Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola Důsledky pravdy

26. 8. 2008

Molly Weasleyová, zatímco bezmyšlenkovitě připravovala čaj, hloubala nad stručným vzkazem od Minervy McGonagallové. Měla podezření, že kvůli tomu co Minerva vynechala, bude čaje definitivně zapotřebí. S touhle myšlenkou se v duchu vrátila zpátky k Harryho příjezdu do Doupěte před několika hodinami. Ne, že by se nějak lišil od těch minulých. Vlastně, možná byl víc klidnější. Nic se nedalo srovnat s létem, kdy ho chlapci vyzvedli Arthurovým autem! Při vzpomínce na tu epizodu se zachvěla. Přesto, bylo tu něco… ten způsob jak se díval, zvlášť ten výraz v jeho očích. Obvykle tyto oči jiskřily veselím. Dnes byl jeho pohled…prázdný. To je ono. A pak, když se ho chystala obejmout jako vždycky, vyplašil se, jako by čekal, že ho místo toho udeří.

„Molly, kdy Minerva říkala, že se staví?” zeptal se Arthur Weasley, když vstoupil do kuchyně.

„Kolem osmé, Arthure. Nemáš představu, proč s námi tak najednou musí mluvit? Stalo se něco v práci?”

„Nic o čem bych věděl a já vidím nebo slyším v podstatě všechno co se děje, ať už chci nebo ne.” Odpověděl a vzal si sušenku z tácu, který jeho žena právě postavila na stůl. „Pokud bych směl hádat, vsadím se, že to má něco společného s Harrym.”

„Všiml sis jak se jeho oči zdají – nevýrazné –?”

„Ehm, ne. Spíš jsem přemýšlel o tom jak se mu změnila tvář a jak vyrostl. Vážně už nevypadá tak moc jako James a krom očí se nezdá podobný ani Lily.”

„O čem to mluvíš Arthure Weasley, samozřejmě že vypadá jako Lily a James!” prohlásila Molly rozhořčeně.

„Molly, za jiných okolností bych řekl, že mi spíš připomíná jistého profesora lektvarů než svoje rodiče.” ozval se Arthur, když se posadil.

Molly za užaslého ticha zírala na svého manžela, naprosto beze slov. Před přemýšlením nad odpovědí ji zachránily čtyři praskavé zvuky, které ohlašovaly příchod jejich hostů.

„Molly, Arthure. Oceňujeme, že jste nám dovolili se k Vám vnutit po tak krátkém ohlášení.”

„Profesore, víte, že jste v našem domě vždycky vítáni. Neposadíme se? Myslela jsem, že by Vám třeba přišel vhod nějaký čaj…” řekla Molly, když pokynula k prostřenému kuchyňskému stolu.

Poté, co se všichni usadili, v místnosti zavládlo ticho. Molly nalila silný čaj a nabídla sušenky.

Když se všichni obsloužili, Albus si odkašlal a začal mluvit: „Jistě si lámete hlavu, co nás k Vám všechny přivedlo v tak pozdní hodinu. Musím Vás požádat, abyste mě předtím, než začnete klást otázky nejdříve vyslechli. Během posledních let jsem si několikrát dělal starosti s tím, jak se Harry obával trávit své letní prázdniny doma. Vždycky jsem vyslal některého z členů profesorského sboru nebo někoho, komu věřím, aby ho nenápadně překontroloval. Začátkem léta jsem požádal Remuse, jestli by se tam nezastavil a nepodíval se na Harryho předtím, než se vrátí k učení v Bradavicích. To co zjistil je velice znepokojivé. Remusi, kdybys byl tak hodný.”

„Samozřejmě. Přestrojil jsem se za mudlovského opraváře a….”

Severus přestal věnovat pozornost Lupinovým slovům a zvažoval co je čeká až se k nim Harry konečně připojí. Bez jakýchkoliv pochyb pro něj budou muset najít jiné místo. Bylo nemyslitelné že by Harry chtěl zůstat s ním. Co ví o tom jak být otcem? I kdyby Harry dokázal přijmout pravdu, bylo by rozumné, aby spolu žili na Snape Manor s Voldemortem v patách? Jeho tok myšlenek se přetrhl, když vzhlédl a zjistil, že se dívá přímo do Brumbálových přívětivých očí. Zajímalo by mě jestli opravdu dokáže číst myšlenky, uvažoval Severus.

Šokované komentáře Weasleyových ho vrátily do přítomnosti.

„Albusi, nemůžeš ho nechat se k nim vrátit! Dobře víš, že Molly a já budeme víc než šťastní, když tu s námi zůstane.”

„Jak už jste mi také mnohokrát řekli. Jenomže zatímco je pro Vás bezpečné ho tu mít na krátkou dobu, delší čas, jako jsou například letní prázdniny, je jednoduše příliš nebezpečný jak pro něj, tak i pro Vás. Mám jeden nebo dva nápady týkající se budoucnosti, ale pro teď bychom si měli promluvit s Harrym. Mohli byste ho prosím zavolat?”

Molly Weasleyová hbitě opustila místnost, aby vyhledala Harryho.

Když se za ní zavřely kuchyňské dveře, Arthur se předklonil a tlumeně oslovil zamlklého profesora lektvarů: „To není celý příběh, že?”

„Co tím myslíš, Arthure?” opáčil zdrženlivě. 

„Severusi, já nejsem slepý. Harry se hodně změnil od té doby co jsem ho naposledy viděl. Taky umím počítat a rozhodně si pamatuji, že Lily byla za tebe kdysi provdaná. On je tvůj syn, že?”

Severus zůstal zticha, zatímco se pokoušel vymyslet odpověď na tento přímý útok.

„Pokud nechceš, nikomu to neprozradím, ale raději bys měl rychle přijít na způsob jak to říct Harrymu dřív než to udělá někdo jiný.”

Konverzace náhle ustala, když se otevřely kuchyňské dveře a dovnitř vešla paní Weasleyová společně s vysokým, ostražitým mladíkem. Všichni čtyři profesoři zírali na Harryho s úžasem, překvapení, přestože byli varováni, jak odlišně vypadá. Jeho obličej už nebyl kulatý, ostré úhly jeho lícních kostí byly jasně viditelné. Měl černé, po ramena dlouhé vlnité vlasy. Přestože mu oblečení očividně nepadlo a bylo obnošené do té míry, že se na něm téměř rozpadalo, bylo jasné, že od konce školního roku vyrostl nejméně o šest palců a jeho ramena byla zřetelně širší.

Byl to jeho ztracený, ustaraný výraz ve smaragdově zelených očích, který konečně přinutil Albuse promluvit: „Harry, posaď se k nám prosím.”

„Řediteli jsem v průšvihu?” zeptal se nejistě Harry, zatímco se posadil vedle paní Weasleyové. Nemohl přijít na žádný důvod, proč by ho jeho profesoři potřebovali vidět před začátkem školního roku a Snapeova přítomnost obvykle znamenala trable.

„Musím se ti k něčemu přiznat Harry. Už několik let posílám čaroděje, aby tě zkontrolovali u Dursleyových a tak se ujistil, že jsi v pořádku. Tento rok byla řada na profesorovi Lupinovi, při jeho zpáteční cestě do Bradavic. Slyšel jsi, že se znovu stane naším učitelem Obrany proti černé magii?”

Tady se ředitel odmlčel, když Harry záporně zavrtěl hlavou a zazubil se na Lupina.

„Vidím, že tě ta zpráva potěšila! Čekal několik hodin jestli tě neuvidí, ale když se tak nestalo vešel do domu.”

Harrymu se rozšířily oči, když si uvědomil: „Vy jste byl ten opravář! Připadalo mi, že vypadá povědomě! Um, proč jste mi neřekl kdo jste?”

„Protože jsem se potřeboval vrátit zpátky do Bradavic a nechtěl jsem vyděsit tvoje příbuzné. Harry, viděl jsem tvoje záda.” řekl Lupin opatrně.

Zdálo se, že se Harry stáhl do sebe a očima zkoumal ubrus.

„Harry, potřebujeme vidět co se stalo předtím než podnikneme kroky, aby se to už nemohlo opakovat. Musím tě požádat, aby sis sundal tričko.”

„Ale řediteli…”

„Potřebujeme se taky přesvědčit, že se všechno hojí tak jak má, drahoušku.” přidala se  Molly.

S hlasitým povzdechem se Harry postavil, otočil se, takže se jim nebude muset dívat do obličeje a sundal si tričko. Místností zaznělo zděšené zalapání po dechu, když všichni přítomní měli příležitost si pořádně prohlédnout hustou síť starých jizev, nových řezných ran, pohmožděnin a škrábanců, která krášlila mladíkova záda. Bylo jasné, že událost, o které jim Remus referoval byla všechno jen ne ojedinělou záležitostí.

„Děkuji Harry, můžeš se posadit.” řekl ředitel. Když se posadil, Harry si všiml, že profesor Snape na něj hledí skelným pohledem. Zdál se být v šoku.

„Harry, proč ti to udělali a kdo to byl?” dotazovala se Minerva McGonagallová se znechuceným výrazem v obličeji.

„Můj strýc. On a moje teta nemají rádi čaroděje nebo cokoliv co se týká magie. Doufají, že když mě přinutí dělat všechny práce co se jich jen v domácnosti vyskytuje a budou mě co nejméně krmit, tak moje magie zmizí. Nebyli moc nadšení, že mě musí vzít toto léto zpátky poté, co se loni stalo Dudleymu. Jakmile jsem začátkem prázdnin vystoupil z vlaku, řekl mi, že když mě mají znovu na krku tak si dost dobře pro jednou můžu jejich náklady odpracovat. Což znamenalo, že všechny těžké práce v domě jsem musel udělat já a pokud nebyly hotové ve vyměřeném čase, strýc Vernon mě zbil.” Vysvětloval Harry ubrusu, neschopný setkat se s ustaranými pohledy lidí kolem něj.

„Myslím, že začátkem léta mi zlomil nějaká žebra, nemůžu zvednout ruce a bolí mě dýchat, ale už je to lepší. Můžu se teď vrátit do Ronova pokoje prosím?”

„Za moment Harry. Jak dlouho s tebou tak zachází?” zeptal se tiše Remus.

„Vždycky se ke mně chovali jako ke sluhovi, ale až do tohoto léta mě nikdy tak nebili.”

„No, je jasné, že se tam nemůžeš vrátit. Myslím, že bradavický personál by jinak začal stávkovat, kdybych se o to pokoušel! Vymyslíme pro tebe nějaké jiné místo Harry, nějaké, které bude mnohem příjemnější.” dodal Brumbál.

„Smím odejít?” Zeptal se, když se postavil. Molly se k němu připojila a opatrně ho vzala kolem ramen. „Půjdu s tebou drahoušku, myslím, že nahoře mám něco, co ti pomůže se cítit mnohem líp.”

Jak Harry opouštěl místnost, Severus se na něj zadíval, ruce a nohy čouhající z roztřepených svršků a zeptal se: „Pottere, kde jste sebral tohle strašné oblečení?”

Harry se zarazil, v obličeji se mu objevil dotčený výraz. „Jsou mého bratrance. Je to všechno co mám.”

Severusovy oči se obrátily k ostatním a zjistil, že na něj nevraživě hledí.

„Skvělá poznámka, Seve.” sdělil mu kousavě Remus. „Nevšiml sis, že když na sobě nemá školní uniformu tak je oblečený podobným způsobem?”

„Bohužel jsem nikdy nepovažoval za nutné si ho nějak blíže prohlížet.” naštval se Severus. „Nicméně se ujistím, že přinejmenším bude oblečený lépe než teď!”

„Arthure, děkujeme za Váš čas a poděkuj prosím Molly za čaj. Pokud se během příštího týdne něco vyskytne, víš jak mě kontaktovat.” uzavřel setkání Albus.

Zatímco profesoři tiše opustili Doupě a přemístili se do Prasinek, Severus Snape měl ve tváři výraz naprostého soustředění. Takhle obvykle vypadal, když pracoval na složitém lektvaru. Remus, který cestou zpátky k hradu kráčel vedle něj ho znepokojeně pozoroval, protože tento lektvarový génius procházel zakázaným lesem poměrně dosti bezcílně. U schodů vedoucím ke hradu se Severus náhle prudce zastavil.

„Seve, jsi v pořádku?”

„Jmenuji se Severus!” obořil se na něj téměř bezmyšlenkovitě. „Víš, měl jsi pravdu, budu mu to muset říct, a brzo. Myslím, že hned po prvním týdnu vyučování až se všechno usadí. Pak aspoň bude mít nějakou rutinu, které se bude moct přidržet.”

„Předpokládáš, že ho novina, že jsi jeho otcem nepotěší?”

„Nejsem úplný idiot Lupine. Proč by někdo chtěl mít za otce slizkého bývalého Smrtijeda s otřesnou povahou? Jenom doufám, že to nezničí zbytek zdravého rozumu, co tomu ubohému chlapci po tomto létě zbyl.”

„Je jasné, že Harryho moc dobře neznáš. Myslím, že jakmile vyprchá první šok, budeš jeho reakcí příjemně překvapený.” Lupin tiše vystoupal po schodech, nechávaje zmateného Severus Snapea za sebou.

„Harry, proč jsi mi nenapsal o svém strýci?” zeptal se Ron, když nevěřícně zíral na Harryho záda, zatímco se oblékali ke snídani.

„A co bys dělal, Rone? Přiletěl bys na koštěti mě zachránit?” dotazoval se ho Harry s širokým úsměvem.

„Poslal bych na ně Bila, aby je zaklel až do bezvědomí!” vysvětlil Ron. Harry se jen zasmál, utěšený reakcí svého kamaráda.

„Chlapci, pospěšte si, máme toho dneska hodně!” ozval se zezdola hlas paní Weasleyové.

“Už jdeme, mami!”

“Už jdeme, paní Weasleyová!”

Jak se řítili po schodech dolů, oba ucítili snídani. Usadili se kolem stolu společně s Ginny, Percym a panem Weasleym, ze schodů bylo slyšet hlas paní Weasleyové, vyhánějící dvojčata z postelí a do kuchyně.

„Honem, honem. Musíme si pospíšit, abychom se dostali brzy na Příčnou ulici.” 

Zatímco paní Weasleyová servírovala vejce, otevřeným oknem vletěla do místnosti krvelačně vyhlížející sova, s velkým balíkem připevněným k pařátům. Obletěla místnost a pak ho upustila Harrymu na hlavu, přičemž jen o vlas minula jeho talíř. Harry si zásilku bezvýrazně prohlížel, nic neočekával. Přesto na ní bylo purpurovým inkoustem jasně napsáno: Harry Potter. Poté, co ji otevřel, našel několikatery kalhoty, nějaké košile a překrásný černozelený svetr. S úžasem hleděl na to bohatství.

„Téda Harry, kdo ti to všechno poslal?” ptal se ho dychtivě Ron.

Harry prohledal obal i oblečení a konečně našel vzkaz: 'Zdálo se mi, že bys je mohl upotřebit.'

„Nevím Rone, na kartičce není žádný podpis.”

„Vsadím se, že je poslal profesor Lupin.” prohlásil Ron.

„Née,” vložil se od toho Fred. „Nemyslíš, že by si sám koupil oblečení, kdyby měl peníze? Já sázím na McGonagallovou, to je spíš ten druh věcí, co by se dal očekávat od ženské.”

George se přidal: „Tipoval bych Brumbála. Nikdy nevíš co ten blázen udělá! A nebo co takhle nejdivočejší odhad - Snape?” 

Zatímco se děti vysmívali tomuto nápadu, Molly s Arthurem pohlédli jeden na druhého, uvědomivší si, že to je rozhodně ta nejpravděpodobnější odpověď.

 

Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 2

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Fíííha

(alexkleo.webgarden.cz, 13. 2. 2009 12:58)

Krása.

ahoj

(zyan, 6. 11. 2008 19:55)

jukni na www.povidkyhp.wgz.cz
píšeš pěkně...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA