic není.

Ještě, že je dneska neděle. Nechce se mi nic dělat úkoly mám hotový. Naučená na zítra jsem. Ven raději nejdu. Tak jedině knihovna. Zeptala jsem se kamarádek, co mají dneska v plánu. Prý nic, navrhla jsem knihovnu a četbu a ony souhlasili. Tak jsem se ještě zeptala Hermiony, Ginny a tak, a ony šly s námi. Kluci šli hrát Řachavého Petra. Den utekl rychle. S klukama jsme se setkali až na večeři. Pospíchali jsme každý po svém. Já měla rozečtenou knížku o Lektvarech, holky taky měli něco rozečteného a kluci měli rozehraný šachový turnaj. Opět jsme se setkali až pět minut před večerkou. Já jsem se šla převléct, abych nešla na rande jako nějaký magor. Zjistila jsem, že nějak se vystrojili i holky, ale asi se mi to jen zdá. Vždyť si jdou lehnout. Dívala jsem se, jak si jdou ostatní lehnout. Po dvaceti minutách jsem šla obhlédnout školu, jsem přece primuska. Takhle jsem se omlouvala před ostatními i před sebou. A šla jsem k astronomické věži.

 

Náhledy fotografií ze složky Směs dílů 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA