Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola – Když pochoďák tak pochoďák

25. 8. 2008

Cesta vlakem byla na můj vkus moc krátká. Kluci hráli Řachavého Petra a holky četli Týdeník čarodějek, beze mě a Hermiony. Já jsem měla rozečtenou knihu o Lektvarech a Hermiona Věštění – Numerologie.

Jelikož jsme byli na dohled od Londýna, tak jsme se převlékli do mudlovského a uklidili si své věci do batohů a začali alespoň někdo, vzývat všechny svatý, aby nás na nádraží čekali Bill a Charlie místo rodičů. Někdo tam nahoře mě zjevně nemá rád. Hned jak jsme vjeli do zatáčky jsem na dálku zahlédla mamku taťku, tetu Lilly, strýčky Jamese, Remuse, Siriuse a další. Okamžitě mě přešel smích a snažila se někomu vlézt do hlavy abych zjistila situaci.

„Asi si myslí, že jim hned na začátku prázdnin chceme vynadat. Ale to se dětičky mílí, počkáme s káráním na večer. Nejraději bych jim pogratuloval. Takhle bych chtěl Srabuse knokautovat taky,“ zachytila jsem Siriusovo myšlenku a trochu se mi ulevilo, do večera času dost.

Začala jsem se zářivě usmívat a viditelně jsem si připíchla odznak na hruď, aby ho mamka nemohla přehlédnout. Podívala jsem se po ostatních a vyšla na chodbu. Za chvíli vlak zastavil a já jsem všechny posílala ven abych odtud sama mohla brzo vypadnout. Prošla jsem ještě vlak jestli tu někdo něco nenechal. Našla jsem jenom nějaké karty, jeden podezřelý lektvar, tam kde seděli zmijozelští čtvrťáci, potom ho dám Snapeovi, ten bude vědět co s ním a jednu žábu potom ji odnesu k Longbottomovým, je totiž Nevillův. A pak jsem sama vystoupila z vlaku, jako první jsem narazila na Damiena, očima jsme se domluvili na pravidelné korespondenci, poslední úsměv a otáčím se k němu, s pohrdavým úsměvem, zády. Celkem zmateně se podívám po nástupišti než najdu náš početný klan. Sotva je však zmerčím zamířím k nim a s úsměvem, nefalšovaným, pozdravím mamku s taťkou a poté zbytek. Odcházím jako poslední a musím mít hodně zasněný výraz jelikož se po mně každou chvíli teta Lilly a otáčí. Jenom doufám, že nepoužije nitrozpyt. Nikdo to nemusí vědět dřív než udělám OVCE. V zamyšlení jsem do někoho vrazila, byl to strejda Remus.

„Domčo, kam se koukáš?“ zeptal se.

„Ale nikam, jenom jsme se zamyslela,“ odvětila jsem mu. V podobném duchu jsme zatím došli před nádraží. A zachytila pohled Rona a spol., který se dívali po nějakém dopravním prostředku.

„Mám malý dotaz,“ ozval se Ron.

„Jaký?“ zeptal se taťka.

„Jak se k Blackovým dostaneme? Nikde nevidím žádné auto,“ odvětil mu Ron.

„Přemístíme se.“

Ti kdo se přemisťovat neumí se na něj zpytavě podívali. A ti co to umí se dívali nějak divně jako kdyby měli něco zaluben.  

„Samozřejmě kromě sedmáků.“

Po poslední větě se na taťku zle podívali dvojčátka s polohlasným mumláním, co je tohle za spravedlnost už jsme plnoletí.

Jako jeden muž se všichni až na Remuse přemístili, takže jsme tam s ním zůstali sami.

„Co se děje, tati?“ zeptal se … .

„Skoro nic, jen tohle je součást vašeho trestu. Jsme v Londýně …“

„To jsme, a co?“ zeptal se Harry.

„Nech mě domluvit. Jsme v Londýně a v Londýně bydlí Sirius a, vaše hůlky prosím, vy se tam dopravíte pěšky. Jsou mezi vámi tři výjimky, které se teď chytnou tohohle přenášedla, vytáhl rozbitý autíčko, a dopraví se tam hned,“ pověděl a kývl na své dvě děti a mladšího Potterovic kluka, který v trestu nebyl.

Ti se chytli autíčka a zmizeli.

„Fajn, když pochoďák tak pochoďák,“ odvětila Ginny, ale moc nadšeně se netvářila.

„Kolik je to zhruba kilometrů?“ zeptala se Dominika.

„Proč?“ zeptal se Remus.

„Je jedna hodina po poledni, že jo. No a, já bych tam ráda dorazila k večeři. Takže bychom už měli vyrazit. Moment, jakým směrem?“ vyptával se Dominika dál na základní informace.

„Tak abych odpověděl všechny tvé dotazy. Zaprvé: k večeři dorazíte určitě. Zadruhé: slabých 15 km. Zatřetí: vyrazíte až se přemístím. A za čtvrté: půjdete doleva a rovně, zbytek cesty si zjistíte sami. Dám Vám pár rad. První nerozdělujte se, druhá tady máte pár liber a kupte si nějaký pití, třetí je když se do zítřejšího večera neukážete u Siria doma, tak použijte tenhle přístroj. Stačí zmáčknout ten červený knoflík a my pro vás zajdeme. Máme druhý a ten nás navede k vám. To je vše co jsem vám chtěl říct, zatím ahoj.“

Dívali jsme se na místo kde ještě před chvílí stál Remus.

„Co to? To nás tu vážně nechal?“ ptal se zmateně Ron.

„Jak vidíš tak nechal. Chytrák vzal nám hůlky,“ pronesl pobaveně Fred.

„Nezbláznil jsi se vždyť říkal, že je to patnáct km,“ zasténal Harry.

„Nenaříkej si, jedeme v tom všichni. Konec všech nářků a vyrážíme,“ pronesla Dominika.

Po dvou hodinách a pár kilometrech později.

„Já už nemůžu,“ stěžovala si Árdný Blacková a Sarah se k ní přidala.

„Nekoupíme si to pití?“ zeptal se Zach.

„Mohli bychom,“ poznamenal George, „jen musíme najít nějaký krámek.“

„A těch posledních 10 minut by jste to bez pití nevydrželi?“ zeptala se jich Dominika.

„Jak to myslíš?“ poznamenal, pochoďákem napůl zničený, Harry.

„Vzpomínáš na to co říkal Remus?“

„Jo,“ odpověděl Harry.

„Skvěle, takže říkal, že tam dorazíme k večeři, jenže my stihneme ještě svačinu. A navíc jsme skoro u konce. Tohle je začátek správné ulice a na jejím konci je …“ napínala Dominika.

„Ten správný dům,“ dopověděla Clara.

„Správně, pověděl nám všechno co jsme potřebovali vědět. Teď sebou hněte, je mi zima. Chci se už ohřát u krbu.“

***

„Kde je Damien, Draco?“ zeptala se Narcissa Malfoyová svého mladšího syna.

„Nevím,“ odpověděl jí po pravdě Draco.

Náhle uslyšeli zvuk přemístění a vedle nich se objevil Lucius Malfoy.

„Ahoj Draco a …“ chtěl pozdravit i svého staršího syna, ale nikde ho neviděl.

„Narcisso, kde je Damien?“ zeptal se přísně Lucius, své manželky.

„Nevím, na totéž jsem se teď ptala Draca,“ odsekla Narcissa svému manželovi.

„Přímo za tebou, mami,“ ozvalo se nečekaně za Cissou a do jejich zorného úhlu se dostal pohřešovaný syn.

„Kde jsi byl tak dlouho, Damiene?“ zeptala s úsměvem Narcissa.

„Zdržel jsem se ve vlaku, prohlížel jsem kupé. Jestli tam někdo něco nenechal. Našel jsem jen nějaké knihy, odvezu je poté do školy a předám je profesoru Snapeovi. Jsou totiž ze školní knihovny,“ vysvětlil ve stručnosti Damien svou nepřítomnost.

Lucius kývnutím hlavy vzal synova slova na vědomí.

„Máte svoje věci?“ informoval se dál Lucius.

„Svoje věci jsem dal na starost Regulovi. Kde je ten mamlas?“ zeptal se Damien Draca.

„Damiene Malfoyi, jak to mluvíš o svém bratranci,“ zareagovala pohoršeně Narcissa Malfoyová.

„Omlouvám se, nechtěl jsem ho urazit, ale tak mi řekni jestli jsi ho neviděla,“ odvětil nesouhlasně Damien. 

„To už je mnohem lepší, ale abych ti odpověděla tak jsem ho neviděla,“ odvětila synovi Narcissa.

„To je fajn, co teď budu dělat. Mě se zrovna k Blackovým pro věci nechce,“ protestoval Damien.

„Ani nemusíš, čekáme tady až se všichni sejdeme,“ povídala dál Narcissa.

„Sejdeme?“ zeptal se Draco.

„Ano, sejdeme. Blackovi, Lestrangeovi a my,“ odpověděl Lucius na Dracovu otázku.

„Budeme čekat dlouho? Vystupoval jsem z vlaku poslední. Už by tu dávno měli být. Pokud se máme sejít tady,“ povídal Draco už celkem netrpělivě.

„Ne, tady se sejít nemáme, čekali jsme jen na tebe,“ prohlásil Lucius a díval se přitom na Damiena.

„Půjdeme už? Nevím, jak vy ale já jsem naposledy snídal a tak mám hlad,“ vyhnul se odpovědi Damien.

„Půjdeme,“ odvětila Narcissa a vyšla jako první, za ní se loudavým krokem šoural zbytek její rodiny.

„Narcisso? Tady jsme,“ upozorňovala Bellatrix svoji sestru na přítomnost svou a ostatních.

„Tamhle stojí,“ odvětila Narcissa a sama, následována zbytkem rodiny, vykročila sestře vstříc.

„Cisso, dlouho jsme se neviděli,“ pověděla Bella.

„Máš pravdu. Jsou to skoro dva měsíce. Proč jste k nám někdy nezašli?“ vyptávala se Narcissa.

„Rodolfus měl moc práce a tak různě nebyl čas,“ odpověděla Bellatrix.

„To máš pravdu, Lucius taky neměl moc času“ přitakala Narcissa.

Lucius a Rodolfus se pozdravili jen kývnutím hlavy a jejich děti se jen po sobě otráveně dívali.

Mezitím co si ty dvě povídali, stihli se ostatní nudit. Najednou skočil Lucius do jejich napínavého rozhovoru.

„Rodolfe, kde je Regulus s rodinou?“ zeptal se.

„Regula jsem viděl na druhé straně nástupiště. Určitě tu za chvíli budou,“ odpověděl a všiml si, že se při jeho posledních slovech syn a dva a synovci hnusně zašklebili.

„No to snad ne, další čekání,“ zavyl zkroušeně Rufus.

„Uklidni se,“ napomenula syna Bella.

Damien zaslechl, jak si Rufus mrmlá pod vousy něco v tom smyslu, že ho to čekání už nebaví a jak je zmrzlý nakost. Damien mu v duchu dával za pravdu, už mu byla taky pořádná zima.

„Tady máš kufr a Baka“ ozvalo se najednou za Damienem. 

Když se otočil, uviděl bratrance jak mu podává kufr a sovu. Vzal si od něj svoje věci a ihned poté, co se všichni přivítali, se hromadně přemístili na Malfoy Manor.  

***

„Za jak dlouho tu asi budou?“ zeptal se Charlie.

„To nevím,“ odpověděl mu jeho otec.

„Ty malé budou pěkně bolet nohy,“ poznamenala Molly.

„Kdy budou odtrpaslíkovávat tu zahradu?“ zeptal se Bill a nechápal čemu se jeho rodiče a ostatní tak smějí.

Když se James dosyta vysmál, tak mu odpověděl. „Nikdy. Ten pochoďák je jejich trest,“ vysvětlil mu to, ale pak se přísně podíval na ty tři, co tu byli s nimi. Ti hned začali s tím, že tuhle zábavu rozhodně nezkazí, jelikož se na ni sami těší.

Najednou se ozval zvonek u dveří.

„Že by už byli tady?“ poznamenal Sirius.

„Škoda. Došlo jim to docela rychle,“ utrousil jen tak mimochodem James.

„Vsadím se, že na to přišla Dominika,“ řekla Lily a šla otevřít dveře. Ostatní ji v duchu dávali za pravdu. 

„Ahoj děcka, nečekali jsme vás tak brzo,“ pověděla ji a pouštěla se dovnitř.

„Ahoj teto, přece jste si nemysleli, že bychom mohli zabloudit. To by se nám stát nemohlo,“ pověděla s úsměvem Dominika.

„Jak to myslíš? To by se nám stát nemohlo,“ zeptal se Arthur.

„Jednoduše. Nevím, jak vy ale já si pamatuji adresy. A navíc pochybuji, že by si Zach nepamatoval adresu domu kde bydlí,“ odpověděla lišácky Dominika a přešla k Remusovi a natáhla ruku.

„Co chceš?“ zeptal se zmateně Remus.

„Jestli chceš hůlku tak ji mám já,“ pověděl Arthur a vybral tu správnou hůlku z hromady hůlek co držel v ruce. Ostatní si po jejím vzoru vyrazili k rodičům pro hůlky.

„Já už mám hlad,“ ozvala se Sarah a tiskla se k Lily.

„Když chvilku počkáš a mezitím si půjdeš umýt ruce a převléct se tak se dočkáš svačiny,“ uzavřela debatu Lily a velitelským gestem nás všechny poslala nahoru se umýt a převléct.

Bez námitek se všichni začali hrnout po schodech nahoru.

„Ty se nejdeš převléct?“ zeptala se Molly dcery.

„Jistě, že jdu, ale nebudu se tlačit po schodech když to jde i pohodlněji,“ odpověděla Dominika mamce a na důkaz svých slov se s hlasitým prásk přemístila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Směs dílů 2

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Naiad, 30. 3. 2009 22:15)

Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych si od tebe něco přečetla. Povídka se mi líbí, jen mi je trochu líto, že víc nerozvádíš vztah Dominiky a Damiena... ale těším se na další kapitoly :-)
Jinak bych se taky ráda spřátelila :-) a omlouvám se, že to trvalo tak dlouho...

Díky

(ostruzina, 27. 8. 2008 11:57)

Děkuju za komentář, to je fajn, že je čteš určitě se ti bude jejich pokračování líbit.:-)

Vvvvvaaaauuuu,

(Babu, 27. 8. 2008 1:09)

přečetla jsem všechny povídky co tu máš a už se nemůžu dočkat, jak se všechny budou pokračovat dál:)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA