Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. Důsledky

8. 2. 2009

Harry bezcílně bloumal hradem po té, co zanechal své přátele v knihovně. Informace, kterou Hermiona našla byla více než jen trochu drtivá. Mít podezření, že James nebyl jeho otec je jedna věc, najít informaci, která se zdála, že to potvrzuje byla věc trochu jiná. Náhle se zastavil, jakmile došel nakonec chodby. Když se rozhlédl, zjistil, že ho jeho toulání dovedlo až k vchodu na astronomickou věž, která by zrovna měla být prázdná, byl brzký večer. Opatrně otevřel dveře a rychle vklouzl dovnitř doufaje, že nebyl spatřen. Možná, že trocha čerstvého vzduchu odklidí tu pavučinu v jeho hlavě. Hvězdy byly v sametově černé noci jasné. Harry se postavil uprostřed věže, pozoroval krásu nebes rozkládajících se přímo před ním a temnotu pravdy, kterou poznal v minulé hodině.

Ginny, Ron a Hermiona čekali v knihovně na Harryho návrat hodiny. Hermiona využila čas studováním formulí, zatímco Ron funěl a přecházel sem a tam. Ginny tiše seděla v rohu a přemýšlela. Neschopná vydržet bratrovo chození už ani minutu se Ginny zvedla a řekla, „Rone, proč nejdeš a nepodíváš se, jestli už se Harry nevrátil do nebelvírské věže. Počkáme tu na tebe.“

„Dobrý nápad Gin, hned jsem zpátky.“ odešel Ron, očividně vděčný za jakoukoli produktivní aktivitu.

„Hermiono, doopravdy si myslím, že už nic jiného dnes večer nenajdeš, už alespoň půl hodiny jsi ani neotočila stránku.“

„Cítím se tak hrozně Ginny. Nikdy jsem neměla takhle jednat. Tak jsem se zabrala do toho, co jsem objevila, že jsem nezvážila, jak se musel Harry cítit, když ty obrázky viděl. Doufám, že mi promine.“ uzavřela to Hermiona, jak se ztrápeně dívala na knížku před sebou.

„Už jsi ho někdy viděla, že by měl něco proti a byl naštvaný?“ zeptala se Ginny.

„Ne, ale to to dělá ještě horší.“

Ron vklouznul zpátky do knihovny, těžce oddychujíc, jak běžel chodbami. „Ve věži není. Co teď budem dělat?“

„Nic.“ Řekla Ginny rozhodně. „Půjdeme zpátky do věže a do postele, uvidíme se s ním ráno.“

„Ale, co když..“

„Rone, chce být sám, prostě ho nech být chvíli o samotě. Co by jsi vůbec dělal, až bys ho našel?“ zeptala se Ginny.

„Uhhhh.“ Zamumlal Ron

„Ginny má pravdu Rone.“ Řekla nečekaně Hermiona. „Pojďme zpátky do věže, vyřešíme to ráno.“

 

Ginny lehce vyklouzla z postele. Její hodinky ukazovaly 2:30. Vůbec nemohla usnout. Bylo tu tolik myšlenek, které jí vířili v hlavě. Myšlenky o tom, co našla Hermiona, a Harryho reakce na to. Rozhodla se, že by mohla jít dolů do společenské místnosti a udělat si ještě něco do školy. Lehce vklouzla do křesla před ohněm, studie mudlů v ruce, a pak si uvědomila, že tam není sama, kdo využívá ticha. Harry seděl ve velké křesle přímo naproti ohni se zamyšleným a vážným výrazem v obličeji. Zdálo se, že si nevšiml, že tam Ginny byla. Ginny jen seděla a tiše ho chvíli pozorovala, rozhodujíc se, jestli něco říci nebo ne. Zrovna když se zvedala k odchodu, Harry se na ní otočil. Bída v jeho výrazu ji srazila na kolena.

„Promiň Harry, opravdu jsem se nechtěla vetřít. Jen jsem nemohla spát a tak jsem myslela, že bych mohla udělat ještě něco do školy. Chceš abych odešla?“

„Ne, to je v pořádku.“

„Harry.“ Řekla Ginny váhavě, nebyla si jistá, jestli je vhodná doba z něj tahat nějaké informace. „kam jsi předtím šel?“

„Na astronomickou věž.“

„Nezkoušel jsi náhodou...uhm, skočit, nebo něco takového, že?“

„Ne, Voldemort dělá moc dobrou práci v ničení mého života, nemyslím, že bych to musel dělat sám. Mimoto, pokud Voldemort neuspěje, jsem si jistý, že Snape to určitě dokončí.“ Harry byl překvapen, když zjistil, že se Ginny automaticky neotřásla když vyslovil Voldemortovo jméno.

„Opravdu se domníváš, že Snape chce zničit tvůj život?“ zeptala se Ginny.

„Nevím, vcelku se zdá, že mě nenávidí. Legrační je, že jsem si vždycky myslel, že mě nenávidí proto, kdo byl můj otec. Nyní by mě zajímalo, jestli mě nenávidí proto, že mě nikdy nechtěl. Možná jsem zničil něco mezi ním a mou matkou. Alespoň vím, že ona je opravdu má matka.“ skončil s trochu zoufalým tónem.

Ginny chvilku zvažovala jeho slova než řekla, „Víš Harry, doopravdy si myslím, že ten, kdo z tohohle vychází nejhůř je Snape.“

„Jak jsi na to přišla?“

„Zamysli se nad tím. Pokud jsi jeho syn, a já nejsem zcela přesvědčená, že jsi, tak se podívej na všechno o co přišel. Pořádně tě ani nezná. Neví jak loajální a čestný jsi, a jak odpouštějící. Jistě, viděl tě létat, ale nikdy neviděl pohled v tvých očích, když jsi udělal obzvláště dobrý kousek a chytil si Zlatonku. Propásl tvé první krůčky, tvá první slova, tvůj první den ve škole, první kouzlo, které jsi kdy udělal, a nikdy tu možnost nedostane. Harry, co když je tvůj otec a vůbec o tom nevěděl? Všichni jsme předpokládali, že o tom věděl. Ale co když ne? Zamysli se na chvíli nad tím, co všechno ztratil, a jak ho tohle vědomí musí trápit a bolet, pokud je tvůj otec.“ Ginny se zhluboka nadechla. „Mamka vždycky říkala ‚ když se cítíš, jako že ti někdo nenávratně ublížil, tak se jen podívej jak se musí cítit oni ‘, v té době jsem jí nerozuměla, ale víš, já myslím, že je to dobrá rada. Myslím, že se teď vrátím do postele, uvidíme se ráno.“

Harry zůstal sedět v křesle, uvažujíc o Ginnyiných slovech jak oheň pomalu uhasínal. Harry usnul tam kde seděl, a vzbudil se až když jeho přátelé přišli dolů, aby se odebrali na snídani.

 

Severus Snape se cítil, jakoby něco ztratil, jak prohledával a procházel podzemím. Jak mu mohl Brumbál dát tak málo času. Mohl mu dát alespoň pár měsíců! Pokud by měl být ale upřímný, Severus chápal, proč mu dal ředitel pouze jeden týden. Už to odkládal po několik měsíců a kdyby mělo být po jeho, odkládal by to navždy. Celou záležitost komplikovalo otázka, jak tohle udrží z dosahu Voldemortova vědění. Nedobrovolně se zachvěl, když zvažoval Voldemortovo odpověď na novinku, že Potter je jeho syn. Mohl být jeho život ještě vůbec komplikovanější?

Náhle se zvedl s rozhodnutím trochu se nadýchat čerstvého vzduchu. Jak kráčel chodbami, bezmyšlenkovitě se rozhlížel po studentech, kteří porušovali školní řád. Tohle jednání už pro něj bylo naprosto přirozené. Tiše otevírajíc dveře do astronomické věže, šel pomalu po točitých schodech vzhůru. Byl trochu zklamaný, že nahoře nebyli žádní studenti, kterým by mohl dát co proto, ale také byl rád, že měl čistý večerní vzduch jen pro sebe. Postavil se doprostřed věže, vnímal ticho noci a obdivoval tanec hvězd tmavou oblohou. Tou dobou, co se nakonec vrátil do svých komnat, se Severus rozhodl. Věděl co musí udělat, musí si promluvit s Potterem, ne, opravil se v duchu, se svým synem. Jak zvláštní mu tyto myšlenky přišli... ‚Jeho syn.‘

 

pokračování příště…

 

Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 2

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dobrý

(linterna, 4. 3. 2009 13:38)

Ahoj, ráda bych pochválila povídku, je pěkná a zajímavá. Našla jsem jí úplnou náhodou, ale už sem jí přečetla celou a ted se těším na pokračování, doufám, že další kapča bude co nejdřív. díky

tady nejde smajlík?

(Fido, 3. 3. 2009 9:59)

taky čekám na pokračování ...

líbí

(rudolfa, 28. 2. 2009 1:28)

tahle povídka se mi líbí... budu čekat na pokračování:-) jen doufám, že bude brzy

Pěkné

(alexkleo.webgarde.cz, 13. 2. 2009 12:35)

Nevím jak se to stalo, ale,... Budu mluvit pravdu, dobrá! Nechtěla jsem tuhle povídku číst, nakonec jsem ji četla a, a,... Přečtu si ty předchozí kapitolky.
Zajímavá povídka, neumím to jinak napsat.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA