Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. Grimmauldovo náměstí 12

6. 8. 2008

„Pokud už nemáte žádné další otázky, mohli bychom jít na ústředí.“ Řekl Brumbál.

„Na ústředí?“ Zeptala se Tonksová.

„Ano, to je místo, které znají jen členové řádu a pár zasvěcených. Je pod Fideliovým zaklínadlem, takže by se tam měli dostat jen lidé, kterým Brumbál svěří adresu.“ Vysvětlil Artur.

„Představíme ti další členy a trochu tě zasvětíme do plánů.“ Dodal Kingsley.

„Fajn, a to jsem si ještě odpoledne říkala, že se po práci budu nudit.“

Přemístili se do temné uličky Londýna.

„Kde to jsme?“ Zeptala se Tonksová.

„Kousek od ústředí. Musíme jít kousek pěšky, dovnitř se nedá přemisťovat a taky musíme dávat pozor kvůli mudlům.“ Objasnil hned Artur.

Po několika minutách dorazili k náměstí. Brumbál svým zhasínadlem zhasl pouliční lampy a přešli na druhou stranu náměstí, kde stáli domy 11 a 13.

„Tak slečno Tonksová, adresa Fénixova řádu je Grimmauldovo náměstí 12.“ Řekl jí velmi tiše Brumbál.

„Ale vždyť to tady není.“ Ohradila se.

„Zamyslete se na to, co jsem vám teď řekl.“

Udělala to a najednou se před ní začaly domy posunovat a mezi nimi se objevil další dům. „Páni.“ Potichu vešli dovnitř a Brumbál opět rozsvítil pouliční lampy.

„Až vejdeme dovnitř, nedělej žádný rámus a šeptej.“ Řekl jí Kingsley.

„Proč?“

„Jsou tam ječící obrazy bývalých majitelů a při hluku se probudí a ječí. Uklidnit je dá práci.“

Potichu vešli do útulné haly. Tonksová se rozhlížela všude kolem. Jako naschvál zakopla o stojan na deštníky. Ten se s hlasitou ránou skácel k zemi. Kingsley se začal hlasitě smát.

„Sakra.“ Zaklela a sbírala se ze země. „Tohle se vážně může stát ...“

Zbytek však nestihla doříct, protože se jeden obraz odhrnul a žena na něm začala ječet: „Vy darebáci! Vy vyvrhelové! Vy zrůdy! Jak se opovažujete znesvětit sídlo mých předků…“ Jekot byl šílený. Musí se linout nejmíň přes půlku Londýna. Ale vždyť ho znám. No jistěže, jak jsem mohla zapomenout? Tonksová, zvedla stojan na deštníky a přešla k obrazu, který se Artur s Kingslym pokoušeli zatáhnout.

„Dobrý den, paní Blacková!“ Přeřvala její jekot Nymfadora.

„Jak se opovažuješ se mnou mluvit, ty špíno?“

„A proč ne? Má babička byla vaše sestra.“

Obraz vykulil oči a sjel ji pohledem. „Ty špíno, jsi stejná jako tvoje nevděčná matka!“ Vykřikla.

„Děkuji, to mě moc těší.“ Nedala se.

„Tvá matka byla krvezrádkyně a vzala si obyčejného mudlu, i když byla Blacková.“

„Ještě že tak. Vážně bych se nechtěla narodit do téhle prašivé rodiny.“

Načeš obraz vychrlil několik dalších narážek, až se to Tonksová rozhodla ukončit.

„Tak DOST. Žádná stará harpie nebude urážet mé rodiče!!!“ Vykřikla, jak nejhlasitěji mohla. Obraz naposledy zakoulel očima a sám se zatáhl.

„No, přiznám se, že takové přivítání jsem vážně nečekala.“ Mrkla po ostatních a všichni se dali do smíchu.

Vyrazili do kuchyně. Dovnitř vešli celí rozesmátí. Jako poslední šla Tonksová. Kuchyň byla plná lidí, které Nymfadora nikdy neviděla.

„Čemu se tak smějete?“ Zeptal se nějaký muž za novinami.

„Tvojí matce.“ Odpověděl Kingsley.

„Co je zase s tou starou čarodějnicí?“

„Začala po nás ječet a pak sama zalezla, když ji Nymfadora seřvala.“

Tonksová se rozhlížela po kuchyni, takže jejich rozhovoru nepřikládala pozornost, ale po svém jméně se musela ohradit.

„Kingsley Pastorku, víš že nesnáším, když mi někdo říká jménem.“ Přerušila je Tonksová a hodila po něm rozzlobeným pohledem.

Přerušil je Brumbál. „Dovolte mi, abych vám všem představil novou členku řádu, slečnu Nymfadoru Tonksovou, která si nechává říkat jen příjmením.“

Muž, co mluvil s Kingslym odložil noviny a pořádně si ji prohlédl. „Jsi strašně podobná matce, až na ty růžové vlasy.“

Tonksová se po něm otočila a nevěřila vlastním očím. „Sirie, jsi to vážně ty?“

Muž vstal, přešel k ní a objal ji. „Osobně.“

„Ale jak..“

„To je na dlouho, po večeři ti to vysvětlím. Teď ti představím ostatní členy. Molly Weasleyová, Arturova žena. Výborně vaří.“

„Těší mě drahoušku.“ Pozdravila ji Molly a potřásla jí rukou.

„Mě také.“

„Její dva synové Bill a Charlie. Bill pracuje pro Gringotovy a Charlie dělá v Rumunsku s draky.“

„Ahoj.“ Pozdravili se navzájem a postupně si podali ruce.

„Mungus Fletcher, největší darebák a kšeftař pod sluncem.“

„Díky Siriusi, to my vážně lichotí.“ Ti dva si jen pokývali hlavou.

„A Minervu McGonagallovou ti ani představovat nemusím.“

„Dobrý den, paní profesorko.“

„Říkej mi Minervo, škola je za námi.“

„A tohle je můj dlouholetý přítel Remus Lupin.“ Řekl Sirius.

„Těší mě. Říkej mi Reme.“ Podal jí ruku, ale rychle s ní cukl zpátky. „Aj, máš na sobě stříbro.“ Vysvětlil.

„Ne to není stříbro. Je to jen nějaká napodobenina. Mám slabou alergii na stříbro, takže se mu vyhýbám.“ Objasnila Tonksová a podala mu ruku.

Nic se nestalo. „Slabou alergii?“ Zeptal se se zvědavostí.

„Ano, když ho mám na sobě delší dobu, tak se mi začnou dělat po těle fleky, které strašně svědí. A ty máš taky alergii?“

„No víš po pravdě…“

„Má takový malý chlupatý problém.“ Přerušil ho Sirius.

„Abych to objasnil. Jsem vlkodlak.“ Čekal, že od něj couvne, začne ječet nebo uteče.

„To ti nezávidím. Proměny jsou prý hrozné.“ Řekla Tonksová.

„Ty se mě nebojíš? Nezačneš křičet, nadávat mi do stvůr nebo se mi vyhýbat dalekými oblouky? Přiznám se, že pro většinu lidí je to z počátku šok.“

Nymfadora se mile usmála. „Vybral sis to dobrovolně?“

„Ne.“

„Napadáš lidi, když není úplněk?“

„Ne.“

„Při úplňku jsi z dosahu lidí?“

„Ano.“

„Proč?“

„Nechci nikomu ublížit.“

„No, vidíš, tak proč bych se tě měla bát? Každý má něco. Třeba já jsem metamorfomág, ale zároveň jsem strašně nešikovná.“

„Co je na tom špatného?“ Nechápal Remus.

„Změním si sice podobu, ale vždy něco provedu. Třeba když jsem vcházela tady do haly, tak jsem zakopla o ten stojan na deštníky a zbudila všechny portréty. Tohle se mi stává často.“

Remus musel uznat, že tahle holka se mu vážně líbí. Byla to prostě pohodářka. Sirius jí představil ještě několik dalších lidí.

Usedli k večeři a povídali si. Sirius jí vysvětlil všechno z jeho minulosti, tak jak slíbil. „Tak mě napadá,“ řekl najednou Sirius, „Kingsley proč si chtěl aby tě někdo za Tonksovou doprovázel?“

„Víš, kdybych se jí zeptal já, jestli si můžem někde o samotě promluvit, asi určitě by mě zaklela.“

„Pročpak? Něco mi uniklo?“ Zeptal s šibalským úšklebkem.

„Řekněme, že si na mě trochu dává majzla.“

„Tonksová, co ti provedl, že by jsi s ním nebyla o samotě?“

„Bude to tím, že mě několikrát svlíkal pohledem, dělal mi návrhy a asi třikrát mě pozval na rande.“ Kuchyň se rozchechtala.

„Tak moment.“ Začal se bránit Pastorek. „Žádné návrhy jsem ti nedělal.“ Což vzbudilo ještě větší salvu smíchu.

„Ale dělal, jen si nebyl v takovém stavu, aby sis to pamatoval.“

„Kdy?“

„Pamatuješ ten vánoční večírek, jak tě potom táhli domů dva kolegové? No tak tehdy. Přišel jsi ke mně a začal jsi mi šeptat do ouška. Ale ta slova si nechám pro sebe. Nikdy bych nevěřila, že tohle od tebe uslyším…“ Dořekla s lišáckým úšklebkem na tváři.

Kingsley ji chvíli pozoroval s otevřenou pusou. „Určitě kecáš, přiznej se.“

„Klidně ti mohu ukázat vzpomínku, ale sežeň si myslánku.“

„To udělám. Z toho se nevykroutíš.“ Pověděl Pastorek.

 

Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA